Mravy nedělní Moravče Patnáctého března v neděli ráno vyrazila skupina vinohradských na Vysočinu do Moravče za naší budoucí farářkou Ester Čaškovou. Jen tak na „pokec“ a na „čumendu“. Pojem skupina je silně přehnaný — byla to spíše skupinka, kde naše rodina měla převažující roli jen díky tomu, že jsem s sebou měl Samuelka. Toleranční kostel v Moravči je moc pěkný, malý a útulný. Bohoslužby mě překvapily množstvím písní ze „Svítáku“, které Ester doprovázela na kytaru. Říkám si, kdyby se ke kytaře přidal klavír, nějaká ta flétna a třeba trombon, to by bylo pěkné zpestření našeho sborového zpěvu… Nedělní škola zase překvapila tím, kolik bratrů se na jejím vyučování podílí — celí dva muži. Ale jelikož jeden přejde na podzim k nám (pan Čašek), situace se dramaticky změní, a to v obou sborech. Po kostele následovala „pokostelová káva“, ale ne taková jako u nás — v místnosti na „igeliťácích“, nýbrž na zeleném dvorečku, lavičkách, sluníčku a s otevřenou třešňovicí (jistě na naši počest). Trochu jsme se my vinohradští zdráhali přisednout, aby se do nás moravečtí nepustili za to, že jsme jim zlanařili farářku. Ale byli to báječní lidé, buchet jsme dostali, že to nestačím spočítat. Mysleli jsme, že si ještě prohlédneme kostel a okolí a pojedeme zpět, ale Ester nedala jinak a pozvala nás na oběd. Než byl připraven, prošli jsme s Mírou Čaškem (to víte — je vyloučeno, aby člověk s někým popil třešňovici a dál mu vykal) vyhlídkovou trasu kostel–hřbitov–koupaliště–hřiště. Za tobogán, který tam mají postaven, by se nemuseli stydět snad ani v akvaparku. Po obědě jsme odpočívali ve stínu úctyhodné hromady naštípaných špalků (ano, na faře se i v 21. století topí dřevem), popíjeli kávu a lenivě hovořili o životě našem i našich sborů. Aby si přišel na své i Samuelek, Mirek mu ukázal kouzlo „půjč mi bonbón, já ti ho zmizím“. To se však nesetkalo s velkým pochopením. Naštěstí hned následovalo kouzlo „copak to máš za uchem“. To bylo o moc lepší, ale stejně nejlepší bylo Samuelkovo vlastní kouzlo „zmizím ti bonbón v puse“. Uprostřed odpoledne, kdy jsme cítili, že by bylo dobré již nezneužívat tamní pohostinnosti, jsme se chtěli rozloučit. Bylo nám však nabídnuto, jestli se nechceme ještě podívat na rybník, který patří sboru a který byl vloni dle plánů Mirka Čaška za pomoci fondů EU obnoven. Ne že by každý manžel českobratrských farářek mohl navrhovat sypané hráze, ale tento, byv vodohospodářem, může. Rybník skrytý v lese dnes plní pouze funkci ekologickou. Když jsem viděl Ester, jak přehazuje rukou hlenovité hromádky žabích vajíček do vody, aby nezahynuly, a Mirka, jak chodí po „své“ hrázi a vykládá, jak museli kvůli chráněné rybce vrance obecné zbudovat navíc ještě náhon kolem rybníka, říkal jsem si v duchu: „Budou tihle u nás na Vinohradech vůbec šťastní?“ No, vlastně to ale koneckonců záleží i na nás… V pozdních odpoledních hodinách jsme se rozloučili a vyrazili nazpět domů, příjemně unaveni sluníčkem. Jak na nás návštěva mocně zapůsobila, nejlépe ukazuje reakce Samuelka, který v autě pro jistotu snědl všechny své bonbóny. To prý kdyby mě „ten“ pán náhodou naučil „to“ kouzlo. Jiří Svoboda |
číslo 75, květen 2007 Obsah Hospodin tvoří všechno novéJak se daří mateřskému centru? Rodina, manželství a jejich úskalí II. Rodiče a děti ve SZ Podzim manželství Mravy nedělní Moravče Z historie vinohradského sboru XXXVI Szukam Pana i jego drogi Rodinná neděle Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |