Konec války očima benáteckého kluka - jaro 1945

Vzpomínky - vyšlo v časopisu Kompas brněnského sboru CB 6/2009

Velikou budovu školy v Benátkách nad Jizerou zabrala německá armáda. Použila ji jako kasárna a posádkový lazaret. Pro benátecký sbor to byla rána. Kazatelna a dlouhé lavice z malého sálu se včetně skříně a židlí naskládaly do zadní části velkého sálu, který se hodně zmenšil. Do malého sálu donesli školní lavice. Z postižené školy sem chodili učitelé a žáci čtvrté třídy. Já byl ve druhé třídě a musel navštěvovat také jinou budovu. Ve sborovém domě byl u rodiny Cachových ubytován mladý německý důstojník v černé uniformě. Byl to inspektor. Dnes vím, že plnil úkoly jako komisař v Rudé armádě.

Jednou jsem šel s tatínkem vstupní ulicí do města. Několik německých vojáků, o hodně starších než tatínek, tu stavělo zátaras. Takovou ohradu ze zaražených klád, vyplněnou balvany. Tatínek se ptal, zda to má význam. Jeden šedivý voják bez čepice odpověděl: "Ano, pane, má to velký význam. Máme s tím zkušenosti. Děláme to od Stalingradu." Tehdy jsem nepochopil ironii starého vojáka, který v účel opevnění vůbec nevěřil.

Při rodinné večerní pobožnosti se tatínek vždy modlil za trpící, zraněné, za lidi a malé děti bez domova, na cestách a ve vězeních. Za svého bratra internovaného v koncentračním táboře. Šeptalo se, že Evropou všemi směry proudí vězeňské pochody smrti lidí ze zrušených věznic.

V dubnu v naší ulici, lemované starými lipami, zaparkoval svá vozidla vojenský útvar armády generála Schoernera, ustupující z východní fronty. Vyvařovaly zde dvě polní kuchyně. Vojáci s jídelními miskami řadou postupovali ke kotlům na oběd a večeři přímo na chodníku. Lidé měli strach, že hloubkoví letci kolonu krytou korunami stromů odhalí a zaútočí. Tím mimo jiné i na modlitebnu, zahradu a sborový dům. Stále se ozývalo hučení svazů spojeneckých bombardérů, které se ve velkých výškách nerušeně sunuly oblohou.

Vedly se spory, zda je při leteckém poplachu lepší zavřít či nezavírat vodovod. Někdo tvrdil, že při zhroucení domu se dá ve sklepě přežít, pokud se nenaplní vodou, a že hasit stejně není dobře možné. Pamatuji si, že při jednom vyhlášení náletu létala nízko letadla se zatřeným označením. Prý šlo podle typu o německé Siebly. Ty shodily pět bomb na místní továrnu. Ve sklepě s okénky krytými žulovými obrubníky to divně dunělo. Tatínek hledal klíč na uzavření vody. Našel jsem ho já. Byla to věc, co mě v přítmí svíčky tlačila do zad. Tak jsem byl pochválený hrdina a byl hrdý.

U nás na zahradě odpočívali němečtí vojáci. Ke mně se chovali přátelsky. Na dece zde řadu dní seděla a četla si vojínka. Tatínek uměl dobře německy a dozvěděl se od ní, že je Holanďanka - radistka a že se bojí konce války. Měla hrůzu ze zajetí. Zaujalo mě, i když jsem to nechápal, že za poslední měsíc ji devět vojáků požádalo o ruku. Otec mi řekl, že to tak za takových okolností bývá, více ne. Byla to modrooká štíhlá plavovláska, co se neusmívala. Tatínek se vojáků ptal, proč neodjedou, když válka skončila. Oni řekli, že to nejde, že by je bez jízdního rozkazu zastavili a postříleli na první velké křižovatce. Já si zase myslel, že by to šlo, kdyby vpředu jel tank, co stál na ulici. Těšil jsem se na konec války, že bude v obchodech čokoláda a pomeranče. A pak to přišlo. Ze školy nás pustili o velké přestávce, ať jdeme rychle domů. Na náměstí byly davy lidí s trikolorami

z obchodu pana Štalíka. Byli zde tatínek i maminka. Tu lidé křičeli: "Dolů s tou fanglí!" Na stožáru vedle radnice vlála německá vlajka. Pak přiběhl jeden pán a hlasitě volal, že jde od starosty. Ať lidé okamžitě vyklidí prostor u vlajky, nebo z balkonu muzea začne střelba. Už tam stál důstojník u obsluhy s kulometem. Lidé utíkali, vyklidili prostor a na plochu před stožár napochodoval oddíl německé armády. Dnes vím, že to byla rota. Asi sto mužů se zbraněmi a granáty za pasem. Hovořil k nim německý major. Pak zaburácelo třikrát : "Heil!" Vlajka pomalu klesala dolů. Zde ji dva vojáci pečlivě poskládali. Vlajka i muži odpochodovali, kulomet z balkonu zmizel. Tím v Benátkách nad Jizerou skončila válka. Lidé stále volali: "Ať žije prezident Beneš!" Němečtí vojáci i ti, co stále přicházeli, byli shromážděni na dvoře místní sladovny za ostnatým drátem. Hlídala je revoluční garda, ozbrojení muži s páskami na rukávě a ručními granáty. Bez výložek, distinkcí, opasků, s utrženými dragouny to byli náhle ošuntění zajatci s jídelní miskou. Obyvatelé města si je vybírali na různé úklidové práce. Byli vděční za každý krajíc chleba. Nejraději pracovali na zahradě. U nás byli na zahradě také dva vojáci. Mluvili s tatínkem, já jsem se divil, že si někdy utírali z obličeje slzy. Prý nevěděli, zda a kdy se vrátí domů. Že doma je vše zničené válkou.

Čokoláda v obchodech ještě dlouho nebyla. Zato škola zase sloužila svému účelu a v obou sálech modlitebny se po úklidu zase zvěstovalo evangelium. V padesátých letech soudruzi na StB v Mladé Boleslavi sdělili otci jako kazateli benáteckého sboru Jednoty Bratrské, že do dvaceti let křesťanství a církve zcela zaniknou. Kde ta služebna byla a jak skončili ti vyšetřovatelé, nevím, ale oba benátecké sály, malý i velký, jsou po rekonstrukci a Boží Slovo se v nich svobodně - díky Bohu - zvěstuje dodnes.

Pavel Dostál

(na doporučení sestry Věry Janečkové přetištěno s laskavým svolením autora i redakce)