Přervaný život - Deníky Etty Hillesum 1941-1943

Recenze

Deníky Etty Hillesum, holandské Židovky, se dostaly na veřejnost až v roce 1981, necelých 40 let po její smrti. Vzdělaná sedmadvacetiletá žena z rodiny gymnaziálního profesora je začala psát v době, kdy v Evropě docházelo ke stále většímu pronásledování Židů a kdy začínalo být jasné, že jde o jejich totální vyhlazení. Etty nebyla vychovávána k víře k Boha, náboženského života se zřejmě nijak neúčastnila, a přesto jsme prostřednictvím jejích záznamů svědky podivuhodné cesty člověka k Bohu (či Boha k člověku). V roce 1941 Etty ještě v podstatě nijak nestrádala, věnovala se studiu, přátelům, přemýšlela o životě, filozofovala. V prvních kapitolách knihy tak trochu doznívá její dosavadní život, život lehce rozmazlené intelektuálky, která se někdy až příliš zabývá rozebíráním různých pocitů či myšlenek - aspoň tak na mě kniha zpočátku působila. S přibýváním zápisů v deníku se ovšem mění jejich charakter a začínají brát člověku dech. Jakoby mimochodem jsou zmíněna opatření, která začala Židům těžce znepříjemňovat život - například zákaz navštěvovat kavárny, chodit do parků, jezdit hromadnou dopravou, příkaz odevzdat jízdní kola. Etty se s nimi vyrovnává svým způsobem: Ve volné přírodě všude kolem cest vidím tabulky s nápisem Židům vstup zakázán. Ale i nad tou jedinou cestou, která nám ještě zůstala, se klene celé nebe. Zamýšlí se i nad vztahem k utlačovatelům: Mám až příliš silný pocit, že navzdory záplavě utrpení a bezpráví všude kolem nedokážu nenávidět lidi, že všechno to odporné a hrůzné dění není nic tajemně vzdáleného a není to nějaké vnější ohrožení, nýbrž skutečná hrozba je velice blízko, protože vychází z nitra člověka. Mohou nám opravdu pořádně znepříjemnit život, mohou nás obrat o hmotné věci i o svobodu pohybu, ale nakonec jsme to my sami, kdo se špatným způsobem okrádá o nejlepší sílu. … Protože nenávidíme.

Etty si klade všechny otázky, na jaké jen člověk v těchto souvislostech pomyslí - jak obstojí, zda bude umět snášet každodenní bolesti, i když je připravena vzít na sebe to velké a zatím trochu "imaginární" utrpení. Na odvěkou otázku trpícího člověka Proč právě já? si Etty odpovídá: Proč ne já, když tolik jiných… A přesto neumí nenávidět a přesvědčuje o tom i své přátele: "Je nutné dát se prodchnout myšlenkou, že každá jiskřička nenávisti, kterou světu přidáme, udělá ze světa ještě nehostinnější místo, než jakým je." Klaas, ten starý zarytý zastánce třídního boje, řekl rozhořčeně a překvapeně zároveň: "Ano, ale to - ale to by bylo zase jen křesťanství." A já pobavená horou jeho zmatku, jsem řekla s naprostým klidem: "No a proč vlastně ne - křesťanství?" Poslední zápisy jsou už takřka jen hovorem k Bohu, prodchnutým zvláštním klidem: Lidé říkají: mě do spárů nedostanou. A zapomínají, že člověk není v žádných spárech, když je v Tvém náručí.

Poslední věta v deníku zní: Člověk by byl rád náplastí na mnohé rány.

Ti, kdo se s ní setkali v koncentračním táboře ve Westerborku, jí vydali svědectví, že náplastí na mnohé rány být uměla. Umírá společně se svými rodiči a bratry 30.11.1943, necelé tři měsíce po transportu do Osvětimi.

Jana Šarounová

Etty Hillesum: Přervaný život. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2005