O sborech a dětech s Lucií Slámovou

Červnový výlet nedělní školy do Brandýsa nad Labem - Staré Boleslavi, o němž se dočteme v tomto čísle, byl podnětem k minirozhovoru s Luckou Slámovou o tom, jak se jejich rodině v novém sboru daří, a také o nedělní škole.

Lucko, v našem sboru jste strávili pár let, částečně jako farářská dvojice, částečně jako členové sboru, kteří zde začali vychovávat první dítě. Jak na tyto životní etapy vzpomínáš? 

     Na Vinohrady jsem přišla, ještě když jsme s Petrem chodili. Po vikariátu tam začínal jako druhý farář vedle Mirka Duse. Nevyrostla jsem v církvi, a tak mi tehdy nepřipadalo nijak důležité zakotvit v nějakém sboru. Chodila jsem k Martinovi ve zdi a občas k Salvátoru a někdy do Vršovic. Nikam pravidelně. Petrovi se tohle nelíbilo. Chtěl, abych chodila na vinohradské bohoslužby a zapojovala se ve sboru. Se sborem jsem se nejdřív setkávala na pondělní mládeži: s Olgou, Majdou, Štěpánem Mandlerovými, Lenkou Dobrovolnou, Eliškou Javůrkovou, Klárou Krupičkovou, Evou Zamazalovou, Honzou Zahradníčkem a dalšími. Bylo to vždycky hodně veselé, hutné a přátelské. Kolem prázdnin jsme několikrát vyjeli kousek za Prahu a tam buřtovali, nocovali a výletili.  Kromě mládeže Petr stál o to, abych s ním chodila na sborové návštěvy. Nebyli jsme tehdy ještě svoji, takže pana faráře nedoprovázela paní farářová, ale slečna Lucie, a to vždycky vzbudilo velkou zvědavost našich hostitelů. Byly to většinou návštěvy u lidí starších. Velkou průvodkyní nám byla Marta Kadlecová. Často návštěvy domluvila a věděla, koho potěší. Přes Martu jsme poznali spoustu lidí. Teprve po svatbě jsem začala poznávat ty, kterým se v církvi říká „střední generace“. Snad to bylo hledání nového faráře, co přivedlo lidi různého věku do dělného přátelství. Zejména na křesťanské službě to bylo vidět. Když se narodila Marta, hledala jsem v kočárcích vrstevníky pro budoucí nedělní školu a tábory. Miminek bylo dost.

Nyní jste v Brandýse nad Labem, v menším sboru. Je nějaký zásadní rozdíl mezi pražským a mimopražským sborem, v němž teď žijete?

  Brandýský sbor je ve srovnání s Vinohrady mnohem menší. Od začátku je pro nás ostrůvkem v novém městě, našli jsme tam první přátele a dostali mnoho rad a pomoci. Máme gotický kostelík sv. Petra, v zimě sborový sál. Jen nás mrzelo, že tu Marta nemá žádné vrstevníky a měli jsme starost,  jestli tam bude chodit ráda. Ukázalo se, že zbytečně. Její první kamarádkou se stala paní Marcelka, babička dvou kluků, která pravidelně přivádí na bohoslužby tři obyvatelky ústavu pro mentálně postižené. Ty patří nerozlučně k našemu společenství. Příchod pana faráře na bohoslužby Marta jako zatím nejmladší členka sboru zahajuje trojitým zvoněním na středověký zvonec. Pravidelně pak odchází s trojicí učitelek, sester středoškolaček na nedělní školu. Je to nepoměr? Je. Ale podle jejich mámy jsou holky raději, když mají úkol – hodně se prý přitom samy naučí. Při čaji a buchtičkách pak sedíme v jednom velkém kruhu kolem stolu a není to nepodobné vinohradskému času po bohoslužbách. Malí a velcí dohromady a není důležité, že nejsme vrstevníci.

Jako maminka malých dětí asi řešíš jejich křesťanskou výchovu. Jak v tom vnímáš roli nedělní školy a vůbec sborového společenství? 

Kostel, nedělka a náboženství byly pro Martu na Vinohradech nejdůležitější skutečnosti. Ve školce se chlubívala maminkám v šatně, že ona teď půjde na „nábožko“. Když se jí ptaly, co že to je, tak odpovídala: „to je takový kroužek v kostele“. I pro mě samotnou byly vždy po delší dovolené teprve nedělní bohoslužby předěl, že už jsme zpátky doma.  Párkrát už mě napadlo, že všechna školní zařízení,  volnočasové kroužky, tábory , nemocnice… všude se děti potkávají jen se svými vrstevníky. Kromě prázdnin u babičky a dědečka tak vlastně nikdy nemají možnost skutečně pobýt s někým, kdo je od nich věkem tak jinde. Sbor je výborná zkušenost, která tohle jinak běžné dělení naprosto překračuje. Děti a dospělé spojuje jedinečné spiklenectví víry, které možná bude hodně důležité pro školní Martu, která se po naší Americe občas překvapeně vyrovnávala se skutečností, že být křesťankou není až tak módní a vůbec ne většinová věc.

Ptala se Jana Šarounová