Slova, slova, slova II.

Kostel kamenem a cierkev dřevem ustavená (Hus)

Kostel: tohle slovíčko v Písmu nenalezneme, navíc jeho význam není příliš poznamenán časem, takže by se zdálo, jako by do povídání o významu slov církevních ani nepatřilo. Přesto tu najdeme jedno malé české specifikum, které nám poodhalí cesty, jimiž se po zemích českých křesťanství šířilo. O kostele víme, že to je budova, kde se věřící scházívají k veřejným službám Božím. Také víme, že německy se kostel řekne „Kirche“, anglicky „church“, francouzsky (tedy ten římsko-katolický) „eglise“. Víme však také, že v těchto jazycích se stejné slovo používá pro církev, ve smyslu církve obecné nebo nějaké křesťanské denominace. Ne tak v češtině dnešních dnů. Původ toho výrazu tkví v době, kdy se po Čechách začínalo křesťanství teprve šířit. První kostely byly pro jistotu před nevolí pohanů stavěny na hradech. Kromě bezpečnosti tu také hrálo roli to, že křesťanství se u nás šířilo jaksi shora a hrady byly správními centry, pod které spadalo obvykle 40 – 60 vesnic (farní oblasti zpočátku kopírovaly oblasti státní správy). Sem přicházeli kněží cizozemci, kteří ve své domovině byli zvyklí hradu říkat „castellum“ (to je slovíčko, které má svůj původ v latinském „castrum“, druhdy označujícím třeba posádková římská města nebo vojenské tábory), a tak přešlo ono „castellum“ do češtiny. Jen to správné cizozemské vyslovování Čechům nešlo, a tak se stal z „castellum“ kostel. I když se reformace pokoušela ponechat výraz kostel jen církvím nereformovaným (Jednota bratrská stavěla „sbory“; naše církev staví povětšinou sborové domy), zdá se, že tahle snaha nedošla tak úplně naplnění. Řekněte sami – co je špatného na myšlence, že když jdeme do kostela, jdeme do hradu přepevného, kde jsme před všelikým pohanstvem ochránění?

Matěj Cháb