Vinohradský sbor ČCE

Vzpomínky na vinohradské faráře II.

foto: moravec

Po Bedřichovi Jeriem se stal na Vinohradech farářem Lubomír Moravec. Na tohoto faráře se nám sešlo více vzpomínek – tentokrát přinášíme úvodní článek Pavla Filipiho, v příštím čísle bychom se chtěli věnovat dílčím vzpomínkám, ke kterým se mohou další pamětníci ještě přidat.

Lubomír Moravec (1909–1985)

Přišel do vinohradského sboru v roce 1953 ze sboru ve Zlíně, jehož byl prvním farářem a vlastně budovatelem. Na Vinohradech byl farářem až do r. 1970. Přijali jsme jej se zvědavostí, co ten drobný, pohyblivý človíček na Vinohradech dokáže. A dokázal. Nerozbíhal se do šířky (na to ostatně nebylo v padesátých letech pomyšlení), nýbrž začal soustředěně uskutečňovat svou představu sboru jako sevřeného, radostného společenství, zakotveného v biblické zvěsti.

Teologie

Moravec byl zdatný biblista z okruhu žáků profesora Daňka, urputně se nořil do řeči Bible, měl zálibu v textech Starého zákona – jednou mi řekl, že jej lákají zvláště texty nesnadné, tvrdé, záhadné. V kázáních ovšem svou erudici nepředváděl, kázal jasně a srozumitelně, takže nám (tehdy mladým), kteří jsme si na kruchtě dělali poznámky, se snadno dařilo zachytit hlavní myšlenky a jejich sled. (Říkalo se, že svá kázání – po exegetické průpravě – píše v noci ze soboty na neděli; rukopis prý podle toho vypadal – zvečera písmo úhledné, ke konci již jen několik křivolakých hesel; nemohu to potvrdit, protože jsem jeho kázání často slyšel, ale nikdy neviděl.) Měl oblíbená témata (každý kazatel je má): zdůrazňoval, že zvěst evangelia je silou, která přemáhá odcizení a z posluchačů tvoří společenství jakoby rodinné. Spasení je v tom, že člověk je uveden do nových vztahů lásky, zakotvených v hloubce lásky Kristovy. Když se pořizovala nová úprava modlitebny, dal na průčelní stěnu zhotovit nápis: „Bůh láska jest.“ Do těchto tří slov lze shrnout, o čem Moravec neděli co neděli kázal.

Je zajímavé, že pro tuto svou vizi sboru jako rodiny nevyužil slavení Kristova stolu. Večeře Páně se vysluhovala jen několikrát do roka poměrně tradičním a jaksi neosobním způsobem. Že právě u Kristova stolu společně slaveného se společenství obnovuje, tento důraz přišel až později.

Sbor

Kde ovšem vynikla Moravcova erudice a láska k Bibli, to byly biblické hodiny. Měly zvláštní atmosféru. Moravec nekonal přednášky; nad biblickým textem provokoval rozhovor účastníků, kterých býval plný sál. Ten rozhovor nebyl účelem sám v sobě. Měl ukázat, že vykládaný text neslouží pouze k poučení, nýbrž že proniká do reálu života, do zkušeností. Býval to skutečný koncert společného hledání nejen, jak „ty věci byly“, nýbrž jak ty věci jsou. Každý mohl přispět, každý měl slovo. A tu projevil farář své zvláštní charisma pastýřské. Účastník mohl říci i sebevětší hloupost a Moravec ji tak dlouho proklepával, až v ní našel pravdivé jádro a účastníka za to pochválil.

Mluvíme o pastýřském charismatu. Nikdo už nespočítá, kolik kilometrů Moravec nachodil po vinohradských chodnících, když navštěvoval členy a členky sboru. Nevím, měl-li nějakou strategii pastoračních návštěv, snad upřednostňoval bratry a sestry v nemoci, ve starobě či v jiné nouzi. Ale vím, že těch návštěv za ta léta bylo nespočítaně a že v nich pokračoval i poté, co předal službu vinohradského faráře svému nástupci B. Otřísalovi (zůstal ovšem bydlet ve sborovém domě).

Ale pak je tu ještě zvláštní náklonnost Moravce k dětem sboru. Náklonnost je slabé slovo. On ty děti miloval – a ony jej měly rády. Nepomáhal si nějakými podbízivými metodami, prostě je měl spontánně rád. Zažil jsem tuto scénu: Ve vestibulu modlitebny zahlédl sedmiletého kloučka a zvolal: „Františku, to jsem opravdu rád, že tě vidím!“ Kolikrát sedmiletý František zažil, že by mu někdo řekl, jak je rád, že jej vidí? A divíme se Františkovi, že k panu faráři našel vztah důvěry – a bral vážně, co dětem při výuce a v nedělní škole říkal a k čemu je vedl?

