Vinohradský sbor ČCE

Noc kostelů 2012

foto: deti

Letos již podruhé se náš sbor účastnil Noci kostelů. Program měla na starosti Helena Wernischová, která s týmem spolupracovníků připravila více než pětihodinový „maratón“. Co v něm náš sbor veřejnosti nabídl, shrnuje následující příspěvek.

Do evangelického sboru na Vinohradech v Korunní 60 se letos povedlo přilákat čtyřikrát víc návštěvníků než vloni (460). Zájem byl veliký zřejmě i kvůli dobře sestavenému programu s účastí dětí a pro děti a také kvůli delšímu času celé akce. Bohatě byla navštívena pohádka souboru Buchty a loutky, hodně zájemců si poslechlo výklad o obrazech M. Rady a třetím vrcholem večera byl koncert zpěváků duchovní hudby Canti di Praga. Krátké přestávky využili návštěvníci k občerstvení, rozhovorům, prohlídce vystavených biblí i dětských výtvarných prací ve vestibulu, kde byly po celý večer promítány fotografie z nejrůznějších sborových aktivit. Místní pěvecký kroužek dvakrát zazpíval lidové duchovní písně, byly představeny také varhany s ukázkami jednotlivých rejstříků… Děti si mohly v sakristii malovat a hrát, aby rodiče mohli v klidu sledovat program… Několik výstavních panelů a krátká promluva byly věnovány jako poděkování pracovníkům Linky bezpečí. Ještě ve 23 hodin se objevovali noví a noví zájemci.

Ester Čašková

foto: orbis

A jaké dojmy měla po skončení akce hlavní organizátorka?

Program pro Noc kostelů jsem začala vymýšlet a připravovat již od února, tedy s velkým předstihem, protože jsem chtěla, aby se akce blížila profesionální úrovni, i když na dobrovolnické bázi, a nebyla jen nějakým ne příliš voňavým církevním „eintopfem“. Šla jsem do toho nejen proto, že jsem přesvědčena o smysluplnosti takové akce, ale neméně s vědomím, že se mohu naprosto spolehnout na některé spolupracovnice – Zuzku, Jarmilu a Ester Sl. a další, kteří ustojí i můj tlak na výkon a včasné dodržení termínů. Doufám, že pokud jsem tlak někdy poněkud přehnala, výsledek aktéry spíše přesvědčil o tom, že to stálo za to. Oceňuji tady zvláště výkon Jirkův a celé rodiny Krupičkovy. Potvrdila se naše očekávání, že divadelní soubor B+L „potáhne“ zájemce. Považuji za šťastné, že v publiku byly překonány i některé multietnické či kulturní bariéry, ostatně i v tom je otevřenost křesťanského společenství. Osobně přiznávám, že mi občas tekly nervy nad tím, jak propojení místních dětí s instinkty bouřící šluknovskou mládeží dopadne. Stejným nebo možná ještě větším stresem byl přímý televizní přenos, který se nakonec konal podle zcela jiného scénáře, než bylo domluveno, a ani nevím, jak nakonec v éteru dopadl. Sama jsem nejvíc potěšena z úspěchu dětské části, i ti hádaví skřítci se nakonec před publikem drželi až moc ukázněně, což se při zkouškách rozhodně nedělo. Již večer jsem zaznamenala některé pozitivní ohlasy a také pan ředitel Linky bezpečí, který přišel inkognito zkontrolovat své zaměstnance, si naši část velmi pochvaloval. Sama jsem se mohla potěšit a také nabrat síly při krásném zpěvu Canti di Praga, večerní „brainstorming“ v Kafárně náš společný úspěch korunoval. Co se týče budoucnosti – některé části programu je možné recyklovat (představení varhan, obrazů, koncert), jiné je třeba vymyslet, připravit, sehnat lidi a dotáhnout do vítězného konce. Přeji vinohradskému sboru hojné Boží požehnání.

Helena Wernischová

PS: Nemůžu zapomenout na vydatně a chutně prostřený SVÁTEČNÍ stůl sester z KS!

Další dva příspěvky jsou od aktivních účastníků akce.

Přípravy na letošní Noc kostelů byly dlouhé a náročné, ovšem jak se ukázalo, stálo to za to! Velký dík patří Heleně, která svou kreativitou, organizačními i improvizačními schopnostmi dovedla přípravy až do konce.

Kdo přišel 1.června do našeho sboru. mohl vskutku zasednout a vychutnat si obrazně i doslova „Svátečně prostřený stůl“, jak byl program nazván. Pro každého bylo nachystáno něco „dobrého“. Děti si s chutí zahrály v Tulení škole, aby si potom smlsly na pohádce O neposlušných kůzlátkách. Starší návštěvníci si mohli vychutnat zajímavé povídání o obrazech bratra M. Rady nebo krásné zpívání Canti di Praga. Byl to pěkný večer, namíchaný ze samých dobrot, po kterém bylo alespoň mně a Jakubovi báječně.

