Co Pán Bůh činí, dobré je

Rozhovor s Ladislavem a Drahomírou Rumlovými

K manželům Rumlovým jsem se vydala s očekáváním, co zajímavého se dozvím. Oběma jim bude, dá-li Pán, příští rok osmdesát, takže jistě mají na co vzpomínat, co hodnotit. Na rozhovor s nimi jsem byla trochu zvědavá i proto, že zatím jsme se znali spíše jenom od vidění z kostela. Povídání při kávě a rybízovém koláči bylo nakonec něčím trochu víc než jen rozhovorem pro Hrozen. Znovu jsem si uvědomila, jak je dobré, když spolu bratři a sestry jsou, napříč generacemi…

Co vlastně utvářelo vaši víru, jak šel váš život?

L.R. Já pocházím z Poděbrad z evangelické rodiny — otec tam byl dlouhá léta kurátorem, tehdy tam byl farář Jeschke a katechetka Slámová. Ta dávala dětem občas i pohlavky, ale nikdo si nestěžoval, myslím, že někdy je škoda každé rány, která padne vedle. Dávala je levou rukou, protože na pravou byla ochrnutá, ale šlo jí to i tak dobře. Bratr farář Jeschke, pozdější profesor naší fakulty, nás potom i oddával, přijel za námi až do Dobříše. Na oba hodně vzpomínám.

Vy jste se brali na Dobříši?

L.R. Manželka je z Dobříše, původem katolička, ale ještě než jsme spolu začali chodit, chodila k Martinu ve Zdi, kde tehdy kázali bohoslovci a kde se scházela mládež. My jsme tam chodili oba, ale neznali jsme se.

D.R. Já jsem začala jezdit do Prahy za prací a bydlela v Ženských domovech. Jednou jsem šla po Praze a viděla plakátek „Je vám taky smutno? Jste sami? Přijďte mezi nás!“ s adresou Martina ve Zdi. To se mi moc líbilo, a tak jsem se tam šla podívat. Sedávalo se tam tehdy na sbitých prknech, bylo to krásné, pamatuji si zvláště na kázání faráře Nagyho. My jsme tam chodili oba, ale nakonec jsme se seznámili na angličtině. Ale anglicky už neumíme ani jeden.

V kterém roce jste se brali?

L. a D. R. V roce 1950. Ještě před svatbou jsem přestoupila do evangelické církve, na Dobříši mě velmi přátelsky přijali. Potom jsme se přestěhovali do Holešovic, tam jsme chodili na bohoslužby do takové dřevěné přízemní budovy, která patřila pionýrům. Hodně jsme tehdy jezdili, k jedněm rodičům i ke druhým, pořád jsme byli na cestách. Narodila se nám dcera Dana, potom syn Láďa. Pak jsem se přestěhovali na Vinohrady, tehdy jsme se tak nějak usadili, přestali tolik jezdit, aby děti měly klidný domov. Začali jsme pravidelně chodit do kostela na Vinohrady.

Kolik farářů jste tedy zažili na Vinohradech?

L. a D. R. Všechny od faráře Moravce, od roku 1956. Bratr farář Moravec u nás hodně býval, často nás navštěvoval. Naše dcera začala chodit s katolíkem, byli jsme trochu nešťastní, ale bratr farář Moravec říkal, pošlete mi ho, já si s ním popovídám. Pak říkal, že hlavní je, když věří, líbil se mu. Když se dcera vdávala, byl u toho, i když nemohl oddávat, a držel ji za ruku, bylo to pěkné. Dcera teď bydlí v Počernicích, syn v Poděbradech. Máme 5 vnoučat a snad na podzim bude první pravnouče.

Jak se za ty roky sbor změnil? Co je jiné, než bylo?

D.R. Rozhodně chodí míň lidí. Když jsme třeba dříve nepřišli včas, seděli jsme nahoře až ve druhé řadě, tak byl kostel plný ještě v šedesátých letech. Také jsme chodili nahoru na kruchtu proto, abychom s dětmi nerušili. Když pak nastoupil pan farář Otřísal, nějak začalo lidí postupně ubývat. Tehdy se mi líbilo, že když byl manžel v lázních, bratr farář se na něj ptal a hned mu nechal poslat kázání, aby měl to naše, i když manžel v lázních na bohoslužby chodil. Máme hezké vzpomínky, ať jsme bydleli, kde bydleli, všude se k nám hezky chovali.

L.R. Pak nastoupil pan farář Dus, zavedl ty úterky pro starší, to jsme měli co dělat, abychom se vůbec do sborové místnosti vešli. Poznali jsme třeba spisovatele Kožíka, pak režiséra Broučků, Masarykovy vnučky, prapravnučku Komenského. Někdy bylo tak plno, že se schůzka musela konat dole v kostele. Úterky byly jednou za měsíc celopražské, jinak pro náš sbor. Těch starších postupně hodně odešlo, zemřelo. Ale zase přišli mladší, to myslím že je zase hodně zásluha farářů Slámy a Vymětala. Střední generace hodně chyběla, lidé se za komunismu báli nebo ztratili zájem.

Co obrazy v našem chrámu, už jste se s nimi smířili? Vím, bratře, že jste s nimi nesouhlasil, četla jsem i váš článek v Hroznu, když se to tehdy probíralo.

L.R. a D.R. Nesmířili.

L.R. Myslím, že krucifix do evangelického kostela nepatří, také myslíme na přikázání Neučiníš sobě rytiny, nelíbí se nám zobrazování Pána Ježíše. Ale co je zajímavé, jedné sestře se třeba nelíbil ten zadek na prvním obraze, ten mi zrovna nevadí, to je doplněk ke znázornění zlatého telete, prostopášnosti s tím spojené. Když se Mojžíš vrací, vidí to a rozbíjí desky Zákona, je zoufalý. Vadí mi hlavně ten prostřední obraz.

Jak vám víra pomáhala a pomáhá, jak zvládáte život s omezením pohyblivosti?

D.R. Díky tomu dobře. V neděli chodíme do kostela. Když někdy Láďa není delší dobu doma, přijde na půl dne Olinka Langrová nebo Růženka Soukupová a jsou tu se mnou. Já jsem dřív hodně padala, teď už jsem se trochu naučila chodit po bytě. Mně víra moc pomáhá. Sice nemůžu dobře chodit, ale zase máme jiné bohatství, máme se rádi, i s lidmi, v kostele mě neberou jako nemohoucí, máme hodné děti.

L.R. Já nevím, co přesně k tomu říct. My o tom asi nedovedeme moc mluvit, propagovat víru, ale je to pro nás samozřejmost. Co Pán Bůh činí, dobré je, kolikrát si člověk řekne, dobře že to tak dopadlo, i když původně to třeba nevypadalo.

Ptala se Jana Šarounová