Vinohradský sbor ČCE

Tradice, tradicionalismus a cesty vinohradských evangelíků

Jedno z prvních setkání střední generace v letošním roce si dalo za cíl nahlédnout do tématu tradic a tradicionalismu, tak jak se s nimi setkává náš sbor. Protože jde o látku, která je jistě podnětem k přínosné diskusi, uvádíme zde příspěvky, které byly na setkání prosloveny.

Eva Šormová

Co považuji za tradici vinohradských evangelíků, která mi byla mnohdy předávána s takovou samozřejmostí, jako když se dýchá? Byla to péče o děti - katecheze. Jak nezapomenout na sestru Uhrovou, kterou jsem nezažila v její katechetické slávě, ale jako tu, která se ke mně zezadu přitočila a svou kostnatou rukou mne stiskla tak, že jsem si v duchu pomyslela: tam bude modřina. Udýchaně se mě ptala: Evičko, s dětmi zpíváš a modlíš se Otče náš, a Vyznání víry učíš, a apoštola Pavla a jeho cesty děti znají, a umějí děti hledat v bibli podle knih, a znají knihy nazpaměť? Jak si nevzpomenout na bratra Bakose a sestru Špinarovou, která nás učila, když pan farář byl nemocný. A potom oba bratry faráře, bratra Moravce a bratra Otřísala. Oba byli rozdílní, ale v něčem stejní. Oba k výkladu nepotřebovali kromě domácí přípravy, která byla velice pečlivá, nic než bibli, zpěvník a slovo.

Bratr farář Moravec byl daňkovec; když nám diktoval, abychom si našli kapitolu a verš, a začal vykládat Písma, bylo to pro mě něco neuvěřitelného. To, co bratr farář říkal, svítilo do našich všedních životů a nějak se jich dotýkalo. A potom konec náboženství - hvězdářský dalekohled, "frčka" s kuželkami a známky. Bratr farář Otřísal nás také zaučoval do tajů výkladu, a nejen jeho výklad, ale i kázání směřovala k jasnému cíli: zaprvé, zadruhé, zatřetí. Člověk měl příští týden nad čím přemýšlet, pokud se mu to nevykouřilo z hlavy. Když stojím po těchto bratrech a sestrách na katechetickém místě, uvědomuji si, co vlastně tradice je.

Je to něco, co se do nás nevtíravě vepíše, protože se to žije. Co mě vlastně tito sestry a bratři naučili a co mi předali? Byl to úžas nad Písmem, úžas nad tím, co všechno se v bibli najde a jaké odpovědi se naleznou při pozorném čtení. Ten úžas malého dítěte, které si nechává vyprávět jeden a tentýž příběh, protože chce přijít na kloub tomu, co vlastně sděluje. Dumá nad tím, proč a jakou mocí se Hospodin sklonil nejen k těm otrokům, ale i k nám.

Naučili jsme se vědecky rozebírat Písmo, ale schází nám tento úžas prvního vyprávění. Úžas, který se táhne již od dob reformace a českých bratří, a já bych se přimlouvala, abychom na něj nezapomněli. Je to veliká tradice. Ve výkladech českých bratří se objevuje často tento komentář: To, co se děje a vypráví v bibli, je jako “u figuře”. To znamená, že v tom příběhu, v té tradici, v té “figuře” stojíš také ty, a nejsi sám. Nestojíš tu v  tradici předávání jenom při bohoslužbách, ale také ve všedním životě. V úžasu, že příběhy spásy se dají přenést také do všednosti a každodennosti. Angažovanost pro tento úžas je mnohdy každodenním modlitebním zápasem.

Druhou tradicí jsou písně. Nejen ty staré, s příchutí exotiky, protože jsou v nich tak zvláštní slova, které děti chápou jenom citem, nikoli rozumem. Zpěv je způsob, jak vyjádřit radost, žal i víru nebo vyznání. Ve sborovém zpěvu spatřuji jeden důležitý moment. Zpěv je projevem sounáležitosti, společenství. Každý zpívá svým hlasem, ale stejně se nadechuje, stejně frázuje, naslouchá hlasu druhého. Jeden se opře o druhého, a sám se udrží.

Tím třetím je modlitba, která se sdílí v modlitebním shromáždění. Vždy mě naplňuje posilněním, když se modlíme při biblických hodinách a sestry a bratři vyslovují své chvály a prosby, svá vyznání. Vím, že i ve všedních dnech jsou lidé na modlitební stráži.

Nelibuji si v definicích. Čím je pro mě tradice, řeknu zas jen biblickým příběhem. Tradici bych přirovnala ke koženému odění Adama a Evy z Gen 3, 21. Ta kožená suknice, kterou je oděl Hospodin, je trochu těsná, trochu možná škrábe a musí se změkčit nošením, ale přece jen Adama a Evu chrání. Běhat nahý v trní nikomu neprospívá. Tradici považuji za dar, který nás chrání a který jsme přijali od svých otců i matek víry a máme jej předávat a opatrovat.

