Vinohradský sbor ČCE

Na návštěvě u bratří křesťanů

V létě hodně cestujeme, a máme tak přitom možnost poznat různé sbory a církve jak v naší vlasti, tak i v cizině. V tomto čísle přinášíme několik dojmů z bohoslužeb, které jsme navštívili na různých místech. Pokračovat lze i v dalších číslech: nebyli jste také někde a nechtěli byste o tom napsat?

Jimramov

Tam za městem v krásné zahradě u cesty stál veliký krásný dům, okna náramně veliká a dveře ještě mnohem větší. A ta okna byla plná světla, a ty dveře byly dokořán otevřeny, a do těch dveří vcházeli pořád lidé, staří i mladí, hoši i děvčata.

Jan Karafiát, Broučci, s.37

Jimramovský sbor ČCE jsem navštívila letos vůbec kdy poprvé, i když z vyprávění a z  Broučků jsem o něm cosi věděla. První vyzvánění zvonu, zvoucího k nedělním bohoslužbám, zaznělo nejprve z katolického kostela. Když se ozvalo evangelické zvonění, z katolického kostela se již nesly hlasy prvních písní za mohutné podpory varhan. Jejich zvuk bylo slyšet dokořán otevřenými dveřmi přeplněného kostela. Katolické varhany v akordu s evangelickým zvonem nás doprovodí podél společného hřbitova obou kostelů. Hřbitůvek plný květin oba kostely odděluje (dá se říci i propojuje — mezi hřbitovy totiž před lety strhli zeď).

Čelním vchodem kostela jsme vstoupili dovnitř — zazděný bočný vchod z doby toleranční byl jen připomínkou, že vždycky to takhle nebývalo. Kostelní věž postavili jimramovští více než sto let od založení sboru. Světlý vzdušný prostor s dřevěnými lavicemi (zřejmě místní výroby) byl plný dětí a mládeže z blízkého evangelického tábora. Na obou stranách lodi kostela kruchta, varhany jsou nad hlavním vchodem. Tak tohle je ten tradiční vysočinský sbor, říkala jsem si, když se shromáždění připojilo ke “svítákovým“ písním, které na kytary doprovázeli táboroví návštěvníci. Vyřezávané varhany si ale také přijdou na své. Libě se rozezvučely pod rukama, které podle všeho patřily hospodáři, jenž po zbytek týdne pracuje na svém statku. Místní bylo možné snadno rozpoznat od hostů podle ošlehanosti tváří a také věku. Domácí mládež a děti totiž zrovna byly na táboře v jiném kraji.

Po bohoslužbách lidé chvíli postáli před kostelem a pak se rozešli. Zamířili jsme na zmrzlinu do cukrárny na náměstí. Jaké bylo ale překvapení, když v cukrárně u stolků spatřujeme takřka pouze účastníky bohoslužeb. Táborové děti odcházely ven s koupenými zmrzlinami na špejlích. Kolem stolů se zákusky seděli starší muži z kostela a povídali si. Ta atmosféra mi připoměla vinohradské posezení při kávě a čaji po bohoslužbách. Jeden rozdíl tu ale je: v cukrárně na náměstí sedí čistě pánská společnost. Žádná žena pochutnávající si na sladkostech po boku svého manžela. Že by tu ženy chodily kolektivně a separovaně raději do hospody? Dostalo se mi vysvětlení, že manželky prý doma chystají oběd.

Lucie Slámová

Církev obecná u fotbalové branky?

