Kdybychom měli volit znovu, jiné povolání si nevybereme

Rozhovor s Jaromírem a Jarmilou Strádalovými

S manželi Strádalovými, kteří jsou oba faráři, jsme se sešli nedlouho poté, co začali svou práci v našem sboru. Za sebou mají působení v několika sborech, poměrně rozsáhlou práci s dětmi a s mládeží, pořádání desítek brigád, táborů. Povídali jsme si o tom, co v životě prožili, o jejich myšlenkách, názorech. Za vším, co říkali, byla znát jejich jednota, soudržnost a společná víra.

Vím, že jste nedávno oslavili zlatou svatbu, že máte dvě děti, dceru Danielu a syna Jaromíra. Kolik máte vnoučat?

Ano, děti máme dvě a vnoučat šest: 3 chlapce a 3 děvčata. Nejmladší Zuzance je 6, nejstarší David má 18 let.

Odkud pocházíte? Kdo formoval vaši víru v dětství a dospívání, co přispělo k vašemu rozhodnutí studovat teologii?

Jaromír: Já pocházím ze Slovenska, z Brezna nad Hronom. Vzpomínám zvláště na dědu, když se blížila neděle, jak jsme pozametali dvůr, cestu, celé město se uklízelo a pak přišla neděle, děda se oblékl do nedělních šatů a šlo se do kostela. Babička už tenkrát moc nechodila, byla málo pohyblivá. Maminka byla Slovenka, tatínek Čech, odmalička jsem mluvil slovensky. Češtinu jsem znal podle Bible kralické, neříkalo se tomu jazyku čeština, ale bibličtina. Když mi bylo 9, vznikl Slovenský štát, Češi museli zpátky do Čech. Zpočátku jsme neměli kde bydlet, já s maminkou jsme byli v Německém Brodě, sestra s tatínkem v Humpolci. Bylo tam pěkné společenství evangelické církve. Náš bratr farář Makovský zemřel v koncentráku, učil nás katecheta Molnár, tatínek faráře Dalibora Molnára, konfirmoval nás dr. Lukášek. Po válce přišel farář Šimša, vedl mládež. Měli jsme čilou mládež, zacvičoval nás do výkladu, podnikali jsme také výlety, koupání. Já jsem se hodně věnoval i sportu. Blížila se maturita, chtěl jsem studovat tělovýchovu, pak přišel rok 49 a já podal přihlášku na teologii.

Co že tak najednou?

No právě! Jedna z těch věcí, co mě k tomu přivedly, bylo to, že jsem si potajmu četl bibli, aby to naši neviděli, styděl jsem se. Bible mě hodně oslovila. Ale třeba i v tom sportu, hrál jsem hokej, fotbal apod. Tam se razila myšlenka: Ve zdravém těle zdravý duch. Mockrát jsem se však přesvědčil, že zdravé tělo bylo, ale zdravý duch ne. To nepřichází samo, že by zdravé tělo mělo zdravého ducha. A pak později jsem pochopil, že lidé, co nebyli zdraví, měli často mnohem zdravějšího ducha.

Jarmila: Já jsem z klášterského sboru, kalvínského, takže máme v rodině obě tradice — luterskou i reformovanou. Narodila jsem se v Očelicích. V Klášteře nad Dědinou je nejstarší toleranční sbor ve Východočeském kraji. V tom sboru žili moji, rodiče, prarodiče, já byla křtěna, konfirmována. Žitý křesťanský život jsem viděla u své babičky z maminčiny strany. To byla vzácná křesťanka. Měla 7 dětí, 3 hochy a 4 děvčata. Všichni hoši i manžel zemřeli na souchotiny, jeden za druhým. Tehdy jsem si uvědomovala její víru: viděla jsem tam mnoho slz, ale nikdy reptání proti Pánu Bohu. Babička byla můj vzor. Po válce jsem byla konfirmována, farář B. Opočenský se vrátil z Dachau. Asi na dva roky jsem se pak ztratila, chodila jsem tančit, žila jsem tak trochu světským způsobem, pak jsem se vrátila. Taky mě hodně oslovovalo, jak učila tehdy moje učitelka náboženství, paní farářová, uměla úžasně vyprávět biblické příběhy, naučila nás spoustu písniček. Tatínek by býval chtěl, abych byla lékařkou. Já se však přihlásila na teologickou fakultu, byli jsme vlastně prvními posluchači Komenského evangelické bohoslovecké fakulty.