Mirka Holubová

Dostala jsem za úkol zamýšlet se nad tímto tématem na základě čtení 2. dopisu sv. Pavla Timoteovi. Zvolila jsem 3. kapitolu od verše 14. do verše 17.:

“Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.”

Pavlem citovaný program: “Učení, usvědčování, náprava, výchova ve spravedlnosti jako příprava ke každému dobrému činu” je pro nás, kdo hledáme zakotvenost v převratných postmoderních časech s jejich tlaky na integritu každého jedince, programem jasným a nosným. Stejně tomu bylo i u našich předků v jiných převratných dobách, které pro ně byly podobně náročné jako ty dnešní pro nás.

Aniž bych chtěla relativizovat tyto pavlovské postuláty, pohledem zpět do historie vidíme, že ačkoliv se všechny církve – nejen ty hlásící se k reformaci – jistě zcela upřímně snažily a snaží tento program naplnit, naše lidská nedokonalost nás usvědčuje, že na to nestačíme. Že jako jedinci nejsme prostě schopni přes všechnu tu zmiňovanou výchovu “ve spravedlnosti jako přípravu ke každému dobrému činu” tyto principy přenést do své životní praxe.

Proto se sdružujeme do církví a sborů, od kterých očekáváme, že toto sdílení existence “společenství poutníků” posílí naši nikdy nekončící práci na své vlastní identitě, na růstu k ucelenosti charakteru, na tom, jak jednáme, kam směřujeme a čemu sloužíme.

Tak, jak já chápu tradice Českobratrské církve evangelické, jež se přihlašuje k reformačním tradicím, se ve svých sborech přidržujeme Husova hledání Pravdy, Kalvínovy společenské angažovanosti a Lutherovy radostnosti.

Opravdu to však jako sbor, jako to zmíněné “společenství poutníků” děláme? Děláme to společně? A děláme to radostně? Dokážeme se shodnout na definici pravdy? Nemyslím tím teď Pravdu obsaženou v Písmu, i když i tu dokážou jistě teologové ve svých odborných rozpravách rozcupovat na kousky, až se nám z toho tají dech.

Myslím tím na právě uplynulý rok a jeho události. Myslím tím na naši angažovanost v Iráku, na referendum o vstupu do Evropské unie, na legislativní proces, který proměňuje naši občanskou existenci. Náš prezident nás ve svém novoročním projevu ujistil, že to byl rok obyčejný, nevzrušivý, bez událostí. Asi žijeme v jiné realitě – pro mne jako občanku tohoto státu a členku tohoto sboru to byl rok zaujímání velmi zásadních rozhodnutí. Do jaké míry byla má rozhodnutí jako občanky tohoto státu ovlivněna tím, že patřím do vinohradského sboru? Do jaké míry jsem jednala jako integrální osobnost ve smyslu nároků kladených na občana a křesťana Kalvínem a Lutherem? A hlavně, považoval by sbor moje úvahy za relevantní a hodné pozornosti?

Ve svém 2. listu Timoteovi Pavel charakterizuje zlé časy posledních dnů. Nemůžeme se vyhnout pomyšlení, že mluví o současnosti. Zároveň však víme, že takové časy byly od počátků světa, a že tudíž nesmíme podléhat strachu, ale zůstávat ve víře, v lásce a v naději. Pavel však ve své charakteristice zlých časů jde dál a hovoří “o lehkověrných ženách plných hříchů, ovládaných rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít poznání pravdy”.

Jak aktuálně rozumět jeho slovům, když v čas adventní je v Kostnických jiskrách na titulní straně publikován článek Dana Drápala o nutnosti zavedení protipotratového zákona? Jak rozumět jeho slovům, když je do synodní rady jako kurátorka zvolena Mahulena Čejková, a když se však zároveň církev prostřednictvím svých zástupců v parlamentu a v senátu nedokáže postavit za jednoznačně formulované zákony proti domácímu násilí, pornografii a obchodu s lidmi?

Nejsme katolíci, a tudíž se nemůžeme odvolávat na autoritu Svatého otce. Představitelé naší vlastní církve ústy synodního seniora jasně prohlásili, že nebudou vůdci. Autorita zůstává mezi námi, v našich sborech. Jí se musíme dovolávat jako nástroje a opory růstu. Jí bychom se měli dobírat v probíhajícím diskurzu, aby ze všech těch slavných tradic “obecného kněžství” místo vytváření přirozeného prostoru pro růst demokratické společnosti nezůstal pouze ustrnulý tradicionalismus a prázdný verbalismus. Všechny starosti sdílení a kvas by se pak mohly přestěhovat do Obchůdků jednoho světa, Mateřských center a různých Eunik, kde se sice nebudou řešit výsostné teologické problémy odlišných liturgií, kde se však ženy budou v prozatímnosti společně sdílet a vychovávat sebe i své děti.