Moravec a děti – to je zvláštní kapitola, kterou by měl napsat někdo, kdo (na rozdíl ode mne) byl tehdy v dětském věku. Zde připomeňme jen toto: V práci s dětmi nezůstávalo jen při výuce. Pan farář děti a mládež zval též k pozorování hvězd. Už dříve si pro svou zálibu ve hvězdách pořídil vydatný dalekohled. Instaloval ho na balkóně sborového domu a my jsme pozorovali, jak se tam děti a mládež tísní, odstrkují se od okuláru, aby také viděli to, co pan farář.

Lubomír Moravec nešetřil se svým časem, nestřežil žárlivě své soukromí. S plným nasazením se věnoval sboru: kázáním, biblickým hodinám, pastoraci, dětem (s menším nasazení také hvězdám, své sbírce známek, ovšem i své zálibě v hudbě, sám rád hrával na harmonium a byl rád, když jej někdo doprovodil na jiný nástroj či zpěvem.) Ale svůj čas uměl dělit. Zcela mimo jeho obzor byly starosti hospodářské, péče o sborový dům a jeho problémy. To s chutí ponechával svému staršovstvu, k němuž měl naprostou důvěru. Neměl pocit, že by měl mít kontrolu nade vším, co sbor podniká nebo nepodniká. Měl sebevědomí duchovního, nikoli administrativního správce sboru nebo snad jeho manažera – a spokojil se rád s touto svou výsostnou rolí.

Kromě staršovstva měl ovšem i jiné spolupracovníky. Byly to v první řadě sborové sestry Lydie Čechová (ta by si zasloužila samostatnou vzpomínku) a Lydie Pivoňková, které s týmem křesťanské služby pozorně sledovaly, kde je potřebí pastýřského či jiného zásahu. Byli to také Moravcovi vikáři Jiří Tytl, Alena Balabánová, Jan Šimsa, Petr Pokorný. Moravec byl typ týmového pracovníka – ale o svou odpovědnost duchovního pastýře se nedělil, tu probojovával v „pokojíku srdce“ na modlitbách.

Rodina

Lubomír Moravec nepřišel na Vinohrady sám, nýbrž se svou rodinou, s manželkou a třemi dcerami. Nezapomeňme na dobu, v níž na Vinohradech sloužil. Byla to doba, kdy povolání faráře bylo obecně v nevážnosti a tomu odpovídalo i finanční ohodnocení, jež tehdejší společnost farářům přiznávala. Mohla-li si paní farářová Lydie Moravcová ve Zlíně ještě připadat jako dáma z lepší společnosti, s tím byl nyní konec. Ztráta prestiže by snad tolik nebolela, kdyby nebyla provázena sociální degradací. Nemáme svědectví, že by se tím Lubomír Moravec příliš soužil, jeho oddanost duchovní službě jej chránila před frustracemi. Ale dovedeme si představit tíhu, kterou na sebe musela vzít rodina s třemi dospívajícími dcerami, které se nemohly rovnat svým vrstevnicím. A což teprve jejich matka, která musela převracet peníze v peněžence a posléze vzít sama nepříliš výdělečné zaměstnání. Obdivujeme heroismus této rodiny, která uznala, že tatínek má své důležitější priority.

Osobní vzpomínky

Lubomír Moravec byl mým farářem v době mého teologického zrání. Během jeho služby jsem přijal ordinaci – věnoval mi k ní Hauckovu synopsi (řecký text evangelií Nového zákona seřazený do sloupců, které si navzájem odpovídají) s krásným věnováním. Oddal mě na Vinohradech s mou paní. Když jsem v r. 1967 přešel na fakultu, nabídl jsem mu součinnost ve sborové práci. Užil toho, ale nezneužíval. Avšak nejen to. Jako student teologie jsem se dával inspirovat jeho způsobem práce duchovního. Ne často, ale přece několikrát jsem se na něj obrátil s problémy osobními (co může mít dvacetiletý mladík za speciální problémy?) i s problémy odbornými a vždy jsem dostal trpělivou radu, někdy možná nečekanou. A umím si představit, že takových rad do životních situací se dostalo i jiným bratrům a sestrám na Vinohradech. Chci říci a potvrdit: Vedle mých fakultních učitelů teologie i nad rámec jejich výuky byl mým učitelem teologie Lubomír Moravec, když mi ukázal, k čemu teologie vlastně je. Nepřestanu mu být za to vděčen, i když přiznám, že jsem tomuto dědictví nejednou nedostál.

Chodec

Článek k úmrtí Lubomíra Moravce r. 1985 jsem nazval „Chodec“. Před očima mi tanulo, jak vytrvale chodil, nejdříve ve Zlíně a potom po vinohradských ulicích, aby jaksi „do domu“ přinášel radostnou zvěst. Chodil, chodil a 6. června 1985 dochodil, došel, kam patřil.

Pavel Filipi

číslo 137, květen 2013
předchozí   další

Obsah

Zatímco my to vzdáváme ...
Z přímluvných modliteb
Varhaníci v našem sboru I.
Vzpomínky na vinohradské faráře II.
Pérák – na jméně nezáleží
Prosba o pomoc
Labyrint světa jazyce 21. století
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).