Po skončení fakulty nás vyšlo hodně, pro všechny nebylo umístění, takže některé dívky šly pomáhat do sociálních ústavů apod. Míra byl na vojně, byli jsme domluveni, že se po jeho návratu z vojny vezmeme, takže už jsem nikam nešla, dělala jsem krmičku vepřů v JZD Očelice. V okolních sborech jsem občas zastupovala. Když se Míra vrátil, šli jsme do Českého Těšína místo vikáře, který šel na vojnu. Tenkrát si čerství absolventi fakulty nemohli vybírat, synodní rada jim místo přidělila, tak jsme si sbalili kufry a jeli do Těšína. Byli jsme tam dva roky a pak jsem šli do Bruntálu, tam jsme byli 13 let. Potom už jsme se stěhovali do Hronova.

Jaké to bylo v Bruntále?

Jarmila: Já byla 10 let v domácnosti, nebylo pro mě nikde v okolí místo, ale nelituji toho. Měla jsem možnost Mírovi pomáhat a být s dětmi. Udělala jsem si maturitu z němčiny a angličtiny. Z celých ulic k nám chodily děti, co měly zaměstnané maminky, já na ně dohlížela. Nakonec mě povolali do Krnova, to byl můj první sbor.

Jaromír: V Těšíně byly bohoslužby 2x za neděli, na Vánoce plný kostel, tisíc míst k sezení, a potom v Bruntále to bylo úplně obráceně, tam pár lidí, tady pár, musely se překonávat velké vzdálenosti. Ale byla tam řada dětí, samé mladé rodiny, učil jsem 60 dětí. Ukázalo se, že je třeba s těmi dětmi být, začali jsme s výlety, brigádami.

Jarmila: Pak se nám stala taková věc, jedna maminka měla 14 dětí, ovdověla, nějaká sestra ji pozvala do sboru. Ona přišla a s ní i těch 14 dětí. Jenomže ti dva nejstarší hoši se chytli nějaké party, něco provedli, měli jít do ústavu do Ostravy. Míra řekl, že se mu nezdá, že by tam měli jít, ještě by se tam něčemu spíš přiučili. Šel tedy na okres a řekl, že bychom si je s maminčiným souhlasem vzali k nám na faru, aby do ústavu nemuseli. Úředník se zlobil, že je to už zařízené a že si musí Míra všechno vzít na zodpovědnost. Vzal, kluci byli dva roky u nás, měli jsme je jako vlastní. Jednou za měsíc jezdili k mamince. Teď měl ten starší 53. narozeniny, jsme stále v kontaktu.

Zůstali v církvi?

Ano, Ludvík je dokonce presbyterem. Oni ale nebyli původně v církvi.

To jste je možná zachránili před nějakým horším osudem.

Čím jsme starší, tím se na spoustu věcí rozpomínáme jako na nepochopitelnou Boží milost. Zvláště po padesátce si to silně uvědomujeme, že všecko je Boží milost a někdy se člověk ani nenaděje, jak by se věci mohly utvářet, a pak jen vděčně žasne a diví se.

Jarmila: Míra měl tehdy 590 korun platu, já byla v domácnosti, ale lidé ze sboru i mimo sbor se starali. Byla to taková zvláštní zkušenost — žili jsme skromně, dělala jsem jídlo občas ex nihilo, z ničeho, někdy i pro více lidí. Jednou mi jedna sestra říkala — člověk se nesmí bát, že bude mít nedostatek, jinak ho pak opravdu má. Já jsem se tím pak řídila a opravdu jsme vždycky nějak vyšli. Třeba jsem nevěděla, co do hrnce, a najednou někdo přinesl něco k jídlu.

Kterou oblast farářské práce jste asi nejvíce rozvíjeli, pro co se cítíte nejvíc obdarováni?

Jaromír: Dětem a mládeži jsme se věnovali odjakživa. Dělali jsme brigády, i celocírkevní, kam jezdila mládež. A pak také práci s nevidomými.

Jarmila: Já první tři roky dojížděla z Hronova až do Letohradu, jedna cesta vlakem mi trvala 3 hodiny. Přijela jsem zpátky někdy až za dva dny, děti byly ještě docela malé. Pak jsem byla krátce v Bohuslavicích a potom v Broumově, tam jsem dojížděla 17 let, až do důchodu. Náchod byl tehdy kazatelskou stanicí Hronova. Když pak církev po roce 1989 mohla vyvíjet aktivity, patřil Míra mezi zakladatele Evangelické akademie v Náchodě a evangelického domova Betánie zvláště pro lidi s roztroušenou sklerózou.

