Už se těším na vánoce

recitovaly kdysi naše školní děti básničku, jež pokračovala: A kdy budou, hnedle, hnedle, v předsíni už voní jedle. Ale my víme také o našich bližních, kteří se na vánoce netěší, jimž toto hnedle, hnedle spíše působí úzkost. Snad jich není většina; ta se na vánoce těší jako na dny volna, na dny pokojné pohody a setkání v rodině, na dny pozorných dárků, na dny neobvyklých laskomin. Předcházejí zpravidla také dny mimořádného vzepětí v zaměstnání, kde blížící se konec roku velí dokončit všechny úkoly a vyčerpat všechny přidělené prostředky; napětí úvahy, kolik a kterých dárků opatřit, abychom nikoho neošidili; starost hospodyň, aby letošní štědrovečerní stůl nebyl chudší loňského. Ano, to všechno, a ještě mnoho dalšího nás zaměstnává v tento předvánoční čas. Žehrat na to nebudeme. Stížnosti na to, jak „materiálně“, konzumentsky se u nás (jen u nás?) slaví vánoce, kolik zase Češi utratí v předvánočních nákupech (jak nás o tom pohotově informují sdělovací prostředky) jsou obehrané a už si je snad odpustili i kazatelé křesťanských církví a publicisté slušných periodik.

Věnujme raději v přípravě na vánoce a v jejich průběhu pozornost těm z našich bližních, kteří se na vánoce netěší, ano mají strach z vánoc. Proč? Protože se u svého stolu již neshledají s někým, kdo tam minulého roku ještě byl, mezitím však byl z tohoto života odvolán. Protože u jejich stolu bude chybět někdo z jejich dětí, které dají přednost jinému místu a způsobu, jak slavit vánoce, nebo z příbuzných, s nímž se dosud nesmířili. Protože jim peněženka důchodkyně či nezaměstnaného nedovolí obdarovat své blízké v míře, která by odpovídala jejich lásce. A to ještě nemyslíme na ty statisíce, milióny našich bližních v chudých zemích světa. Jsou jich čtyři pětiny těch, kdo naši planetu obývají.

Rozněžňujeme se nad jesličkami, v nichž leží ubohé dítě. Uvědomujeme si však, co znamenají tyto jesličky a to ubohé dítě, jehož narození slavíme o vánocích? Že tady, v této poníženosti rodiny, pro kterou se „nenašlo místo“ (ú topos) v lidských příbytcích ani v lidských soucitných srdcích, začala ta nejdůležitější historie lidského pokolení, ona „utopie“, v níž bezbranní a bezmocní nejsou vylučováni ze svého místa na slunci, nýbrž přijímáni a přijati?

Pro i-forum prosinec 2007 Pavel Filipi