Vinohradský sbor ČCE

Hřích nám už nevládne

Kázání Olgy Navrátilové na Vinohradech 25.4.2010

Ř 6,1-14

1 Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli - jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? 4 Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. 5 Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání. 6 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. 7 Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu. 8 Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít. 9 Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. 10 Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu. 11 Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši. 12Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; 13 ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. 14 Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.

Milé sestry a milí bratři,

když je Boží milost zadarmo, není potom naprosto jedno, jak jednáme? Víme, že Bůh odpouští – není proto lhostejné, zda se snažíme žít podle Božích zákonů, nebo zda všechny pokusy vzdáme? Vždyť nakonec jsme všichni hříšní a jinak žít neumíme. Nebo ještě vyhroceněji, dovedeno do absurdních závěrů: Máme snad setrvat i nadále v hříchu, aby se Boží milost mohla o to více projevovat?

Takto reagují Pavlovi posluchači na jeho kázání o ničím nepodmíněné milosti, kterou Bůh nabízí každému člověku.

Na jejich rýpavé otázky odpovídá Pavel jasně a zřetelně: Ne. V žádném případě. Pokud se takto tážete, tak jste vůbec nepochopili, o čem je evangelium.

Máte totiž za to – vysvětluje Pavel svým posluchačům – že evangelium je něco, co jde zcela mimo vás. Vyslechnete si sice, že se už nemusíte obávat, že by se cokoli mohlo stavět mezi vás a Boha. Jinak ale zůstává vše při starém. Byli jste dokonce pokřtěni – ale nechápete, co křest znamená.

Nepochopili jste totiž – říká Pavel – že teď, když už víme o Boží lásce a Božím vítězství nad hříchem a zlem, je vše úplně jinak. Svět už nemůže zůstat takový jako předtím. A to ne proto, že svět sám o sobě by se snad příliš změnil, ale že náš pohled je teď naprosto jiný. Vidíme to, co jsme předtím neviděli – nebo, lépe: smíme vidět jinak.

Jaký byl tedy svět předtím? Byl to svět, který leckdy nedával mnoho příčin k optimismu. Svět, kde často vítězilo naše sobectví. Kde silní neberou ohled na slabé. Kde nevinní trpí a umírají, zatímco pachatelé zla žijí poklidně a nepotrestáni. V tomto světě se dá žít, pokud se člověk příliš nedívá nalevo a napravo a je připraven ke kompromisům. Mnozí se tento svět snaží změnit a částečně se jim to i daří – ale mnohdy to s jejich snahou nebo i s nimi samotnými končí špatně. Ježíše tento svět ukřižoval. Je to svět, ve kterém Bůh mlčí, nebo už je úplně mrtev.

Prázdný hrob ale tento svět radikálně změnil. Bůh promluvil. Nedopustil, aby zlo a smrt měly poslední slovo. Vše, co Ježíš učil, i to, jak Ježíš jednal, Bůh potvrdil. Základy světa spočívají na lásce. Bůh je dobrý a v jeho očích je také svět dobrý a také člověk je dobrý. Náš hřích na tom nic nezmění. Věříme-li ve zmrtvýchvstání Kristovo, víme také, že ve světě už nevládne hřích, ale Bůh. I když to snad na první pohled není patrné.

Proto smíme vidět svět jinak.

Ovšem nyní, moji milí – říká Pavel – dejte pozor, co z toho plyne za důsledky:

Víme tedy, že hřích a smrt ve světě nevládne – z toho ovšem vyplývá, že nemůžeme žít tak, jako by tomu tak nebylo. Před zlem a hříchem už nemusíme sklánět hlavu, nemusíme se jich bát – jak bychom potom ještě mohli chtít, aby určovaly naše jednání? Hřích ovládal starého člověka. Hřích vítězil ve světě, který nic nevěděl o Kristově zmrtvýchvstání. Bůh však odhalil bezmoc hříchu. Ukázal každému z nás, že držíme-li se pevně jeho lásky, nemá už hřích proti nám šanci. Starý člověk byl spolu s Kristem ukřižován – a nad mrtvým člověkem hřích už nemá žádnou moc. Hřích dokáže pouze ničit a mařit. S tím, co už je mrtvé, si neporadí – jenom Bůh přivádí k životu. Jsme mrtvi hříchu a on je mrtev pro nás. Pravidla, která starému světu i starému člověku hřích vnutil, pro nás neplatí. Pro hřích jsme mrtvi, žijeme nyní s Kristem. Žijeme podle jiných pravidel, podle pravidel Boží lásky.

