Ještě k homosexualitě

Vedlé skutků země Egyptské, v níž jste bydlili, nečiňte, ani podlé skutků země Kananejské, do kteréž já vás uvozuji, činiti budete, a v ustanoveních jejich nechoďte. (Lv 18.3)

Tak začíná oddíl v třetí knize Mojžíšově, o který se opírá část kázání otištěného v minulém čísle Hroznu. Biblický text se zde točí hlavně okolo sexu a nevynechává ani homosexuální styk. O 18. (případně ještě o 20.) kapitolu knihy Leviticus bývá také opřen odmítavý postoj k homosexuálnímu vztahu. Jestli jsem dobře porozuměl textu zmíněného kázání, v této podobě je zde také použit. Tedy jako text, který je církví přijímán, a tudíž by měl sloužit jako kritérium víry a mravu.

Otázkou je, a to bez vší snahy o ohýbání biblického textu podle našeho přání, o čem se zde opravdu mluví. Biblisté říkají, že tento text, hovořící podle tradice o dějích z 15. století před narozením Krista a podle archeologů o dějích z 13. století před narozením Krista, byl zapisován ve století šestém pod silným vlivem legislativních reforem po návratu ze zajetí babylonského.

Šesté století je dobou, kdy jak Babylon, tak Pelištejci a také národy řeckého kulturního okruhu homosexuální styk znali a také provozovali. Doklady o homosexuálním chování napříč starověkem najdeme jednak v zákonech (a to již od dob dávnějších: staré mezopotámské zákoníky jako zákoník krále Ur-Nammu nebo zákoník krále Chamurappiho sice homosexualitu nezmiňují, ale již zákoník ze středně akkadské doby z města Aššur, datovaný do 12. století před narozením Krista, řeší homosexuální incest atp.), dále také ve zprávách řeckých historiků, zejména Strabona a Herodota. Tyto texty se netýkají jen a pouze obcí řeckých, ale jako například Eforisova (4. st. před Kristem) zpráva o krétském způsobu zasvěcování mladíků, převzatá Strabonem(1. st. před Kristem) popisují prostředí, které zřejmě Blízký východ ovlivňovalo. K výše zmíněné zprávě je možné uvést tolik, že popisuje chování, které se pravděpodobně odráží ve výtvarném umění Mínojců, kteří Krétu obývali více než šest století před vznikem tohoto textu.

Neměli bychom opomenout ani poezii a výtvarné umění (a to nejen u Řeků, ale v podstatě ve všech oblastech Blízkého východu a Středozemí od Mezopotámie, přes Krétu po vlastní Řecko, od konce doby bronzové po časy apoštolů) .

Tyto doklady mimo jiné hovoří o rituálním základu homosexuálních styků. Dále v nich nalezneme zprávy o jejich pederastickém charakteru. Pederastie, dnes slovo, za kterým tušíme deviaci, označovalo v řeckém světě vztah staršího muže s mladíkem, ve kterém to byl ten starší, kdo si podržel mužskou roli, původně zdá se také z rituálních důvodů. Ač je slovo řecké, popisuje zvyk rozšířený pravděpodobně nejméně od dob mínojské Kréty. Z toho, co se o homosexualitě v období od začátku doby železné po pozdní helénismus dozvídáme, vyplývá, že homosexuální styk byl součástí pohanských rituálů a s postupem času se stal také rozšířenou kratochvílí, doplňující však, snad s výjimkou vojenských oddílů, život jedince dlícího ve vztahu heterosexuálním.

To je prostředí, do kterého zní slovo Leviticu. Prostředí, kde je homosexuální styk zdá se součástí pohanské bohoslužby, prostředí, které nezná rovnoprávný homosexuální vztah. Jeho zákony řeší homosexuální incest a znásilnění, ale neřeší dlouhodobé soužití dvojice stejného pohlaví. Prostředí, ve kterém postupem času nabývá vrchu kultura těla natolik, že se homosexuální styk stane v pederastické podobě mravně přijatelnou kratochvílí.

Je ale dnešní problém homosexuality problémem, který řeší Leviticus? Potýkáme se s tím, že by společnost považovala pederastii a rituální homosexuální styk za mravně přijatelný? O stránkách společného života dvou mužů, o tom, kdo může dědit jejich majetek, kdo se má o koho postarat v případě nemoci jednoho z páru, se ve starých pramenech nedočteme. A pokud vím, ani výtvarné umění nezobrazuje rovnoprávný partnerský vztah takové dvojice. Dnešní společnost neřeší problémy homosexuálního styku, tak jak jej znali Mínojci, kteří jsou snad otci Pelištejců, Babyloňané, Řekové a se kterými se vypořádávali Izraelci v době po výstavbě druhého chrámu a následně o mnoho set let později i apoštol Pavel ve svých listech namířených do helénistického prostředí. Ty již dlouhou dobu považuje za nemravné a v některých případech za nemravné i nezákonné.

Dnešní společnost řeší problém dvou lidí, kteří spolu chtějí snášet dobré i zlé, dokud je smrt nerozdělí. Dvou lidí, kteří pro ně přirozeně pociťují lásku a touhu k lidem stejného pohlaví a je také pravděpodobné, že spolu také obcují, v případě mužského páru muž s mužem jako s ženou. (Což je situace, kterou starověk znal pravděpodobně natolik okrajově, že ji nijak neřešil.) Na rozdíl od homosexuality starozákonních národů blízkého východu je jejich vztah a konání prvoplánově nevzdaluje od Hospodina, stejně jako manželský život nevzdaluje prvoplánově od Hospodina páry heterosexuální. Vztah, který dnes řešíme, nebrání takovému páru, aby měl dvojí přikázání lásky za největší z přikázání.

Za velmi důležité poselství této kapitoly knihy Leviticus mám zprávu, která je hned v jejím úvodu: Nesmíte jednat po způsobu egyptské země, v níž jste sídlili, ani po způsobu kenaanské země, do které vás vedu. Nebudete se řídit jejich zvyklostmi… Pokud se na text podíváme prizmatem jeho prvního verše, nenajdeme v něm odsouzení vztahu homosexuálních partnerů, ale najdeme zde odsouzení rituálního homosexuálního styku a pederastické homosexuality provozované heterosexuály. Věřím, že odsouzení těchto dvou posledních konání je přijímáno v církvi konsensuálně a nevnáší žádný nelad. Bylo by dobré, aby stejně, bez neladu a navíc s vlídností, byl přijímán rovnoprávný homosexuální vztah.

Matěj Cháb