Lubor Kaplan

Tradice je pro člověka něco velmi důležitého, co znamená jeho kontinuitu bytí a předávání poznání a zkušeností z generace na generaci. Zároveň je to jakési zakotvení v čase. Nejinak je tomu s tradicí církve, a nelze ji tudíž jen tak snadno opomenout a jednoduše přehlížet. V ní se především odráží vyjádření vztahu lidské pospolitosti k víře, pro nás myšleno ke křesťanství. Během dějin se tento vztah k víře měnil a jeho vyjádření vždy bylo a je i nyní podmíněno dobou a charakterem společnosti, v níž žijeme. Vyjádření tohoto vztahu je možné rozdělit na dvě samostatné, avšak vzájemně svázané části, na dvě neodmyslitelné složky. Jednou složkou je obsah, který představuje to podstatné, a proto stálé, a druhou složkou je forma či způsob, kterým to vyjadřujeme, což je složka proměnná (liturgie, symbolika, písně, chvály atd.).

Pevná forma bohoslužeb není v Novém Zákoně nikde přesně specifikována, a tudíž není ani předepsána. Způsob, jakým svou víru vyjadřujeme při bohoslužbě, tedy liturgie, se vyvíjel a ustálil během svého historického vývoje. Vznikla tak určitá tradice. Toto podání má své odlišnosti v určitých národních, kulturních a místních zvyklostech. Ježíš Kristus, jak o tom můžeme číst v Mt 28, 18-20, vybízí své učedníky »pouze » k těmto činnostem: ke křtu, k misii, a k předávání Ježíšova učení. První křesťanské shromáždění, konané o letnicích v Jeruzalémě, mělo skutečně pouze tyto prvky, tj. misijní kázání a křest.

Tím nejdůležitějším v každé době je zajisté předat akceptovatelným způsobem obsah oné neměnné, stálé složky - podstaty. Podstatou naší křesťanské víry, která nám nabízí vykoupení z moci hříchu, vyznání vin a činění pokání, je křesťanská tradice. Toto předávání se dělo u prvních křesťanů v rámci kázání, později, když se změnilo postavení křesťanské církve ve společnosti, se vytvořila nová a ustálená forma pevného liturgického obřadu. Jak církev upevňovala své postavení v křesťanské společnosti, misijní kázání se postupně vytrácelo a ztrácelo na naléhavosti. Šíření evangelia dostalo podobu střetu s nekřesťanským světem. Křest se stal samozřejmým a neodmyslitelným obřadem při narození každého člověka v křesťanském světě.

Lze si tudíž položit otázku: Je v současné době tak důležité držet se pevné liturgické formy ? Nebo je důležitější pouze vyjádřit daný obsah, tedy zvěst, jakýmkoliv « novým a současným « způsobem? Jako nanejvýš důležité při respektování křesťanské tradice a tradice české a evropské reformace se však jeví i zachování tradiční liturgické formy. Tato forma má své historické a kulturní zvyklosti a charakterizuje naši Českobratrskou evangelickou církev. Dává jí podobně jako dalším reformovaným a jiným církvím její výraz a tvář, kterou nastavuje svému okolí.

Nezměněné a trvalé však zůstává podstatné a hlavní téma : Kristus, jeho oběť za nás, jeho láska a milosrdenství.

V čem je tedy budoucnost naší církve a vinohradských evangelíků? Dle mého názoru je to především trvalé a neustálé pokračování v reformaci. Vždyť církev jest semper reformanda, tedy má být trvale napravována, opravována, přetvářena a dotvářena – stejně tak jako každý z nás. Církev, a tedy i náš sbor, je živý organismus, společenství sester a bratří, ve kterém se projevuje konání všech jeho členů samostatně i jako celku. Jako příklad uvedu aktivity Diakonie, křesťanské služby, atd. Jen tak, bude-li pokračovat ve své písmácké tradici, může v současné době promlouvat svým způsobem ke společnosti a dále rozvíjet křesťanskou tradici politicky a hospodářsky se sjednocující Evropy. To se neobejde bez ekumenické spolupráce s ostatními církvemi doma i v zahraničí. Naléhavý úkol dneška spatřuji také v navázání vztahů především s protestantskými církvemi v okolních zemích, ve vzájemném poznávání a podporování se ve víře a hlásání evangelia. Tomu samozřejmě napomáhají různá setkání křesťanů (např. Setkání křesťanů 4 zemí). Neméně významné a z pohledu křesťanů důležité je také vybudování nového dialogu s židovstvím, se kterým nás v širším slova smyslu pojí společná tradice starozákonní a základ Písma.

číslo 40, únor 2004
předchozí   další

Obsah

Kázání
Tradice, tradicionalismus a cesty vinohradských evangelíků
Historie vinohradského sboru XIV
SOS není volání o pomoc
Ze staršovstva
Bzenec 2004
Program sborových akcí

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).