Předmanželské soužití

už svým názvem označuje něco, co směřuje k manželství a vrcholí v něm. Pojmeme-li toto označení šíře, je to vlastně nultá fáze manželství. To, čím se manželství stane, ovšem v mnoha ohledech záleží i na skutečnostech, které manželství předcházejí – na výběru partnera, ale i na době, kdy se rozvíjí vzájemný vztah a dozrává k odvážnému rozhodnutí slíbit si doživotně věrnost, lásku a odpuštění. Proto je důležité věnovat této předmanželské fázi života pozornost.

I. Výběr partnera pro dobrý vztah

je jen částečně svobodná záležitost – výběr je ovlivněn jednak tím, jaké typy dívek a chlapců mě přitahují, jejich případný zájem či nezájem o mě – a také možnostmi výběru, které bývají omezené. Přesto je dobré uplatňovat při výběru i rozum a nechat si poradit – např. psychologickým výzkumem.

Sociální a poradenský psycholog Ivo Plaňava srovnával v obsáhlém výzkumu manželství, jež jejich členové hodnotili jako zdařilá a nezdařilá [1]. Zjišťoval přitom, které faktory jsou „typické“ pro zdařilá a které pro nezdařilá manželství – a také, které jsou z hlediska funkčnosti manželství nevýznamné. Nevýznamnými faktory se ukázaly být věkový rozdíl mezi partnery, shoda zájmů, ale i případný rozvod rodičů zkoumaného páru, překvapivě i náboženská víra jednoho nebo obou partnerů (což bylo možná způsobeno tím, že někteří respondenti dotazníku otázku víry nezodpověděli).

Ze sexuologického hlediska uvádí Plaňava jako nevýznamný faktor to, zda byl zkoumaný partner 1. sexuálním partnerem i tzv. „sexuální anamnézu“ - tedy počátek sexuálního života (což je ovšem zřejmě ovlivněno tím, že nefunkční páry nedokázaly ze 42% zodpovědět otázku na věk 1. sexuálního styku).

K faktorům typickým pro zdařilá manželství patřily subjektivní vzpomínky na spokojené a šťastné dětství, to, že žena byla na mateřské dovolené, nižší či střední příjmy, středoškolské vzdělání, to, že muž pomáhal v domácnosti a také velmi stísněné bytové podmínky (tak!).

Naopak, k typickým faktorům pro nezdařilá manželství patřila výrazná angažovanost obou manželů v profesi, abnormalita osobnosti jednoho z manželů, to, že jeden z manželů neměl žádného koníčka, průměrné vyšší příjmy (tak!), kombinace vzdělání programátor + učitelka.

Zda se ke mně ten druhý hodí, zjistím ovšem hlavně tak, že ho dobře poznám - tedy trávím s ním společný čas a poznám ho v dobrém i ve zlém. Tím se dostáváme k druhému pojetí toho, co je to předmanželské soužití:

II. Společný život před svatbou,

tedy život ve společné domácnosti páru, který není sezdán. Zatímco dříve žily v nemanželském soužití hlavně rozvedené osoby starší čtyřiceti let, dnes většina společně žijících nesezdaných párů jsou svobodní lidé mezi dvaceti a třiceti lety, a jedná se tedy pravděpodobně o předmanželské soužití. Přesto se zdá, že většina mladých lidí směřuje do manželství, přičemž předmanželské soužití se stalo běžnou součástí „rodinného startu“. Jako takové je českou společností akceptováno.

Podle mých zkušeností také u většiny mladých evangelických manželství předcházelo období společného soužití. Vybavuji si vlastně jen dva páry, kdy vzájemné sestěhování následovalo až po svatbě – a jeden z nich skončil velmi ošklivým rozvodem.

Před několika lety pořádala mládež pražského a poděbradského seniorátu společné dny mládeže právě na toto téma. Hlavním tématem těchto dnů bylo ovšem

III. předmanželské sexuální soužití.

Pro některé církve a církevní společenství je toto téma tak zásadní, že většinu své práce s mládeží zaměřují právě na ně, až pak budí dojem monotematického sexuálního moralismu. I zmiňované seniorátní dny hodnotili jejich účastníci spíše negativně, mj. proto, že hned při zápisu museli vyplňovat dotazník, v němž byla i otázka: Žijete sexuálně se svým partnerem? (většina účastníků odpověděla kladně.) Přehnané soustředění na sexualitu jako by nebralo v potaz, že tělesná láska je věc veskrze intimní - a dnešní mládež je v průměru i ve svých partnerských vztazích odpovědnější, než byla mládež mé generace – tedy před dvaceti lety. Přehnaně černé pohledy na sexuální morálku dnešní (církevní) mládeže neodpovídají skutečnosti – a naopak, jak jsem poznal ty, kdo je hlásají, sami mají se svou sexualitou největší problémy.

Na druhou stranu ovšem tělesnost je ve vztahu důležitá – a tak ctěným čtenářům alespoň několika větami přetlumočím, co občas jako farář mládeže sděluji mladým lidem:

K rozvoji lásky ve vzájemném vztahu patří také postupný rozvoj vztahů tělesných – a právě postupnost tohoto rozvoje je právě tím krásným, na co pak partneři rádi vzpomínají. Tam, kde tento vzájemný rozvoj není v harmonii, je ovšem láska ohrožena. Když tělesný rozvoj vztahu předchází rozvoji toho duševního, vzniká napětí, které partneři těžko unesou – protože se tělesně přitahují, ale jinak si třeba příliš nerozumí. Některé vztahy pak paradoxně končí kvůli tomu, čím by měly vrcholit – totiž sexuálnímu styku, po němž se partneři rozejdou, protože neunesou nesoulad mezi velkou tělesnou přitažlivostí a malou duševní (a duchovní). Ovšem i tam, kde se rozvíjí duševní soulad mezi partnery, a tento rozvoj není doprovázen i nárůstem tělesné přitažlivosti, je tím vztah ohrožen (třeba tím, že jeden z páru je tzv. asexuální nebo homosexuální).

K mládí patří také chození – i občasný rozchod. Sexualita vztah značně prohlubuje – a tak, když se rozejdou lidé, kteří spolu i spí, je ten rozchod mnohem bolestivější, protože představuje vlastně stejnou zátěž jako rozvod. Naopak k chození patří také vynalézavost – tedy aby spolu partneři něco hezkého provozovali a prožívali a nevěnovali se jen pasivní konzumaci a rozvoji tělesného vztahu (obsahuje-li každé rande jen trojkombinaci kino-restaurace-erotika, je dost fádní).

Ostatně nejlépe se sexualita prožívá právě v dobrém manželství. Je to proto, že její kvalitu ovlivňuje také duševní stav – a tak spoluurčujícím faktorem bývá při manželské sexualitě prostředí lásky a důvěry, kdy si jsou manželé svým vztahem jistí (takže se mohou i snadněji i o svém sexu bavit), stejně jako absence různých strachů, které nemanželskou sexualitu doprovázejí a zatěžují (z prozrazení, z porušení morálních pravidel, z nechtěného otěhotnění, z nakažení pohlavní nemocí, z rozchodu a ztráty vztahu a pod.).

Mikuláš Vymětal

  [1] Ivo Plaňava, Manželství vydařená a nevydařená – v čem se liší?. Psychologie Dnes 9 (1999).