Vzpomínka na bratra Jiřího Bícu

Jiří Bíca odešel a mnozí z nás mají na něho vzpomínky, které se dají těžko vymazat. Osobně jsem se s ním vlastně neznala příliš dlouho, přesto mi od začátku bylo jasné, že patří k lidem, kteří tvoří něco jako duchovní nosné zdi tohoto sboru, jež stojí na správných základech. V mysli mi utkvěla třeba chvíle, když při vypjatém jednání na staršovstvu pronesl výzvu k tiché modlitbě: pravé slovo v pravý čas. Sestra Dagmar Bružová znala bratra Jiřího mnohem déle — její vzpomínka, proslovená při pohřebním shromáždění, je toho svědectvím.

jaš

Nejen Vinohrady a Vršovice, ale desítky sborů a nepočítaně jednotlivců po celé církvi vzpomíná. Zármutek nad Jiřího odchodem se mísí s velikou vděčností a radostí, že jsme ho směli poznat, třeba již od jeho konfirmačních let. Než vznikl sbor Vršovice, bývali jsme všichni pohromadě na Vinohradech a náš bratr Jan Filipi, pozdější kurátor, učíval vršovické děti při nedělní škole v najaté místnosti husitské církve. Jiří tam hrával na harmonium — obětavě a již tehdy výborně. Za války se mládež setkávala v našem sboru, avšak i po rozdělení v roce 1949 přicházeli sdruženci odjinud, i z Vršovic. Sál v prvním patře býval téměř nabitý. Po celou dobu schůzky se probírala Bible, někdy dvě hodiny. Pracovali jsme s Biblí, jak se tehdy říkávalo. A v této biblické práci jsou kořeny Jiřího zbožnosti.

Kromě toho ho charakterizoval v každém období jeho života pronikavý intelekt spojený s citlivým srdcem. Technické zaměření vysoké školy ho pak obohatilo nejen pro výkon povolání, ale i pro náročnou činnost dobrovolného varhanáře. Více než 40 sborů prý má dobře fungující varhany právě díky němu. My jsme tak kromě obětavé služby hymnologa Zdeňka Coufala byli obdařeni i Jiřího uměním. Doprovázel, kdykoliv to bylo potřeba, a jeho předehry zněly tak, že jsme si připadali spíše jako v Rudolfinu než v běžném evangelickém sboru.

Se svou milou manželkou Ivankou vytvořil Jiří pro tři děti domov vynikající vzájemnou soudržností, pevně zakotvený v oněch duchovních kořenech, o nichž již byla řeč. Však je to na nich dodnes zřetelně vidět. Pamatuji si, jak vřele k němu vůbec děti lnuly — nejen jeho dva synové a dcera. Když pak přišla vnoučátka, vznikala výjimečná pouta mezi nimi a milovaným dědečkem.

Vzpomínám na Jiřího také ze schůzí našeho staršovstva. I tam se projevoval jeho přehled, rychlé, biblicky odůvodněné a přesné reakce, které pomáhaly přijít různým problémům „na kloub“. Jiří měl kromě toho dar, jak laskavě vyjádřit i napomenutí. Však i vinohradští faráři si ho vážili, o jeho názor stáli a jeho radu někdy vyhledávali.

Snad i proto, že měl blahodárný smysl pro humor, se v jeho společnosti cítil každý dobře. J. L. Hromádka říkával: „Smutný křesťan — žádný křesťan.“ To o Jiřím platilo. Kdyby četl tyto řádky, podotkl by s typickým mladistvým úsměvem: Jen ne tolik chvály.

Vzpomínáme, cítíme smutek nad tím, že jeho místo mezi námi je prázdné, ale všechno překrývá vděčnost. A jistota, že přišel do toho Domova, o jehož slávě zpívaly varhany, kdykoliv k nim usedl.

Dagmar Bružová