Vinohradský sbor ČCE

Vzpomínky na vinohradské faráře IV.

Seriál o vinohradských farářích a vikářích pokračuje trochu netradičně, a sice vzpomínkami Ivana Klímy, jak je zachytil ve své knize Moje šílené století.

Byl jsem sice začátkem války pokřtěn, ale neuvědomoval jsem si, že z toho plynou také nějaké povinnosti ve škole. Vikář, který na obecné škole učil náboženství, zjistil, že ačkoliv jsem členem českobratrské církve evangelické, o hodinách náboženství prostě odcházím ze školy. Zavolal si mne a zepsul mě jako nectného rouhajícího se pobudu a záškoláka. Pohrozil mi, že při takovém chování nedojdu ani spásy, ani známky na vysvědčení.

V příští hodině, na rozdíl od několika evangelických spolužáků, kteří považovali hodiny náboženství za místo kdesi na půl cesty mezi školou a hřištěm, jsem seděl tichounce jako vzorný žák a naslouchal pěknému vyprávění pana vikáře o tom, jak Židé utíkali z Egypta. Hlásit jsem se nemohl, protože jsem o ničem z toho, co pan vikář sděloval jako nezvratnou skutečnost, neměl ani ponětí. Příště při opakování látky jsem se už hlásil a brzy jsem se stal vikářovým oblíbencem. Bohužel, mé vzdělávání o božích zákonech a o příhodách dávných Izraelců předčasně ukončilo nařízení, že nesmím jako potomek zmíněných Izraelců navštěvovat školu.

Pamětliv, že jde o moji povinnost najít spásu, jsem po válce hodiny náboženství nezameškával. Byl jsem však vychováván v tatínkově racionálním světě, kde se nemělo věřit ničemu, co se nedalo prokázat nějakým pokusem anebo aspoň rozumně vysvětlit. Náboženství tedy jen nevědecky vykládalo nevysvětlitelné přírodní jevy, nabídlo primitivní kosmologii v době, kdy Země byla ještě středem vesmíru. To, co jsem v hodinách náboženství slyšel, jsem proto vnímal jako průnik do pohádkového světa, kde se dály zázraky, velryby polykaly a vyplivovaly proroky, s nimiž pak rozmlouval sám Bůh, kde se dalo suchou nohou přecházet po vodě a moře se mohlo rozestoupit před napřaženou holí, kde se voda dala proměnit ve víno, mrtví ožívali (jenže stejně později zemřeli), slepí prohlédali a andělé jako boží poslové navštěvovali lidi, zatímco zlí duchové vstupovali do nečistých vepřů. Teď jsem měl najednou uvěřit, že to vše se událo: Ježíš byl opravdovým Synem božím, toho Boha, který v šesti dnech stvořil nebesa, hvězdy, zemi, vody a všechny tvory, zároveň však Ježíš byl i otcem sama sebe, neboť byl Otcem i Synem v jedné osobě, ačkoliv byl počat Duchem svatým, a právě proto spolu s ním tvořili Otec i Syn trojjedinou bytost, což nelze rozumem pochopit, je tomu třeba věřit.

Mě odmalička zajímala záhada života, nepředstavitelnost věčnosti i nekonečnosti, nevysvětlitelnost vzniku i případného zániku vesmíru, podivný a prudký předěl mezi životem a smrtí. Měl jsem nejlepší vůli proniknout do záhad bytí a bez předsudků vyslechnout všechny výklady, k nimž až dosud lidé dospěli. O nedělích jsem poctivě docházel do vinohradské modlitebny a naslouchal kázáním pana faráře, i když mi připadala odtažitá od toho, čím jsem žil, oč jsem se zajímal. Zkoušel jsem i zpívat: Moudrosti poklad z nebe jest slovo Boží nám, jímž k poznání nám sebe podává Pán Bůh sám… a mnoho dalších písní, jenže jsem se styděl za svoji pěveckou neumělost, atak jsem pouze otevíral ústa a tichounce si šeptal text. Písně navíc jednotvárně opěvovaly neslýchané vtělení nebeského krále narozeného z panny, jistotu víry, nezpochybnitelnost toho, že Kristus vstal z mrtvých, zároveň lkaly nad naší mdlobou, ubohostí, hříšností a smrtelností. Kolísaly mezi krásou ráje a beznadějí pekla a volaly k pokoře a k vroucím modlitbám.

Zařadili mě mezi konfirmandy, prošel jsem všemi cvičeními, naučil se nazpaměť potřebné odpovědi, byl jsem úspěšně konfirmován a začal chodit na schůzky dorostu v našem sboru. Na schůzkách, jichž se obvykle zúčastňovalo kolem patnácti mých vrstevníků, jsme se společně modlili, učili se zpívat, většinou buď farář anebo někdo z nás si připravil krátkou přednášku či kázání, také jsme občas šli společně na výlet nebo do kina, a jak bylo v té době zvykem, i na brigádu, kde všichni účastníci na rozdíl od mých neevangelických spolužáků opravdu pracovali, neboť práci jen předstírat by bylo nepoctivé.