Jak to bylo s těmi brigádami?

Jaromír: V každém sboru se něco budovalo, Broumov třeba neměl svou budovu, sbor toužil mít vlastní střechu nad hlavou, až se našla taková polorozbořená chalupa. Pak se tam dělaly brigády, neměli jsme žádné prostředky, přesto se splatily dluhy, brigádnicky se to opravovalo s pomocí mládeže z různých sborů. Těch staveb bylo víc, v Tisu, v Rokytníku, i v Hronově se něco přistavovalo. Vždycky však, ať bylo kolik chtělo práce, jsme nezapomínali na pobožnosti, ráno hodinu program a večer program, hodně jsme zpívali. V neděli pak byli všichni brigádníci v Hronově na bohoslužbách. Budovalo se přitom i společenství, ta práce nebyla jediným přínosem. Dokonce nám přicházeli pomáhat i lidé, co nechodili do kostela, nic za to nechtěli, když viděli, že i mládež tam pracuje zadarmo.

Jak se vám dařilo skloubit povolání farářů s rodinou? Nenesli jste někdy těžce nedostatek soukromí?

My jsme vděčni za to, že nám bylo dáno, že naše děti s námi všechno prožívaly, byly u všeho a nebyl to pro ně problém. Měli jsme kolem řadu rodin s dětmi, takže naše děti měly kamarády. Ale někdy to bylo také obtížné.

Jarmila: Když jsem začala pracovat v Krnově, měla jsem i kazatelské stanice, ráno jsem odjela a večer se vrátila, takže jsme řešili, co s dětmi. Také Mirek měl bohoslužby víckrát za neděli. Rodiny ze sboru ale vždycky vzaly naše děti třeba na výlet, šly prostě v neděli hned ze shromáždění k nim.

Co považujete pro fungování zdravého sboru za nejdůležitější? Určitě to není jen ve společné práci, i když i to je důležité.

Jaromír: Být založeni na tom pravém základu. Hodně jsme budovali, stavěli, opravovali, ale bohoslužby se konaly vždycky — třeba v zaprášených a neútulných prostorách. Nikdy jsme nepracovali v neděli.

Jarmila: Každý sbor je jiný a vyžaduje jiný způsob práce. Je důležité se co nejdříve seznámit se členy sboru. Pokud jde o život ve sboru, farář má být ve všem primus inter pares — první mezi rovnými. Ve vší pokoře, ale důsledně. A když to lidé ve sboru vidí, není třeba je k něčemu nějak moc přemlouvat, protože se jde společně. Jistě i osobní a rodinný život faráře je velmi důležitý. Když je rodině darováno, že v tom jsou všichni zajedno, že radostně žijí z víry, zase je to určité povzbuzení pro ostatní. Cítila jsem jako žena faráře, že mám být tak trochu v tom nejlepším smyslu děvče pro všechno, i když to někdy bylo náročné. Když však sbor vidí, že také paní farářová vezme hadr a kbelík, i ostatní se na to dívají jinak a nemají s tím potíže. Myslím, že je důležité vzájemné sdílení mezi manželi i rodiči a dětmi, i mezi sborem a staršovstvem. Nejvíc nedorozumění vznikne z toho, že se o něčem mlčí.

Práce faráře asi není vždy jednoduchá. Zažili jste třeba také nějaké konflikty ve sborech?

Jarmila: Jistě, člověk má různé zkušenosti. Farář v různých těch konfliktech musí vědět, že je poslán jako působce pokoje. Jedna píseň vyjadřuje to důležité pro práci faráře: Modlitbou začni hned zrána, sílu si vypros od Pána. Ale někdy to je skutečně těžké. Chodila jsem často na pastorační návštěvy — na sídlišti nebo na vesnici, naplánovala jsem si třeba 3 rodiny a šla jsem do jedné dvou, které byly ve sboru zapsány, tam mě třeba ani nepozvali dál, byla jsem nevítaný host. U třetí návštěvy už jsem musela jít k někomu, o kom jsem věděla, že mě přijme, už bych to neunesla. Někdy může být i těžké nést s někým nějaké závažné problémy, třeba v rodině, manželství. Kdybychom však měli znovu volit, jiné povolání si nevybereme.

Ptala se Jana Šarounová