Slova, slova, slova III.

Církev: starý význam byl „kostel“ kdežto staročesky kostel = novočesky církev (Etymologický slovník jazyka českého; V Machek)

Církev: I když jsou po Čechách různé Cerekve a Cerekvice, už dnes neplatí, že kostel je stavěn z kamene a církev ze dřeva, jako tomu bylo za dob Husových. Ptát se lidí, kteří do kostela nechodí, co je to církev, je trochu adrenalinový sport. Pro jedny je to společnost, která chce zpátky hodně věcí v restituci, druhým se vybaví Brožíkův obraz Jan Hus před koncilem kostnickým. Obraz zdobil mnoho učebnic i některé učebny a církev je na něm zastoupena starci se zavilým výrazem s mikulášskými čepicemi na hlavách. Věřící se asi mohou ztotožnit s Riegrovými slovy: církev je sbor pravověřících v Krista, tedy alespoň tady na zemi.

Do češtiny tohle slovíčko přišlo už jako „církevnické“, a jak výše uvedeno, nejprve znamenalo jak kostel, tak církev v dnešním slova smyslu. Většina lingvistů se shoduje v tom, že slovíčko „církev“ má co dělat s s tím, jak samo sebe označovalo prvotní křesťanské společenství. Jde o výraz [ekklesia kiriake], což česky značí shromáždění Páně. Tím Pánem je myšlen Ježíš Nazaretský. Slovo [ekklesia] mělo v době prvotní církve ještě stále asi náplň politickou, a to nejen ve vztahu ke spisům o Athénské ústavě, v té době populárním. Například ve Sk 19, 32.39.40 je tohle slovo použito pro „politické“ shromáždění Efezských - označovalo shromáždění plnoprávných občanů. Kdo patřil do takového shromáždění, měl rovná práva a také rovné povinnosti s občany ostatními. Jak se zdá, časem bylo lidu líno používat takové dlouhé sousloví a zůstalo jen u „kiriake“, ze kterého se postupem času vyklubalo anglické „church“ nebo německé „Kirche“. Zdá se, že i k nám se tohle slovíčko dostalo přes staré germánské jazyky (z předgótského [kirikó]) a bylo jen slovansky změkčeno, místo „k“ se dostalo „c“ a z „kiriko“ je církev. Aby nám to nebylo líto, i křesťanům v románsky mluvících zemích bylo líno říkat obě dvě slova - tam jen vypustili ono [kiriaké], takže zbylo slovo [ekklesia], které najdeme jen v malých obměnách v italštině, španělštině i francouzštině. Ale je hezké vědět, že stejně tak jako členové té efezské „eklésie“ měli v kapse pomyslný efezský pas, ve kterém se mohli dočíst, že "držitel tohoto dokumentu je pod ochranou efezské obce," tak také my, kteří se hlásíme k církvi, máme v kapse pas, ve kterém se můžeme dočíst, že „držitel tohoto dokladu je pod ochranou království nebeského.“

Matěj Cháb