Sborový výlet Nedělní školy

Takřka na v cíli – ve Staré Boleslavi

Naše výprava v neděli 22. června, která začala úspěšným srazem na I.P.Pavlova, mohla skončit hned 1. zastavením, a to prohlídkou čerstvě otevřené stanice Metra C Letňany. Ani Filipův sprint totiž nezastavil autobus ujíždějící námi žádaným směrem, za Slámovými do Staré Boleslavi. Liduprázdná nástupiště na rozlehlé pláni, kterou oživil jen hopkající ušák, zprvu neskýtala velkou naději, že jakýkoliv další vůz pojede dříve než v pondělí.

Zatímco větší děti vyzkoušely, jak se lze klouzat na blyštivých koulích vestibulu stanice, Zdeně se podařilo zvednout nám dospělým náladu zjištěním, že je přece jen ještě nějaký autobus ohlášen a čekání by nemělo přesáhnout půl hodiny, tedy ještě středoevropské poměry.

2. zastavení a rozhlédnutí na staroboleslavském náměstí bylo krátké, neboť rada dalšího spolujezdce a známého nás nasměrovala přímo do historického jádra města, kam jsme pelášili po velmi staré dlažbě ke kostelu, abychom stihli alespoň část bohoslužeb. Zde jsme se do třetice zorientovali a zjistili, že milí lidé stojící před kostelem – se slavnou historií svatováclavskou, jsou místní katolíci, kteří již mají po mši a druží se. Tentokrát mezi nimi nalezla kamarádku Zuzka a od ní jsme hned věděli, že cíl naší cesty – starobratrský kostelík (současné sídlo sboru ČCE) je nablízku. Jeho otevřenými dveřmi jsme vešli doprostřed svatebního kázání br. faráře J. Kašpera. Zatímco děti pobíhali kolem kostela a porážely hradby Jericha (kostelík vydržel), my dospělí jsme se spojili s místními, abychom prosili o požehnání mladým manželům, kteří svůj již trvající svazek chtěli zpečetit slibem nové smlouvy. Kostelíček nám poskytoval nejen nedělní duchovní potravu, ale též zrakové požitky z prastarých zdí, (které zažily již shromáždění Bratří v 15.stol.) a blahodárný chládek.

4. mezisborové zastavení jsme naplnili (a snad nenarušili) společným zpěvem nás vinohradských (zvuk z Petrovy kytary nás zpěváky poněkud předbíhal) a tradiční kávou v příjemných prostorách místní nově zbudované fary. Někteří z nás též před kostelem vyslechli krátký historický exkurz o místních církevních památkách a lehce nostalgický příběh o vlnících se kadeřích paní kněžny Žofie Chotkové, které mohl celých dlouhých 6 minut zkoprněle sledovat malý chlapec – syn místního truhláře a budoucí otec vypravěčky. Tato vzpomínka se pak stala pokladem rodiny předávaným dalším generacím. (Poznámka pro vyhraněné vlastence: Habsburky mají v Brandýse – Staré Boleslavi stále v úctě!)

Na lávce přes Labe u Lázní Toušen

Ze sboru vyrazila naše výprava posílená o rodinu Machovu k motoráčku směr Lázně Toušeň, a než jsme se stačili rozkoukat, zavelel Petr k výstupu. Vyrazili jsme za kočárkem s Haničkou, který uvezl nejen ji, nýbrž i její sádru a chrastí na slíbený táborák. Po rozpálené cestě podél Labe jsme přešli most k tábořišti a kromě veselých řečí se mohli i občas povzdělat o flóře a fauně v okolí (Zdena nás zasvěcovala do přesných názvů okolo rostoucích květin a létajících ptáků a také později prorokovala Slámovic hrušni, že jí čeká celopal, jinak se té virózy opravdu nezbaví!).

5. zastavení – u táboráku - jsme PŘEŽILI ve zdraví, k úplné spokojenosti nám chyběly jen silné uzbecké kožichy a horký zelený čaj, takto lze podle východních mýtů a legend poměrně dobře uchovat VLASTNÍ tělesnou teplotu. Příště to zkusíme, abychom těch dvacet stupňů navíc (ne zcela exaktně zjištěná – tedy hypotetická teplota požívaných buřtů i nás samotných toho dne, tedy 22.června r. 2008 mezi 13 a 15hodinou letního času) srazili!

Děti se vyřádily a ochladily v řece – Petr jim vybral Labe, příště mohou zkusit blízkou Jizeru.

Putování po poušti jsme měli přece jen kratší než Mojžíš, ale dost dlouhé na to, abychom o něm mohli alespoň popřemýšlet – vydali jsme se tentokrát podél Jizery směr Káraný, odkud vytéká voda nejen pro nás, ale též pro další žíznivé Pražany. Naše předposlední – 6. zastavení skýtalo moky pěnivé i chladivé, a tak byla naše putováním vyschlá hrdla zase občerstvena a ve stínu stromů jsme mohli přejít v rozhovorech i k závažnějším tématům, např. ekologickým.

Povstavše a opustivše pohostinné pohostinství, směřovali jsme své kroky tentokrát do privátního shromaždiště – na zahradu Slámových, kde nám Lucie nabídla výborný koláč a děti přestrojené za všelijaké postavy nás obohatily poněkud dadaistickým představením.

Závěrečné 7. zastavení však završilo naše putování a už nám zbývala jen cesta domů, z níž již dojmy nechávám k doplnění ostatním účastníkům výletu, neb jsem patřila k těm již dosti uondaným. Svou reportáž považuji v této chvíli za skončenou, přesto snad můžeme v celkové bilanci provolat sborovým hlasem: „Bóleslav, Bóleslav, překrásné město, neplač holka, nenaříkej……

P.S. Případné doplňky a korekce přijímám a výše napsané považuji pouze za subjektivní obraz zmíněných událostí (ono ostatně v současné vědě je Descartesovo paradigma subjektu a objektů dávno překonané!).

Helena Wernischová