Protože jsem se zúčastnil všech schůzek, všech akcí a během programů kladl otázky o věcech, které ostatní buď považovali za nezajímavé anebo dávno zodpovězené, bratr farář navrhl, abych naší skupině dorostu předsedal. Byla to má první vážná funkce a byl jsem odhodlán brát ji zodpovědně. Z každého učení, které se snaží postihnout všechny oblasti života a ovlivnit naše chování, si lidé obvykle vybírají jen něco. Mě nejvíc přitahoval důraz na skromnost, střídmost, poctivost a vzájemné laskavé, bratrské vztahy, také jistá mravní přísnost. Podle mé představy se totiž děvčata neměla vyzývavě strojit, natož používat rtěnku nebo si dokonce lakovat nehty, a rozhodně s námi neměla flirtovat, my zase jsme neměli mluvit hrubě, bavit se o příliš světských záležitostech, jako jsou taneční zábavy nebo poslední ligová utkání ve fotbale (z mé strany čiré pokrytectví, bydlel jsem totiž kousek od stadionu Bohemians a chodil na každé utkání). Ve sborové místnosti, kde jsme se scházeli, se neměly hrát na harmoniu poslední filmové šlágry a nebylo vhodné po schůzce mířit rovnou do hospody na pivo.

Naštěstí jsem si puritánské názory nechával pro sebe, jen když se mě bratr farář dotázal, zda bych si nepřipravil přednášku o Janu Husovi, překvapil jsem ho tím, že jsem téměř nadšeně souhlasil; Hus byl přece člověk, který se vzbouřil proti zkaženosti svých současníků a usiloval o mravní obrodu národa.

Vypůjčil jsem si hromadu knih, až jsem žasl, kolik bylo jen za posledních sto let o dávno upáleném reformátorovi napsáno studií, životopisů, dokonce i básní. Knihy dopodrobna popisovaly pletichy mezi stranou Husovou a stranou arcibiskupovou, mnoho se také psalo o Husově oddanosti národu, křesťanským ideálům, o jeho mučednictví, které jako by předjímalo mučednickou budoucnost celého národa. Mne nejvíc zajímalo jeho horlení proti zkaženosti a úplatnosti kněží, proti opilství a ženské parádivosti, ale z Husova osudu mi neuniklo ani jiné poučení: Každý, kdo příliš vybočí, se stane předmětem nenávisti a je nakonec nějakým způsobem zbaven života.

Připravil jsem si přednášku důkladně: Hus byl člověk čistý, po mladických poklescích pochopil, že člověk, který přijme bez odporu špatnosti kolem sebe, podílí se na obecném úpadku. Našel jsem dokonce o Husovi báseň od Jaroslava Vrchlického. (O něm jsme se učili jako o velikánovi české poezie.) Báseň nahlížela do kostnické cely, kde odsouzený Hus čekal na biřice:
Ohnivou projdu branou
obrácen k vlasti zrak,
a střesu jednou ranou
tíž s těla, s duše mrak.
A vyjdu z žáru lázně,
jak vešel jsem v ni, čist.
Má duše nezná bázně,
chci pravdu, tou jsem jist.

Poslední dvojverší, jímž jsem hodlal přednášku zakončit, se mi zdálo výstižné. Co může být větším činem než zemřít za pravdu, jíž jsem si jist?

Nadešel den schůzky a já po úvodní modlitbě a písni začal číst přednášku. Opravdovost Husovy osobnosti mě strhla a předpokládal jsem, že strhnu i své posluchače. Ale už po chvíli jsem zaznamenal, že děvčata si něco tichounce pošuškávají, zatímco za zády pana faráře, který se zájmem naslouchal, dva z mých milých bratří zjevně hráli námořní bitvu.

Asi v polovině svého proslovu jsem pochopil, že Husův osud (aspoň v mém podání) mé posluchače nezajímá ani nedojímá.

Jako ve svém nezdařeném pokusu o román jsem přeskočil prostředek a přednášku rychle ukončil, i Vrchlického vlastenecké básně jsem posluchače ušetřil. Cítil jsem se ponížen a potupen, dokonce více za zavražděného reformátora než sám za sebe, ale zároveň povznesen nad své posluchače. Bylo to jako narrare asello surdofabellam (vyprávět bajku hluchému oslu), jak si marnost svých pokusů něco někomu sdělit uvědomil už přede mnou Horatius.

Pokračování v příštím čísle

Klíma, Ivan. Moje šílené století. 1.vyd. Praha: Academia. Edice Paměť, sv.17, 526s. ISBN 978–80–200–1697–3. Úryvek vybrala Bára Uličná.

číslo 141, listopad 2013
předchozí   další

Obsah

Nemusíme se bát, že na nás Stvořitel zapomněl
Ne pomáhat, ale setkávat se
Vzpomínky na vinohradské faráře IV.
Společenstvo nikoli prstenu, ale hřebů
Zamyšlení nad stárnutím II.
Jan Sokol, Křesťan a politika aneb koho volit?
Nová koncertní sezóna začala
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).