Jarmila Raisová

Již podruhé jsem pomáhal na Noci kostelů a to mne dovedlo k zamyšlení, proč se vlastně této akce jako sbor účastníme. Je to proto, abychom do sboru přilákali nevěřící? Je to proto, abychom ukázali světu, že jsme „normální“? Pokud to děláme z těchto pohnutek, pak jsme se minuli cíle. Nemyslím si, že by loni přibyl někdo do sboru na základě toho, že by nás o Noci kostelů navštívil. Třeba to letos bude lepší. A to, že jsme „normální“? O tom snad nikdo z návštěvníků, bohudík nebo možná spíš bohužel, nepochybuje.

Téměř celou dobu jsem strávil v Šalomounově sloupoví a vítal přicházející. Někteří přibíhali a jejich první otázka zněla: „Mohu dostat razítko?“ – „Pochopitelně, pokračujte dál, támhleta slečna Vám ho dá,“ ukazoval jsem směrem do kostela. Jiní se ptali, jestli už začaly Buchty a loutky. Další spěchali na koncert Canti di Praga. Přišlo i několik lidí, kteří se zajímali o historii kostela, případně o obrazy. Většina lidí přicházela klidně, nikam se nehnala a stejně tak i odcházela. Nevím, jak na tom byli ostatní organizátoři, jestli jim někdo položil otázku typu: „Proč věříte v Boha?“ nebo „Jaká je vaše víra?“ nebo „Co mám dělat pro své spasení?“ nebo „Je nějaký důvod chodit do kostela i dnes?“ Opravdu by mne zajímalo, jestli se alespoň jeden návštěvník na něco podobného kohokoliv z nás zeptal.

Připadá mi, že Noc kostelů asi není určena pro přivádění lidí do církve. Je to spíš obdoba Muzejní noci, kdy lidé jeden večer v roce zdarma vtrhnou do muzeí a galerií, proběhnou expozice a spěchají zase do dalšího muzea – aby toho co nejvíc stihli. Lidé o Noci kostelů tedy navštěvují kostely, aby se podívali na interiér, poslechli koncert, prohlédli kryptu, poznali historii kostela, aby viděli místa, kam se běžně nedostanou. Nechodí proto, aby se zajímali o věci života a smrti. A to je podstatně důležitější než to, že uslyším varhanní koncert. Nevidím z toho východisko. I kdyby se u nás konal koncert Olympiků a Barbora Špotáková by ve 21:30 přehodila kostel oštěpem, asi by se lidé přišli podívat jen na ně. A potom by zase odešli. A přišli by zase napřesrok – na další Noc kostelů.

Má tedy smysl účastnit se Noci kostelů? Má smysl se nervovat s přípravami, aby vše klaplo? Má smysl přemlouvat lidi ke službě? Má a já vám řeknu kvůli komu: kvůli nám samotným. Kdy jindy se zmobilizuje takové množství bratrů a sester, aby společnými silami nacvičili písně, upekli koláče, připravili občerstvení, namalovali obrazy, přestěhovali stoly a židle, než právě ten jeden večer – při Noci kostelů, kdy je každá ruka ku pomoci dobrá. Kdy jindy napínáme všechny síly, abychom předvedli, co je u nás dobrého, zajímavého, hodného pozornosti? Při těch všech přípravách se buduje naše společenství, naše vztahy a lépe se poznáváme. Zlatým hřebem letošní Noci kostelů bylo pro mne společné posezení v hospodě/kavárně a zhodnocení celé akce nad pivem/kofolou/vínem. Zde se hodí poděkovat všem, kteří se jakkoli podíleli na letošní Noci kostelů a povzbudit ostatní, aby se příště také přidali. A na to přivádění lidí do církve máme všechny ostatní noci a dny a večery a rána a dopoledne a odpoledne až do příští Noci kostelů. Tak se snažme…

Filip Krupička

A nakonec dopis pro nás všechny…

Milé sestry a milí bratři z Vinohrad,

chci Vám poděkovat za pozvání povídat o obrazech mého tatínka Miroslava Rady, které jsou s Vámi už 12 let. Při té příležitosti bych také zvláště moc rád poděkoval všem, kteří se zabývali osvětlením čelní stěny, především sestře Zuzaně Bruknerové, jejímu manželovi a sestře Janě Šarounové, Buchtám a loutkám za zapůjčení reflektorů a za dobrou vůli Pavlovi Coufalovi. Bez tohoto osvětlení by totiž o obrazech nemělo smysl povídat, což byste si uvědomili teprve v momentě, kdy bychom přídavné reflektory vypnuli…

