Vinohradský sbor ČCE

Ekumenická dvojčata

(vyšlo v časopise Anno Domini r.3/1992 č.7)

„Znal jsem dvě holky, co uvěřily. Byly to sestry. Z jedné se z roku na rok stala (bigotní) katolička. Z druhé se později ze dne na den stala (bigotní) evangelička. Když jsem je navštívil, chtěly mně zvěstovat zázrak. Ale celý večer se nedohodly, jak se má o zázraku mluvit s nevěrcem“ – Z knihy Martina Vopěnky Kameny z hor. Prozradím vám, že ony sestry jsou dvojčata, jmenují se Helena a Eva, žijí v Praze a obě jsou dnes vdané. O deset minut mladší Eva je matka tří dětí, Helena studuje na Evangelické teologické fakultě UK. Eva přijala křest do katolické církve, když jí bylo devatenáct, Helena do Českobratrské církve evangelické ve svých dvaceti letech. Jelikož obě spolupracují s redakcí Ádéčka, nebylo pro mě vůbec těžké odchytit je na slovíčko.

Jak vzpomínáte na vaše společné dětství?

Eva: Do určitého věku jsme měly běžné kontroverze. Vliv věřící babičky a tety – řádové sestry se projevil hlavně v jejich krásném a láskyplném vztahu k nám, ale náboženskou výchovu jsme neměly žádnou, protože babička nechtěla narušovat ateistickou výchovu našich rodičů, přesvědčených o tom, že náboženství je tmářství. Zpětně vzpomínám na krásné dětství a oceňuji zdrženlivost babičky, která vložila všechnu naději do modlitby.

Helena: Eva mluví o kontroverzích, já bych spíš řekla, že šlo o běžné šarvátky ve věku, kdy si každý člověk vybojovává pro sebe větší prostor svobody a nutně přitom naráží, nejvíce na své nejbližší. Myslím, že nás však hodně ovlivnila výchova vedoucí k rovnocennému postavení všech dcer (máme ještě mladší sestru Jitku) vůči rodičům a dalším členům rodiny. Tuto „rodinnou spravedlnost“ jsme pak ve víře rozšířily na všechny lidi, nikdo nemá být ponižován a nikdo nemá být „rovnější“. A tak když občas slyšíme o nějakých „kulišárnách“ v církevních institucích, žasneme a trpí náš ideál církve… Ještě se vrátím k duchovnímu působení v dětství – teprve po babiččině a dědově smrti jsem si uvědomila, co všechno pro nás znamenali, a jsem vždycky strašně šťastná, když se s nimi mohu potkat ve snu a prožívat blízkost, která nám tolik chybí, pokud jde o rodiče. To je myslím trápení, které prožíváme s Evou úplně stejně, zde žádné konfesní rozdíly nehrají vůbec roli. Přestože nám jsou rodiče velmi blízcí, prožíváme téměř při každém setkání duchovní propast a naši neschopnost svědčit jim o Boží lásce a o tom, že se člověk nemusí spoléhat jen sám na sebe. Je to asi problém každého konvertity, když se chce v nádherném opojení z prvotního setkání s Bohem sdílet se svými nejbližšími a naráží na chlad, nezájem a někdy i pohrdání. Je to zápas o pochopení toho, co znamená „cti otce svého a matku svou“, když oni nectí Hospodina, který nás „vyvádí z Egypta“.

Jaká byla, Evo, tvoje cesta do katolické církve?

Bylo to rok po babiččině smrti. Jela jsem tenkrát na školní brigádu. V jednom pokoji, kde si nás asi dvacet holek povídalo o všem možném, mimo jiné i o knížce Dýka a kříž, jsem prožila vnitřní setkání s Bohem. Tento okamžik vnímám jako skutečnou dělící čáru mezi mou nevěrou a vírou. Dá se to těžko vystihnout, ale dodnes si na tento okamžik vzpomínám a vybavuji si vnitřní světlo a naprosté přesvědčení, že je Bůh. Hned potom jsem začala se dvěma věřícími spolužačkami chodit do kostela a za tři roky jsem byla pokřtěna. Když si vzpomenu na první seznámení s kostelem a s vírou, připadá mi zvláštní, jak mi to všechno přišlo přirozené a blízké.

A jaké byly, Heleno, okolnosti tvého vstupu do společenství ČCE?

Asi netradiční, protože jeden náš profesor učí, že víra je ze slyšení. Já jsem totiž uvěřila „ze čtení“! V osmnácti letech jsem prožívala krizi, která mi tehdy připadala bezvýchodná – rozpadl se vztah, který pro mě strašně moc znamenal, a já jsem přemýšlela o tom, co má ještě v životě nějaký smysl, když všechno - i to nejkrásnější – je ohroženo zlem. V Novém zákoně, který se mi „náhodou“ dostal do ruky, jsem našla slova o tom, že Ježíš přemohl všechno zlo. Bylo to pro mě otevření úplně jiného světa, začala jsem NZ číst od začátku, modlit se Otčenáš a Pán Bůh mě nejen vytáhl z krize, ale odpověděl mi na mnohé otázky, které mě tehdy pálily. Pak jsem se dostala – taky „náhodou“ – do sboru ve Vršovicích, kde jsem potkala spoustu báječných lidí a zažila atmosféru, na kterou nelze zapomenout. Mluvili jsme tam o všem, čím jsem dosud žila – o kultuře, o politice atd. Toto společenství jsem prožívala jako setkání s církví, jak jsem o ní četla v NZ. Když dnes poznávám některá fundamentalistická společenství, jsem moc vděčná za to, že mě Pán Bůh přivedl zrovna do Vršovic, myslím, že kdybych potkala na své cestě „ze světa“ nějaké fanatiky, byla by moje cesta do církve mnohem delší a krkolomnější.