Po půlce července nám bylo jeti pro Vavřince na tábor. Ze soboty na neděli. A jak jsme tam tak jeli, trochu jsme se sháněli, jestli v okolí není nějaký chrám Páně, abychom v neděli nešli “za kostel“. K cíli nás však tohle shánění nedovedlo. V sobotní podvečer šel okolo stanů anděl v kraťasech a tričku s poselstvím, že v devět ráno bude polní mše v táboře. Tak to jsme tedy koukali. Ráno vyrostla na fotbalovém hřišti kaple Pána Ježíše u fotbalové branky — ta se sestávala z tee-pee postaveného jen zpolovic, takže tvořilo jakousi apsidu pro stůl Páně, na němž spočíval kalich a krabička s hostiemi, a pak od táboráku přineseny dvě řady laviček a postaveny od fotbalové branky směrem do hřiště. U stolu kněz v albě se zelenou štólou, nesoucí obrázky stanů, a nad nimi kříž. Vlevo Radbuza, vpravo les a od stolu Páně kázání o tom, jak nezáleží na tom, jestli jsme reformovaní nebo katolíci nebo jen přihlížející necírkevníci, ale podstatné je, že Pán Ježíš je dobrým pastýřem pro všechny, kdo za ním chtějí jít, a jako dobrý pastýř jim nedá zahynout žízní a vždycky je zavede na pastvy zelené. Na konec vysluhování podobojí. Málokdy jsem se cítil být zrnkem v obecném shromáždění Kristově tak silně a byl jsem za to moc rád.

Matěj Cháb

Rumburk

O prázdninách se mi po dlouhé době podařilo vrátit se do sboru, ve kterém jsem strávila prvních deset let svého života — zajeli jsme na bohoslužby do Rumburku. Vždycky při návštěvě tohoto města mě překvapí, jak jinak zřejmě dítě vnímá vzdálenosti — možná je to ale také pamětí, která selhává. V mých vzpomínkách jsou totiž různé objekty ve městě od sebe poměrně hodně vzdáleny, zatímco ve skutečnosti je vše velmi blízko. Podobný dojem zůstal z kostelíka na Krásnolipské ulici, který je v církvi známý hlavně tím, že před několika lety vyhořel. Měla jsem z  dětství pocit, že šlo o docela velký prostor, ve skutečnosti se dovnitř vejde opravdu málo lidí. V mé paměti však zůstal ještě jinak — zvenčí oprýskaný, zevnitř studený a ponurý, s dýchavičnými varhanami, s pavučinami v koutech, páchnoucí plísní a vlhkým dřevem. Po opravě jsem kostel nemohla poznat: zvenčí barevná omítka, uvnitř světlý prostor, bílé lavice s modrými čely, vpředu stůl Páně a kazatelnička v kombinaci dřevo-kov. Zaujalo mě, že ačkoliv stůl Páně je na vyvýšeném schodu, kazatelna stojí pod tímto schodem, ač by se nahoru krásně vešla. Napadlo mě vysvětlit si to tak, že když farář káže Boží slovo, není někde na obláčku, ale je jedním z lidí, přestože skrze něj v té chvíli může mluvit sám Pán Bůh. Ale kdo ví, třeba původní záměr byl prozaičtější.

V kostele bylo i s námi asi dvanáct lidí — kázání mladého bratra faráře Šimonovského bylo svěží, lidské, a přitom něčím burcující. Bylo o misii a vysílání dělníků na žeň Páně a já si z něj pamatuji hlavně to, že když Ježíš viděl zástupy, nebylo jeho motivací získávat je kvůli tomu, aby se zaplnily lavice v nějakém kostele, aby nás bylo víc, abychom nevymřeli. Bylo mu prostě těch lidí líto, protože byli jako ovce bez pastýře, a on věděl, jak jim pomoci. A to by mělo být také naší první motivací, mluvíme-li o misii.

Popovídání před dveřmi kostela bylo také moc příjemné. A tak v nás zůstalo přání, aby Pán Bůh požehnal dílo manželů Šimonovských a posiloval tento sbor nejen proto, že by byla škoda, kdyby krásně opravený kostel sloužil k jiným účelům, ale hlavně proto, co také zaznělo v kázání: že i Šluknovský výběžek je plný lidí, kteří jsou jako ovce bez pastýře.

Jana Šarounová

číslo 67, září 2006
předchozí   další

Obsah

Křesťané jsou spoludědicové svého krále Krista
Pokud vše funguje, je to radost (rozhvor)
Indie u Humpolce
Nejdůležitější na faráři je, aby byl…
Recenze
Jak prosečtí faráře hledali
Výzva
Ze staršovstva
Na návštěvě u bratří křesťanu
Z historie vinohradského sboru XXX
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).