Povídat o tatínkových obrazech je pro mne vždy potěšením. Zvláště o těch vinohradských, protože jsem směl být svědkem jejich vzniku – v té době jsem totiž už k tatínkovi do ateliéru chodil denně malovat na svých vlastních obrazech. A tak si dovolím ještě maličko zavzpomínat. Pomáhal jsem mu lepit plátno na desky, na kterých jsou obrazy Vinohradského cyklu namalovány nebo ty těžké obrazy v ateliéru přesouvat, jak zrovna potřeboval. Sestavoval jsem mu lešeníčko a vymačkával na paletu barvy, aby z něho nemusel každou chvíli slézat (už mu tehdy bylo přes sedmdesát let). Nezapomenutelným zážitkem bylo vidět, s jakou jistotou a virtuositou klade barvu na plátno štětcem či špachtlí, jak jednotlivá místa chutně promalovává a jaké proměny barevné i prostorové obrazy doznávají po vrstvách různobarevných lazur. Dalším nezapomenutelným zážitkem pro mne byla i instalace obrazů, které jsme snosili z ateliéru do kostela jen ve třech – bratr Ing. Miroslav Špaček ze sousedního architektonického ateliéru, který vymýšlel i zavěšení obrazů, můj bratr Vojtěch a já. Středový obraz, po smontování jednotlivých dílů v kostele, váží cca 250 kg. Zvedalo nás ho a na své místo umísťovalo asi osm a málem se to nepodařilo – při jeho výšce 6,60m byl skoro k neunesení…

Tomu ale předcházela výroba katalogu, který jsem včetně obálky graficky upravoval a poté hlídal jeho tisk přímo v tiskárně. Katalog musel být hotový dříve, než se obrazy věšely. A díky tomu, jsem při „virtuálním“ smontovávání nafocených obrazů a prázdného interiéru kostela v počítači zjistil, že hlavní obraz dosahuje pouze po okraj kazatelny. Tatínkův záměr ale od prvopočátku byl, aby obraz dosahoval až na podlahu kazatelny, aby se kázající farář symbolicky stal členem společenství večeře Páně na obraze a aby se při večeři Páně kruh účastníků opticky propojil s večeří na obraze. Hned jsme vyrazili do Korunní 60 stěnu přeměřit a zjistili, že skutečně ti, kdo prázdná štuková zrcadla zaměřovali, udělali chybu. Do instalace zbýval pouze necelý týden a tatínek prožil dvě bezesné noci, kdy přemýšlel, jak koncepci zachránit. Bylo nutné narychlo obstarat desku, kterou jsme obraz nastavili a tatínek domaloval spodní figuru, do které zakomponoval motiv Návratu marnotratného syna. Tím opticky i teologicky obraz zcela doladil. Zajímavostí je, že obrazy jsou malovány na kvalitním plátně dovezeném z Německa; nepochybně „vyšším řízením“ ho v roli zůstal malý zbytek, který ale zázračně na milimetr odpovídal prodlužované části obrazu – tuším cca 90cm. A konečně zmíním i nádhernou atmosféru při odhalení Vinohradského cyklu na velikonoce roku 2000.

Ale zpět k Noci kostelů. U nás ve Vršovicích, pro zajímavost, sázíme na relativní jednoduchost programu, který se skládá ze tří částí: 1. Vernisáž výstavy (součástí je např. hudební vložka, příp. přednes básní a po vernisáži nezbytné občerstvení). 2. Divadlo (většinou hraje Motýlí divadelní společnost – doporučuji). 3. Koncert (jazz nebo gospely). Našeho programu se pravidelně účastní celkem cca 120 – 150 lidí, což je samozřejmě méně než u Vás, ale vzhledem k velikosti našeho sboru a jeho zastrčenosti nejen do ústraní, ale i pod zem, je to překvapivě hodně. A řada lidí se natěšeně každoročně vrací…

Protože jsem zatím vždy byl ve vršovickém kostele nějak zaangažován, nemohl jsem obejít kostely jiné. Tento rok jsem bratrovi na vernisáži přednášel jednu delší báseň a pak jsem hned pospíchal povídat k Vám. Vy jste měli skutečně bohatý program a veliký zájem o návštěvu vinohradského kostela mne velice příjemně překvapil. Takové množství lidí jsem vskutku nečekal. Bylo by milé, kdyby to nebylo jen jednou za rok…

Smekám před těmi, kteří Noc kostelů na Vinohradech organizovali a osobně zajišťovali, a jak bezvadně se jim vše vydařilo. A při tom nemohu nezmínit dva zážitky. Prvním z nich byla osoba mladičkého gentlemana – syna Vaší milé sborové sestry Jarmily Raisové, který zaujatě poslouchal výklad a pak mi před kostelem plným lidí přirozeně a nebojácně kladl bezprostřední, naprosto vyspělé věcné dotazy ohledně tatínkových obrazů. Druhým byl koncert Canti di Praga. V bezvadné akustice Vašeho kostela to byla skutečná lahůdka pro uši a především pro duši! Ještě jednou děkuje, vše dobré přeje a srdečné pozdravení z Vršovic posílá

Ondřej Rada

číslo 128, červen 2012
předchozí   další

Obsah

Boží možnosti nejsou omezeny naší lidskou nedostatečností
Z přímluvných modliteb, které zazněly v našem sboru
Noc kostelů 2012
Synod 2012
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).