Kdo je to Šimy?

Moje vzpomínka z vinohradského sboru

Původem patřím do vinohradského sboru, byla jsem tam pokřtěná a jako malá jsem pravidelně chodila do nedělní školy, na bohoslužby i na konfirmandy a do mládeže. Teď se do sboru dostanu maximálně jednou či dvakrát do roka, protože už na Vinohradech nebydlím a do tohoto našeho kostela je to pro mě skutečně daleko. Ale když mám příležitost tu být, vždy si s radosti vzpomenu na své šťastné dětství v tomto prostředí.

Dnes ráno jsem seděla se svým bratrem a se svojí sestrou v naší tradiční přední postranní lavici a poslouchala jsem kázáni sestry farářky Ester Čaškové. Ta ještě před samotným kázáním vyzvala přítomné děti, aby přistoupily ke stolu Páně, vysvětlila jim, co to je požehnání, a také jim požehnala. Ve svém dalším proslovu se zmínila, že děti jsou často zvídavé a kladou otázky sobě i ostatním. Tak jsem se trochu zamyslela a vzpomněla si, že v mém dětství také byla spousta věcí pro mě záhadou a přemýšlela jsem o nich. Ale život mě naučil, že jen málokdy jsem dostala tu správnou odpověď, a tak jsem si ji musela často najít sama.

Ačkoliv si otázky klademe celý život, na rozdíl od dospělých mají děti bezmeznou důvěru a myslí si, že všichni dospělí, hlavně tatínek s maminkou, vědí vše a že na vše existuje odpověď. A tak jsem byla zklamaná tím, že i když jsem se ptala spousty lidí kolem sebe „kdo je to ten Šimy“, nikdo mi to nevyjasnil. Odpovídali mi buď na něco jiného, nebo mé otázce nikdo nerozuměl.

Na příklad:

– Mami, ty znáš Šimy? – Říká se Šimona a ne Šimy, to je přece syn našich známých.

– Tati, kdo je to Šimy? – To je přece Šimon, syn mého spolužáka.

– Pane, či paní, strejdo, teto … kdo je to Šimy? – Já ti nerozumím, co to říkáš?

Hledala jsem si tedy odpověď sama. Je Šimy Bůh? Je Šimy žena, nebo muž? Je Šimy někdo od soudu? Nebo je Šimy pohádková postava? Nebo je Šimy nějaké zvíře? A co dělá Šimy? A proč zrovna Šimy, a ne nikdo jiný? Šimy byl či byla pro mě prostě jedna velká záhada.

V mé malé hlavičce jsem si myslela, že Šimy je někdo skutečně úžasný, moc jsem si ho idealizovala, no prostě pro mě to byl někdo skutečně jedinečný.

Když jsem trochu povyrostla, zjistila jsem, že Šimy neexistuje, že jsem se prostě spletla, že jsem jako malá nerozuměla textu. To jsem si myslela po pár desetiletí. Ani jsem o Šimy a mé otázce nikomu neřekla, protože jsem tušila, že by se mi všichni smáli.

Ale dnes, když jsme stáli v lavicích, podali si ruce a společně jsme se modlili Otče náš, uvědomila jsem si, že Šimy opravdu existuje, a že může být opravdu úžasný a jedinečný. A vůbec se za svoji dětskou otázku nestydím. Modlila jsem se tak, jako když jsem byla malá: „… a odpust nám naše viny, jako ŠIMY, odpouštíme našim viníkům.“

Ten úžasný a jedinečný Šimy, to jsme přece my všichni, kteří se společně modlíme, vyznáváme své viny, usmíváme se na sebe a podáváme si nebo i nepodáváme ruce. Teď už vím, že Šimy může existovat – a tak ať se mi nikdo nesměje!

Renée Artru rozená Kubánková