Rozpoznat, na čem záleží

Kázání Jiřího Orta 18.11.2007 na Vinohradech

Čtení: Lk 20,27-38
Text: Fp 1,3-11

Kdysi dávno si pozval papež ke slyšení skupinu prostých lidí kolem Petra Valdése. Ke slyšení, při kterém se mělo zjistit, co je to za lidi, kteří si osobují právo kázat evangelium. Dopadlo to smutně – Valdés ani jeho blízcí neměli potuchy o teologii, a tak jejich odpovědi byly prostinké a pro ucho cvičené v mnohých zákrutech lidských pokusů uchopit víru v Ježíše jako Krista až hloupé.

Omlouvám se, že jsem sáhl poněkud neohrabaně do konfesijně vyhraněné doby, ve které znovu začíná pronásledování těch, kteří nevyhovují normě oficiální věrouky. Použil jsem tento příběh v hlubokém přesvědčení, že všichni patříme do jedné církve Boží a její chyby jsou součástí i naší minulosti. Jsou varováním i pro nás. Varováním v době, ve které se často obtížně vyznáváme. Která je zmatená, má nedůvěru k velkým slovům, v níž existuje jakási inflace slov. V této době je obtížné vyjít před druhé lidi s tím, čemu skutečně bez příkras věřím, a přece právě to je nesmírně potřebné. V době, ve které jako křesťané musíme mnohé opouštět, aby jasně a pochopitelně zaznělo to nejdůležitější – evangelium, které zachraňuje lidské životy. A tak když zaznívá smích, výsměch těch, kteří znají a vědí, jak je to správně, necítím se být soudcem. A cítím, že tento děj se odehrává dnes, ne kdysi dávno. A jsme v něm namočeni všichni.

Jen smutně otevírám dnešní příběh z Lukášova evangelia, ve kterém je Ježíš zkoušen, pokoušen a v této posměšné diskusi je vystaven kritice základní kámen, kotva života křesťanů. Víra ve vzkříšení. Představuji si, jak zcela existenční byl tento rozhovor pro ty, kteří jej četli nebo mu naslouchali v prvních sborech. Je vzkříšení, je život věčný – nebo není? Prožívám to s konfirmandy, když se snažíme formulovat ty nejzákladnější otázky i odpovědi bez frází – a je to nesmírně pracné. Prožívám to sám u sebe, když se snažím, abych zcela prostě vyjádřil svoji víru.

Je vzkříšení, nebo není? A co to znamená?

Když jsem si četl text z Lukášova evangelia, který připadl na dnešní neděli, zdálo se mi, že nám nemůže nic říct. Že je to takové chytání Ježíše kdysi dávno, které nás už míjí. Ale Ježíš se touto debatou nenechal nachytat, nenechal se vtáhnout do světa bez života. Jeho závěrečná slova zaznívají jako zvuk gongu: „Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých.“ A najednou tato slova zaznívají i pro nás. Najednou nás hrozně zajímá, o čem to Ježíš mluví. Najednou nejde o finty pronesené s potlačovaným smíchem, jak toho druhého dostaneme, ale o otázku základu života, bez kterého nemůžeme dál. Najednou se nám před očima objevují konkrétní lidé. Slyším babičku, u které jsem byl na návštěvě a ona se mě celá nešťastná ptala, jak je to s tím vzkříšením, jak je to s věčným životem – protože se jí do ruky dostala jakási beletristická kniha, která si pohrávala s Ježíšovým příběhem. A ona se bála, jestli její víra není mylná, hloupá a naivní.

Dostáváme se tak k textu listu apoštola Pavla do Filip. Listu lidem, o kterých víme, že pracovali a dobře pracovali na Boží vinici. Přece se jim však zdálo, že se práce nedaří. Zdálo se jim, že by zřejmě měli přidat a ještě více pracovat, být ještě lepším svědectvím, být ještě větší oporou a povzbuzením lidem kolem sebe. A ono to nešlo. A nejde. Protože tu jsou hranice našich možností a schopností a oni ani my je nedokážeme překročit. Apoštol Pavel to slyší, dostává o tom zprávy, vidí své přátele unavené a nešťastné. A posílá slovo povzbuzení. Ne žádné know-how, jak zlepšit výkon. Toto slovo, určené i nám, nemluví o tom, jak zvýšit obětavost, nemluví o tom, jak to udělat, abychom my i sbor lépe vypadali. Toto slovo nás zastavuje a krok za krokem nás učí se dívat na náš život. Uvědomovat si jej ve světle Boží vůle. Hledat jeho základy.

