Vinohradský sbor ČCE

Sedm srdcí Jiřího Kadlece, aneb co měl v životě rád

Vzpomínka Petra Slámy, proslovená na rozloučení s Jiřím Kadlecem

Jiří Kadlec měl samozřejmě jedno srdce. Ale vešlo se mu toho do něj tolik, tolik lidí a míst, že my ostatní si to musíme seřadit a utřídit. Tak tedy: sedm komor Jiřího srdce.

1) Měl rád Vysočinu

Jiří pocházel ze Sedlišť u Jimravova, z míst, kde probíhá hranice mezi Čechami a Moravou. Pocházel ze sedmi dětí. Jeho otec ve vsi vlastnil mlýn, k němuž vedl jeden z nejdelších náhonů v republice. V jinak katolické vesnici byl jediný „helvít.“ Otec studoval v Chemnitz, viděl, jaké jsou šance a jaká konkurence v zemědělství – a tak mlýn mezi válkami přebudoval na fabričku na recyklaci textilu. Vedlo se mu a na kraji vsi vybudoval po Baťově vzoru podlouhlý domek pro dělníky. Když mu fabričku po válce sebrali komunisti, nechali v tom domku žít Kadlecovy. Jiřího maminka tam bydlela do svých 82 let. Jiří s Martou pak Sedliště přebudovali na chalupu, jejíž dobrodiní poznalo mnoho rodin okolo Kadlecových. Jiří sám prožil v Sedlištích německou okupaci, osvobození, ale taky zdivočelou dobu, která následovala. S nechutí vzpomínal na rychlokvašené vlastence, kteří svou protektorátní poddajnost zastírali surovým zacházením se zajatými Němci. Jeden takový „vlastenec“ zařídil uvěznění pro Jiřího tatínka; z vazby jej dostal až vzdálený příbuzný, partyzán a telecký farář Kadlec. S kádrovým posudkem, jaký měl, pak nebylo příliš na vybranou. Protože na vysokou školu nemohl, nastoupil po ročním geologickém kurzu na vojnu k PTP do Ostravy. Fáral tam na dolech, později pracoval v Geologickém průzkumu na vrtech. Přitom vystudoval Vysokou školu báňskou. V Ostravě také začínali společný život s Martou. V Praze později bydleli na Korunní 50, pět domů od vinohradského sboru, v bytě, kde vyrůstala Marta a který mnozí zde přítomní znají z bezpočtu návštěv, schůzek, porad – i delších pobytů. V zahrádkářské kolonii ve Zdibech u Prahy vybudovali během dlouhých let práce, převážně vlastníma rukama, nový domek, do něhož se před několika lety přestěhovali

Jiřího láska k Vysočině, to je vlastně láska k celé zemi, k jejím zašmodrchaným dějinám. Jiří prožil důležité historické zlomy, které představují samostatné kapitoly v učebnicích dějepisu. Jiří tím procházel na vlastní kůži – a vzpřímeně.

2) Měl rád pořádek

A i to asi souvisí s jeho vysočinskými kořeny. Když vzpomínal na dobu osvobození po válce a později na léta kolektivizace, silněji než u jiných pamětníků jsem z jeho hlasu slyšel nechuť k šlendriánu a lemplovství, které se tehdy v otřesené a novým režimem ujařmené zemi rychle rozmohly. Jiří byl v dobrém slova smyslu a překvapivě důsledně konzervativní. Nevěřil heslům na rudých transparentech, rychlým akcím, které s omluvou kdovíjak naléhavých cílů překračují dohodnutá pravidla, nevěřil ani reklamám na zboží nebo na politické strany po listopadu. Dovedl se zeptat konkrétní přesně mířenou technickou otázkou, která prozradila defekty nabízeného zboží. Před několika lety mě při jedné dlouhé politické diskusi uzemnil jednoduchou představu, jak se to mělo u nás dělat po listopadu: „Měl se vyhlásit návrat k právnímu stavu před únorem 1948.“ Dokládal pak, co všechno z polistopadových problémů by tím odpadlo. A tvrdil, že takové vyhlášení zablokovali osmašedesátníci v prvním polistopadovém parlamentu. Rodinně i církevně byl Jiří, zejména v 70. a 80. letech v Praze, obklopen „evangelickou bohémou,“ studenty, faráři i laiky, kteří svoje křesťanství spojovali s odporem k tehdejšímu režimu – a dávali to najevo dlouhými vlasy, svetry a džínami. Jiří se jich nikdy nezřekl, šel s nimi dlouhý kus cesty, byl s nimi propojen nitkami příbuzenskými, konfesními a docela praktickými - a přece zůstával svůj. Pořádek, dodržování pravidel a píle, to byla s kádrovým posudkem, jaký měl, jeho strategie ve škole, na vojně v dolech i v Geologickém průzkumu: nenechat se nachytat na hruškách nekvalitní prací, nesložit ruce v klín, neříct, že nehraju, i když běžím na závodišti, které jsem si nevybral – a já i ostatní vidí, jak rozhodčí nadržuje červeným dresům.