Jen to domyslete do důsledků, vyzývá Pavel své posluchače: nemyslíte, že je potom naprosto absurdní, abychom chtěli i nadále žít podle zákonů starého světa? A Pavla doplňuje jeho pozdější vykladač Jan Zlatoústý, biskup ze čtvrtého století, názorným příkladem: Když jsme se váleli v bahně a nevěděli jsme o tom, byli jsme spokojeni. Jakmile jsme to ale zjistili – kdo z nás by chtěl v bahně i nadále dobrovolně zůstat? Dříve nás hřích spoutával, vnucoval nám svoji vůli – a my jsme to neviděli. Kristus nám ale přinesl svobodu – a teprve nyní vidíme, jak jsme byli zotročeni. Jsme pokřtěni, říká Pavel, víme o Kristově vítězství – nemůžeme už dále sloužit hříchu. Je proto nesmysl říkat, že je jedno, jak jednáme, když Bůh stejně každému odpustí.

Neznamená to ovšem, že nakonec přeci jen Boží milost není zadarmo? Nedostaneme se tak do nového zákonictví, do strachu z toho, zda jednáme správně či špatně? Zda jsme skutečně odložili starého člověka a oblékli nového? A nebudeme tak posuzovat i naše bratry a sestry? Nepřináší křesťanství pouze nové, přísnější nároky na náš život a jednání? I na život a jednání druhých?

Ne, milí bratři, milé sestry, není tomu tak. Stará měřítka, podle kterých byl člověk posuzován, už neplatí a v těch nových se už s hříchem nepočítá. Vždyť právě zákonictví znamená, že nám stále vládne hřích a smrt. Hřích nám vládne tehdy, když na sebe i na druhé pohlížíme podle toho, nakolik jsme schopni dostát vysokým požadavkům kladeným na náš život. Pak totiž sebe i druhé soudíme vždy také s ohledem na náš a jejich hřích. A dáváme potom hříchu zelenou, aby vztahy mezi námi, druhými a Bohem ničil ve chvíli, kdy my nebo druzí selžeme. Jedinou cestou ven je zkusit se dívat na Boha, sebe i druhé jinak.

Bůh nám ukázal, že už nic nemůže vstoupit mezi něj a nás. Nemusíme mít tedy z Boha strach. Vztah Boha ke mně nemohou ovlivnit ani moje výkony, ani moje úzkostlivá snaha jednat tak, abych před Bohem obstála, stejně jako moje selhávání a slabost. Bůh nenechá můj hřích, strach, bezradnost, sobectví – jakkoli jsou veliké – aby Bohu i mně vládly. Bůh už pro nás nemusí být hrozící soudce, ale milující otec.

Vidím-li jinak Boha, mohu vidět jinak i mě samotnou. Nemusíme už zavírat oči před tím, jací jsme. Nemusíme se činit sami před sebou lepšími. Můžeme si přiznat, že často selháváme. Že nedokážeme ze sebe vystoupit ven k druhému. Že nás zmáhá únava, strach, občas také zášť, škodolibost, závist, snad i nenávist. Můžeme tak učinit právě proto, že víme, že nám náš hřích už nevládne. Už před ním nemusíme utíkat. Jsme-li v Božích očích spravedliví, náš hřích, který nám i nadále občas pořádně zaneřádí naše vlastní nitro, je bez významu.

Vidím-li jinak Boha i mě samotnou, vidím pak jinak i druhé. Nemohu si už nechat zkazit můj vztah k nim hříchem, jejich či mým. Máme odpouštět a sami smíme odpuštění přijmout. Teď už nejde druhé soudit. Pokud je soudíme, dáváme zvítězit hříchu, který tak staví mezi ně a nás nepřekonatelnou zeď. Často, pravda, jsou naše vztahy narušeny, nejsme si schopni navzájem odpustit či překonat vzájemné antipatie – ale máme vědět, že to tak nemusí a nemá být.

A právě tento nový pohled mění nás samotné, druhé lidi i svět, v němž žijeme. Neděje se tak jakoby mávnutím kouzelného proutku, ale pozvolna. Ani křest, ani přiznání se k Bohu a Ježíši Kristu neznamená, že bychom byli najednou jiní, lepší. Ale víra v to, že ve světě přes všechno vnější zdání nezvítězí zlo a hřích, že nad tím vším stojí dobrý a milostivý Bůh, nám dává odvahu a naději jednat a žít jinak.

Zlo a hřích nás vždy znovu dostihují, přepadávají a ničí, ale my se jich nemusíme bát. Můžeme se k nim postavit čelem. Ďáblovi se můžeme spolu s Lutherem směle smát do očí. A to i při vědomí, jak mnoho škody hřích a zlo ve světě napáchaly a stále páchají. To není laciný optimismus a lehkověrná naivita, to je naděje čerpaná z toho, že Bůh vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. A že já, druzí i celý svět máme na tomto vzkříšení podíl. Amen.

číslo 107, květen 2010
předchozí   další

Obsah

Hřích nám už nevládne
Jak šel život
Slova, slova slova XI.
Výlet do Libčic
Za laskominami do Malé Hraštice
Adopce na dálku
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).