Synod 2012

Letošní 2. zasedání 33. synodu se konalo opět ve starobylých prostorách emauzského kláštera. Úvodní bohoslužby se uskutečnily v našem sboru, závěrečné pak ve sboru na Smíchově.

Účast na bohoslužbách nebyla nijak velká a také při jednáních sedělo jen několik posluchačů, kteří nepatřili mezi synodály či přizvané poradce synodu. Nepříliš velký zájem pražské církevní veřejnosti o jednání synodu je možná také jedním z důvodů, proč se jedno z příštích zasedání má uskutečnit mimo Prahu. Letos se hlasovalo o tom, zda se má příští zasedání konat na Vsetíně – návrh nakonec neprošel, asi také proto, že tato varianta by církev přišla cca o 180 000 Kč více.

A jaký byl ten letošní synod? S několika účastníky jsme se nezávisle na sobě shodli v tom, že letošní jednání mělo velmi dobrou atmosféru. Ne že by nedošlo k nějakým slovním přestřelkám, když však před večerní modlitbou zazní před celým shromážděním osobní omluva řečníka za slova, která nebyla úplně laskavá, člověk si velmi silně uvědomí, že synod není jen schůze. Takové chvíle – a tato nebyla jediná – považuji za možná důležitější než pečlivě vycizelovaná usnesení, protože něco vypovídají o hlavním smyslu existence církve. Na druhé straně zůstává smutek z toho, že v některých situacích je těžké dobrat se nejen pravdy, ale i toho, jak by měl vlastně vypadat ten správný křesťanský postoj.

Jednání

Samotné jednání je někdy trochu únavným maratónem. Synodálové dostávají v časovém předstihu k dispozici jednotlivé materiály, které je třeba řádně nastudovat, aby získali náhled na to, o čem mají hlasovat. Nicméně jak už to bývá, na něco se člověk dobře připraví, jednání se pak posune trochu jiným směrem a malá faktická informace, o které nevěděl, změní poněkud směr jeho přemýšlení. Některé návrhy pečlivě připravované na staršovstvech a konventech synod jedním šmahem shodí ze stolu, nad jinými, původně vypadajícími jednoduše, se dlouze diskutuje.

O čem se letos na synodu jednalo? Tématem byly malé sbory, připravený materiál půjde do všech sborů, které o něm mají mluvit. Obdobně je k široké diskusi určen materiál Rozhovor církve nad majetkovým vyrovnáním a otázky samofinancování. Potřeba přechodu k samofinancování byla ostatně na synodu zmiňována víckrát a sbory se mají nad tímto tématem zamyslet přímo „osobně“ – tedy jak jsou či nejsou jednotlivé sbory a senioráty na něj připraveny.

Schválena byla možnost volby na dálku – příležitost volit faráře či staršovstvo i pro ty, kdo nemohou přijít k volbě na sborové shromáždění, především z důvodu stáří či nemoci. Prošel také návrh, který předpokládá, že po 20 letech nepřetržité služby ve sboru by farář mohl být volen jen na období 3 let, po jehož skončení by se musela vždy provést opakovaná volba. Zrušen byl celocírkevní poradní odbor křesťanské služby, který na úrovni celé církve přestal plnit svou úlohu. Novým studentským farářem pro bohosloveckou fakultu byl zvolen bratr Jan Štefan, který tak spojí svou roli profesora fakulty s rolí faráře. Společně s ním byl pověřen touto službou i bratr farář Ivo Mareš, bývalý člen našeho sboru. Hlasováním naopak neprošel ani jeden ze dvou návrhů na proporční rozdělení odvodů do Personálnímu fondu, které by trochu ulevilo právě menším a chudším sborům. Jednalo se například také o tom, zda má synodní rada vstoupit v jednání s nájemcem Divadla Kalich ohledně uvádění děl Daniela Landy s jejich rasistickým a militantním podtextem. V neveřejném jednání se probírala situace na Konzervatoři evangelické akademie v Olomouci. O usneseních synodu budou informovány všechny sbory.

Jde především o pravdu?

Tato otázka tak trochu souvisí s nejen se synodem, ale i s mnoha jinými jednáními, kterých se účastníme. A tak se na závěr hodí myšlenka z kázání Thomase Wipfa, faráře a prezidenta evangelických církví v Evropě. Kázání zaznělo při závěrečných synodních bohoslužbách a bylo na text Jan 10, 1–5. Do češtiny ho přeložil Ctirad Novák.

"Při dobrém náboženství jde méně o pravdu nauky než o pravdivý život. Ježíš neříká: Já mám pravdu, nýbrž Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř zná své ovce a ony znají jeho.

Míváme někdy dojem, jako by ve víře šlo především o to vědět, co je a co není správné. Tu nás Ježíš učí: Ve víře nejde na prvním místě o pravdu, ale o důvěru a spolehnutí. Ježíš zve k životu naplněnému důvěrou. Nežili jsme z pravdivosti, ale z naděje, z důvěry, z lásky.

Ve víře jde o vztah, do něhož Ježíš zve: o vztah mezi Bohem a člověkem, o vztah mezi člověkem a člověkem. Švýcarský bohoslovec Emil Brunner dal jednomu ze svých spisů titul Wahrheit als Begegnung, Pravda jakožto setkání. V té knize přesvědčivě vyložil, že kdykoliv Bible hovoří o pravdě, vlastně vždycky hovoří o vztahu. Stejně to říká i sám Ježíš: Já jsem cesta, pravda i život (Jan 14, 6) A také náš text je o tomto pohybu na cestě. Ovečky slyší na pastýřův hlas, volá je jménem a kráčí před nimi.

Pravda, toť cesta vnořená do života. Neexistuje pravda obecná, sama o sobě. Pravda je něco, co se děje. Pravda se odehrává, je setkáním. A kde že pravda je nejhlubší a největší: V lásce. Když má apoštol Pavel popsat pravdu, popisuje lásku. Láska je hlas pravdy. Je hlasem Boha.

Dobré náboženství vnáší do světa více lásky, říká nám Ježíš. Milovat je silnější než mít pravdu."

Jana Šarounová