3) Měl rád květiny

Kdo navštívil Kadlecovy ve Zdibech, ví, o čem mluvím. Na návštěvě jsem si tam připadal jak v Čapkově knize Zahradníkův rok. Pečlivě ořezané stromy, pravidelně vysázené záhony, víno způsobně se pnoucí po pravoúhlých roštech. Květiny pojmenovával i s jejich přízviskem, věděl, kdy se sázejí, kdy kvetou a kdy nesou plody. Dal nám pár jednoduchých rad, když jsme s Luckou zatravňovali kus vnitrobloku domu, kde jsme na Vinohradech bydleli. Do Staré Boleslavi nám radil, jak začít s vinnou révou, půjčil nám k tomu knížku. A stejně jsem se ho už nestihl zeptat, jestli vinnou révu ořezat před zimou nebo až po ní.

4) Měl rád svou církev

Měl ji rád neokázale, zato vytrvale a s dlouhým dechem. Chodil do kostela, když to bylo několik kilometrů ze Sedlišť do Jimramova, když to bylo těch pět domů na Korunní ulici a když mohl, jezdli s Martou ze Zdib. To báječné bydlení ve Zdibech, které si vybudovali, bylo ale od sboru daleko. Jiří to občas s lítostí zmiňoval. K dálce se přidala také nemoc, nehojící se rána na noze, která prostě bolela, s výkyvy počasí často víc a víc. Poslední léta ta nemoc Jiřího silně trápila. Jiří si nestěžoval, nemocem tiše, vytrvale – a s Martinou pomocí – čelil. Někdy se v naší církvi mluví o evangelické cudnosti. Velmi často přitom mívám dojem, že je tohle sousloví alibistickou zástěrkou pro naši vyvětralou zbožnost. Ale u Jiřího pro to nemám jiného slova než právě evangelická cudnost. O víře jsem ho mnoho mluvit neslyšel, svědčil o ní tím, že si v životě neulehčovat cestu. O víře se totiž dá svědčit tím, že člověk před druhými rozkládá, co všechno mu víra dává. Různé ty sociologické průzkumy, jak víra statisticky prodlužuje život v průměru o 2,7 roku…, ale je to i hluboko ve struktuře probuzeneckých svědectví: jak jsem se měl špatně, až přišel obrat, a teď se mám dobře. Vedle toho ale existuje také svědectví tím, že člověk naopak šlape obtížnějšími cestami, než by musel. A právě to něco, co mu stojí za obtížnější cesty, za zdánlivě zbytečné okliky a překážky, to něco je víra, nasvícená lomeným světlem, nepřímo. Takhle svědčil Jiří. Přitom ovšem po mamince Jiří pocházel z rodu Kolmanových, kteří většinou přešli do Svobodné reformované církve, dnešní Církve bratrské. I s nimi Jiří nacházel řeč, i k nim patřil. Pamatuju se, jak mě zahanbilo, když se s Martou ptali, co si myslím o letošním Písmákově deníku, že jim letos připadá výborný. Já jsem o Písmákově deníku toho roku neměl ani potuchy.

5) Měl rád dobré víno

To spěchám zdůraznit, aby ten obrázek, který tu maluji, neměl příliš bledé líce. Vzpomínám si při několika návštěvách, jak Jiří nalil červené víno a zálibně se přimhouřenýma očima skrze křišťálovou sklenici díval k oknu. Pil ho střízlivě, ale rád, a v oku se mu to přitom vždycky zalesklo podobně jako ta křišťálová sklenice.

6) Jiří měl rád své syny a vnuky

To se může zdát samozřejmé, ale pro něj a pro ně to samozřejmé nebylo. Je tomu myslím podobně jako s vírou: to nedůležitější se neříkalo, ale každý věděl, že to zde je. Krutou ránu předčasného odchodu syna Jiříka nesli s Martou a s Tomášem tak, že kdo nedával pozor, ani o tom nevěděl. Jiří pak starostlivě – ale také s radostí a hrdě – sledoval revoluční, studijní, profesní a cestovatelské výboje Tomášovy, resp. od začátku 90.let Tomáše a Adrieny, ať už byli v Portlandu, v Praze nebo teď naposledy v Londýně. Nesmírně rád měl také své tři vnuky, Elijáše, Amose a Tala. Člověk by Jiřímu skutečně záviděl jeho androgeny: jako by to souviselo s jeho mužnou cestou životem, že u se u Kadleců nemluví dětech a vnoučatech, ale – v rodě mužském – o synech a vnucích.

7) Jiří měl ovšem především v životě rád Martu,

svou životní přítelkyni a průvodkyni, paní svého srdce, což je ostatně překlad jejího jména. Ale o tom já vykládat nebudu, sedmička je číslem úplnosti a současně nekonečna. Tak jen tolik řeknu, že jsme moc rádi, že jsme Martu a Jiřího mohli poznat, vědět o nich, popojít kus s nimi a posílit se jejich vírou, pevností a humorem. V písni, kterou do češtiny přeložil Jiřího švagr, se zpívá „a kdo v životě miluje, u Boha zvítězil.“ O Jiřím to platí dokonale.

Petr Sláma

číslo 100, říjen 2009
předchozí   další

Obsah

O svobodě běžecké
Rozhovor s Jaroslavou Fialovou
Sedm srdcí Jiřího Kadlece
Pohádka o odpuštění
Malé výročí
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).