Je to riskantní, dobrodružné, a proto báječné Reportáž z nedělní školy konané 17. května v závěru synodu naší církve Příprava na nedělní školu začíná u nás doma, a myslím i u Bruknerů, Krupičků a v dalších rodinách učitelů, v sobotu večer, když vlastní děti již spí nebo mají svou zábavu. Učiteli se tak konečně podaří po dni bohatých aktivit, stimulujících vlastního potomka, spočinout v klidu a soustředění a pomyslet na svůj zítřejší úkol, kterého se chce zhostit co nejlépe. Nikdy neví zcela přesně, s čím může následující neděli počítat: Budou děti? Kolik jich do kostela přijde, když je venku tak pěkně? Jakou budou mít náladu, podaří se je zaujmout? Nebude nakonec odcházet se smíšenými pocity, téměř vyždímán a bez znatelného důkazu, že se něco stalo, že vzácný čas setkání s omladinou se naplnil a byl radostný? Je to pokaždé riskantní, dobrodružné, a proto báječné. Já jsem např. tuto sobotu večer zjistila, že nemohu pracovat s jedním z navržených textů, s podobenstvím O milosrdném Samařanovi, protože k tomuto příběhu již začínám mít averzi: v odborných textech o motivacích sociální práce (oboru, kde působím) to totiž vypadá, jako kdyby v Bibli snad jiný příběh o pomoci ani neexistoval! Takže touto cestou „zlato vyrobit nelze“, jak říká klasik, alespoň v mém případě ne. Mám však i druhý text – také známý, ten má ale jiný problém, je příliš abstraktní a děti v mé skupině potřebují příběh, ne výčet A),B),C). Proto jsem se rozhodla předřadit apoštolu Pavlovi a jeho chvalozpěvu o lásce tentokrát krátký příběh pouštních otců – a vidíte, i naši rozdovádění kluci byli zaujati. Zkuste se zaposlouchat s nimi: „ Dva staří mužové, kteří spolu žili mnoho let, se nikdy nehádali. Jednoho dne jeden z nich řekl druhému. „Pojďme se spolu pohádat, jak to dělají mnozí lidé.“ „Nevím, jak hádka začíná“, řekl společník. „Položím mezi nás cihlu“, řekl první muž, „a budu říkat: „Ta cihla je moje.“ Potom ty řekneš: „ne, je moje.“ Potom se budeme moci pustit do hádky. “Položili tedy mezi sebe cihlu a první muž řekl: „Tahle cihla je moje.“ Jeho společník odpověděl: „Není to tak, protože je moje.“ Na to první muž odpověděl: „Jestliže je to tak a ta cihla je tvoje, pak si ji vezmi a odejdi.“ A tak se jim nepodařilo vyvolat hádku. A můžu vám říci: pozornost byla stoprocentní! A protože "miláškové" mají vždy přebytek energie, každou nedělku se snažím připravit nějaký výkon – tentokrát jsem se inspirovala Montessori pedagogikou a kreslili jsme symbol LÁSKY – srdce, ale oběma rukama najednou. Jen si to doma zkuste a uvidíte, že to není jen tak, aby vám obě ručičky „šlapaly“ stejně. Výsledkem tohoto cvičení byla nejen zábava, ale i nečekané „vtělení“ konkrétního samaritánství – navštívila nás milá holčička Františka, také host synodu, a její ručičky byly ještě tak malé, že potřebovaly vedení. A tak se všichni chlapáci i Adinka stali gentlemany a Františce pomáhali. Šlo nám to spolu móóc dobře a ještě jsme se stihli vrátit k bubnům a vyšívaným talárům afrických hostí našeho sboru a synodu. Helena Wernischová |
číslo 98, červen 2009 Obsah KázáníBůh mi byl milostiv … a bylo velmi dobré (Gen 1, 31) Výlet do Nového Města pod Smrkem Libice Je to riskantní, dobrodružné, a proto báječné Slova, slova, slova VII. Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |