Tábory mám ráda

Rozhovor s Klárou Krupičkovou

Kláro, ty ses zúčastnila tábora v Úštěku a v Širokém Dole. Nevadilo ti, že jste nebyli pod stany, ale v podstatě „ve městě“?

Na tábor v Širokém Dole si nepamatuji. Nejsem si jistá, zda jsem tam vůbec byla. Pamatuji si na tábor v Úštěku. Ovšem vzpomínky jsou již jako útržky filmu. Bydleli jsme v budově, tehdy mi to vůbec nevadilo, ale myslím, že pod stany je to mnohem lepší. Člověk udělá dva kroky a hned je na louce, kde se dá řádit.

Tys tam byla jako vedoucí jedné ze soutěžících skupinek. Vzpomeneš si ještě, co jste hráli za hru? Líbila se ti?

Tehdy v Úštěku jsme hráli hru o misijních cestách apoštola Pavla. Naše družstvo soutěžilo jako Korinťané a pamatuji si, že jsme to totálně prohráli.

Byla jsi ale na spoustě sborových táborů. Bavily tě?

Na tábory jsem jezdila ráda. Myslím ty křesťanské. Poznala jsem i tábory od turistického oddílu, ale tam se mi nelíbilo. Necítila jsem se tam dobře kvůli přísnému táborovému řádu.

Zopakovala by sis úštěcký tábor, nebo nějaký jiný, kdybys mohla?

Ani jeden tábor bych nechtěla zopakovat.Víc by se mi líbilo jet někam jinam, hrát nové zajímavé hry a poznat další děti. Asi jsem na tábory jezdila radši jako dítě. To jsem byla bez starostí a hry jsem pořádně prožila. Na vedoucích pak přece jen leží tíha zodpovědnosti za svěřené děti. Tábory mám ráda, hlavně když je tam pořádná „hlína“.

Ptala se Blanka Uličná