Trápí tě, že se tvá rodná sestra stala členkou jiné církve než ty?

Netrápí mě to a myslím, že mě to ani nikdy netrápilo, už od začáku mi bylo jasné, že Eva našla svůj domov v katolické církvi, a tak jsem neměla důvod ji odtamtud „lanařit“. Spíš mně někdy vadilo, že příliš nekriticky přijímá určitá dogmata, která mně tak jednoznačná nepřipadají. Pamatuji si, že když jsem ještě byla „úplně mimo víru“, vyčítala jsem Evě, že klečí před kdejakým knězem a papouškuje jeho názory, místo aby myslela hlavou. Tehdy jsem ještě nevěděla, že klečí před Bohem.

A tebe, Evo, nikdy neštvalo, že Helena nezakotvila právě v katolické církvi?

Krátce po konverzi jsem začala hovořit o Bohu se všemi, se kterými jsem se znala. Pochopitelně jsem si vzala na starost i obrácení Heleny (druhá sestra byla v té době ještě malá, a tak unikla mému razantnímu přesvědčování). Na Helenu jsem křičela, hádala se s ní aani jsem nepostřehla, že už si čte sama Písmo svaté. Když začala chodit do evangelického sboru, nedokázala jsem prožívat radost, že je také křesťankou, spíše jsem tento fakt pociťovala jako přechodný stav, po němž nutně musí následovat vstup do katolické církve. Jako kdyby jí chyběla jedna noha. V tomto duchu jsem zintenzivnila své modlitby za ni a připadalo mi zvláštní, že moje prosby za obrácení rodiny byly tak divně vyslyšeny – druhá sestra Jitka byla za pár let pokřtěna v evangelické církvi! Pak následovalo dlouhé období, nazvala bych ho období „Bílé Hory“. V té době jsme totiž spolu s Helenou pracovaly v jedné malé, těsné kanceláři v Klementinu, kde našimi rozhovory o víře atmosféra velice houstla. Musím však říct, že po nalezení svého životního poslání jsem přestala prožívat vztah k Bohu tak bigotně. S větší úctou a tolerancí k názoru a přesvědčení druhých lidí. Skončilo období vzájemného obracení „na správnou víru“. Helenin vztah k Bohu, rozhovory s jejím manželem (evangelickým teologem) a společná modlitba téměř smazaly rozdíl do té doby tak zřejmý.

Heleno, jak se dnes období „Bílé Hory“ jeví tobě?

„Bílou Horu“ jsme prožívaly docela v malém, myslím, že jiskření mezi námi nebylo pro nás nijak nebezpečné. Někdy však zraňovalo naše přátele. Tohle období je však už díky Bohu daleko za námi a teď je to spíš tak, že nás trápí podobné problémy v obou církvích. Já sama jsem v katolictví objevila mnohou inspiraci, Evuška mě obohacuje nejen svým katolictvím.

Můžete mi nakonec říct, jak hodnotíte současný stav ekumenismu?

Helena: Tak to je dost široká otázka. Jaký ekumenismus máš na mysli? Světová setkání nejvyšších církevních představitelů nebo společný dům pro postiženou mládež v Merklíně? Já osobně si velmi vážím některých katolíků – zesnulého J. Zvěřiny, T. Halíka, D. Kroupy, J. Sokola, mých přítelkyň Marušky, Evy a Terezy, naší tetičky… Je jich hodně.

Eva: Jakmile máme jeden k druhému úctu a alespoň základní znalost učení jiné církve, máme k sobě hned bližší vztah. Při setkání s našimi katolickými přáteli stále narážím na neznalost evangelické církve, nezájem a katolickou nadřazenost. Dost mě trápí, že ani týden modliteb za jednotu křesťanů neprobíhá ve všech církvích současně. Těší mě občasné zmínky o jiných církvích např. v Katolickém týdeníku. Myslím si, že bychom se neměli navenek projevovat tak diferencovaně, a spíše si uvědomit, že jde o zachování a šíření křesťanství v naší téměř nevěřící zemi.

Ptal se Bob Fliedr

(Poznámka redakce- pozorným čtenářům Hroznu možná neušlo, že takto zprostředkovaně jsme představili členku nového staršovstva Helenu Wernischovou. Jsme rádi, že ji její cesty zavedly také do našeho sboru.)

číslo 106, duben 2010
předchozí   další

Obsah

Vzkříšení je prolomením nebe na zem
Ekumenická dvojčata (rozhovor)
Konec války očima benáteckého kluka - jaro 1945
Pet tropicana
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).