Tak Písmo mluví o poznání, rozpoznání. Jako o hledání, pochopení této Boží vůle, která před nás staví požadavky a zároveň nabízí milost,ale zároveň upozorňuje, že s tím je spojená poslušnost, vděčné a pokorné sklonění před tím, co jsme poznali. To je spojeno s vnímavostí, schopností rozlišovat. A to vše je ve vleku zásadního životního nastavení – lásky. Jakéhosi zajištění, aby se poznání i vnímavost ubíraly správným směrem.

Pak můžeme rozpoznat, na čem záleží. A až odtud se můžeme naplno nasadit v práci, která je pro nás připravena. Jako by tu zaznívalo jiné slovo z pavlovských epištol, slovo z epištoly do Efezu: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“ Prober se, aby ses mohl, mohla dívat a vnímat, na čem záleží. Vstaň z mrtvých, protože Bůh je Bohem živých.

Jsme u rozpoznání základu života. Ale jak převést tento až příliš teoretický odstavec, plný pojmů, do odpovědí na naši otázku, co je smyslem i našeho života? Je to zvláštní, ale je to právě ona těžko uchopitelná zvěst o vzkříšení Ježíše z Nazareta, která nás vede do konkrétních situací. Která nabízí život právě v tom, že učí rozpoznávat, na čem záleží. Co má budoucnost ve světě, který celý stojí pod Božím soudem. K čemu a ke komu se Pán Bůh přiznává. Najednou je slovo o vzkříšení světlem a ne temnou mlhou. Protože zazářil Kristus. Ten Vzkříšený.

Smíme procházet biblické svědectví, jít s Ježíšem, tím z Nazareta, krok za krokem, rozhlížet se, poznávat, vnímat život. Vidět to množství lidí s jejich otázkami, radostí i bolestí a vidět Ježíše, který k nim přichází, bere jejich život do rukou a staví jej na nohy. Vede jej ze tmy do světla. Do života, který nabízí povzbuzení a naději.

A najednou je úplně jasné, o čem Ježíš mluví, když odpovídá na onu konstrukci saduceů. Ženě zemřel manžel a oženil se s ní její švagr. I ten zemřel. Vzal si ji za ženu další bratr zemřelých. Tak to chce Boží zákon, Boží milost. Těch bratrů bylo sedm. Všichni zemřeli a žádný neměl s tou ženou dítě. Komu při vzkříšení patřila ta žena?

Vzpomínám si na jiný příběh. Ježíš přišel do synagogy a uviděl tam člověka s odumřelou rukou. I ostatní o tom člověku věděli a čekali, jestli ho Ježíš uzdraví v sobotu, v den, na který se vztahovalo mnoho omezení. Jak se Ježíš zachová vzhledem k Zákonu?

„A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost.“

Ježíš odpovídá. Učí nás dívat se jinak. „Ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími.“ Šli jste po povrchu. Nerozumíte tomu, co je podstatné. Hledáte pravdu života tam, kde ji nemůžete najít. Pro samou ideologii jste přehlédli krásu tohoto příběhu, který jste vytvořili jako chyták. Ta žena nezůstala sama. Sedm bratří poslušně plnilo Boží zákon, aby nešťastný člověk, člověk vydaný světu na milost a nemilost, nezůstal sám. Oni pochopili Boží zákon. Oni rozpoznali, na čem záleží. To má budoucnost. To přejde ze smrti do života. To patří do budoucího, Božího věku. Tito lidé jsou rovni andělům. K těmto lidem se Bůh přiznává, oni nejsou sami. To je Ježíšův pohled, který se neptá na ideologie, ale ptá se po pomoci člověku, po budoucnosti života. A nabízí tuto budoucnost v Boží náruči – to je vzkříšení, to je nový život. Na ten se směli těšit lidé v prvních sborech, smí se na něj těšit ona babička od nás ze sboru i každý z nás. To je pohled vzkříšeného Ježíše. O tom mluví vzkříšení a život věčný. Tady promlouvá Boží vůle a láska v našich životech.

„A za to se modlím, abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Kristaroste k slávě a chvále Boží.“ Amen.