Slova, slova, slova VIII.

Bůh

Tohle slovo sem vlastně nepatří. Staroslověnština, ze které přešlo do jazyka českých překladů Bible, jej vzala jako hotovou věc. Jediný významový posun, který byl křesťanstvím proveden, bylo upřesnění, že pravým Bohem je Hospodin. Přesto je zajímavé podívat se na rozličné pohledy předků dnešních Evropanů na bytosti nejvyšší, kterým přičítali moc nad během světa a svých životů. Všechna označení – slovanská, germánská i románská – mají své kořeny ve starém společném indo-evropském jazykovém základu.

Náš výraz „bůh“ se dá stopovat až k výrazu, který se prý vyslovoval „bhagat“ a který znamenal „dávající“.

Odkud si odvodili naši germánští sousedé slovo „Gott“, není zcela jasné (alespoň podle Oxford English dictionary), a většina výkladů se přiklání k tomu, že za ním stojí původní kořen „gheu“ , který měl význam: „vzývaný“.

Románsky mluvící část Evropy si vzala za základ latinské Deus, které má svůj původ v indo- evropském kořenu „dei wo“, což v češtině značí světlo nebeské, světlo dne.

Asi každý z nás občas přemýšlí, čím je pro nás Bůh. Správné odpovědi se asi v časnosti tohoto světa můžeme jen dohadovat. Přesto je mi hodně blízká představa dárce, kterou v sobě skrývá slovo Bůh. Přijde mi i celkem laskavá, neboť v této představě není člověk, který Boží dary nepřijal, a tudíž je nemá, zatracen. Je „nebohý“ a věřím, že nad nebohým se lépe slitovává než nad zatraceným.

mch