Vinohradský sbor ČCE

Můj život I.

Vzpomínky Věry Vaňátkové

foto: vera

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou.

Doma s rodiči

Vzpomínky na mé rané dětství jsou stále živé, v jasných obrysech, a ani po tolika letech nic z toho nelehkého období neztratilo na intenzitě prožitých okamžiků, které se velmi silně vryly do mé paměti. Přesto je velmi obtížné o nich hovořit.

Narodila jsem se ve Vizovicích 18.5.1940, tedy v Böhmem und Mähren, jak mám psáno ve svém rodném listě. Tatínek byl soudní úředník, maminka v domácnosti. Bydleli jsme v rodinném domu spolu se stařenkou, matkou mé maminky, a strýčkem, maminčiným bratrem. Budova soudu, kde tatínek pracoval, byla pobočkou soudu ve Zlíně, kde bylo také umístěno sídlo gestapa.

Vizovický soud byl v těsné blízkosti vizovického zámku, kde sídlili Němci – a to speciální Jagdkommando pod vedením proslulého Otto von Skorzenyho. Výjezdy vojáků tu byly na denním pořádku, a tak jsem vídala přes hlavní zámeckou bránu velmi živý provoz. Pozorovala jsem, jakou rychlostí naskakují vojáci nahoru do nákladních aut, sedají si jeden vedle druhého, u každých nohou pes. To vše za neustálých pobídek „schnell, schnell“. Vzpomínám na to proto, že jednou nás s maminkou mohli přejet, jak spěchali, když jsme šly naproti tatínkovi. Hrubě nám nadávali, mířili na nás puškami a doslova řvali. Měla jsem strach. Věděla jsem až moc dobře od dospělých, že Němci jezdí po okolí a hledají partyzány nebo rodiny, které jim pomáhají. A také jsem viděla mnohokrát zdálky stoupat kouř z vypálených osamocených obydlí na pasekách. Také naši vzdálení příbuzní uhořeli i s dobytkem. Ve vizovických a vsetínských horách operovala totiž 1. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky a také moji rodiče i strýc, vlastenci tělem a duší, byli jejími členy. Tatínek s vynikající znalostí němčiny působil i jako tlumočník při různých důležitých jednáních s německou stranou, a měl tak možnost dozvědět se spoustu užitečných věcí důležitých pro partyzány. On dodával informace, maminka působila jako zpravodajská spojka a zprávy předávala přímo veliteli 3. roty této brigády. Odjížděla na kole vždy večer, v noci se vracela – dost jsem ji postrádala. Byla nebojácná, naši také ukrývali ruského důstojníka, který byl na útěku ze zajetí a chtěl se dostat k partyzánům. Živili jej, opatřili mu šaty, peníze a maminka sama tohoto důstojníka předala partyzánům. Bylo to velmi riskantní.

Zatčení

Dlouho to však nevydrželo a jednoho dne zatkli strýčka a odvezli ho do Uherského Hradiště. Rodiče jeli vypátrat, co se děje, a už se nevrátili. Tak jsme zůstaly se stařenkou samy. Bylo mi moc smutno, plakala jsem a stále se dotazovala, kdy přijdou. Stařenka mi řekla pravdu, že to nikdo neví, že musíme být statečné a modlit se k Pánu Bohu. Opouštěly jsme Vizovice a chodily pěšky do okolních vesnic, kde měla příbuzné. Tam jsme zůstávaly několik dnů, stařenka vypomáhala v hospodářství, abychom měly na obživu. Vždy jsme se ale vracely zpět, aby zjistila něco o našich, později jsme se dozvěděly, že byli transportováni do Breslau.

Při jednom takovém návratu přišli dva pánové v kožených kabátech, něco stařence říkali a ona velice plakala. Potom mi sbalila několik potřebných věcí a řekla mi, že půjdu s těmi pány, ať se nebojím, že mě odvedou do takové školky s dětmi. Objala mne a řekla, ať se modlím za rodiče a strýčka a ať na ně nikdy nezapomenu. Vůbec jsem nechápala, co se děje, a v mé duši nastal naprostý zmatek. Vím, že jsem neplakala, ale také jsem nemluvila. Nešlo to, byl to strašný šok pro tak malé dítě. Bolet to začalo až později, když jsem poznala, že jsem v naprosto cizím prostředí a že už se domů nevrátím. Školka byla umístěna v tamním klášteře, velmi studeném a nevlídném, určeném k převýchově dětí do Říše. Školku vedly německé řádové sestry oddané Říši a jejímu vůdci. Mluvily špatnou češtinou, jíž nám stručně vysvětlily režim dne.

Vzpomínám si, že brzy ráno se šlo do kaple na modlitby, celou dobu jsem musela klečet na kolenou. Byla tam hrozná zima a nemohla jsem to vydržet. Vstávala jsem, a při každém postavení mne tvrdá ruka srazila opět na kolena. Byla jsem jako jediná evangelického vyznání, a kvůli tomu to bylo pro mě horší. Následovala snídaně – den co den bílá káva s nalámaným suchým chlebem. Pak následovala výuka němčiny. To, co jsme se naučily, jsme už musely trvale používat. Když někdo zapomněl nebo si nemohl vzpomenout, byl potrestán – bitím rákoskou včetně nadávání. Přežít tyto hodiny bylo pro mne trvalým nervovým vypětím, neboť fyzických trestů a bití jsem se bála. Úlevou byl čas před obědem, kde jsme si mohly trochu hrát, i když jsme také byly neustále okřikovány a napomínány. Po obědě jsme chvíli ležely, nesměly jsme však mluvit. Pak se šlo na procházku do zámeckého parku, kde nám sestry hlavně ukazovaly německé vojáky a zdůrazňovaly jejich statečnost. Po návratu byla opět lekce z němčiny a neustálá chvála německého národa a jeho vůdce. Jaká čest pro nás děti, že tam budeme vyrůstat a žít. Toto bylo opět zakončeno odchodem do kaple a modlitbou za národ německý a jeho vůdce.

Po večeři se šlo spát, opět pod přísným dohledem, nesměly jsme se bavit. A tak jsem mohla jen v duchu vzpomínat na své blízké, modlit se za ně a prosit Pána Boha, abych tady nemusela být a hlavně abych nemusela odjet do Německa, ale mohla opět jít je své milované stařence.

Změna – odchod z kláštera a ukrývání

Přišlo to jako sen. Jednou mi sestra řekla, abych si vzala své věci a šla s ní. V kanceláři byl pan Kršák, trochu jsem ho znala z dřívějška, několikrát jsem s rodiči byla u nich na návštěvě. Jakou radost jsem měla, když mi řekl, že půjdu s ním, domů, a že se sem nemusím vrátit. To, že jsem nakonec do Říše odsunuta nebyla, bylo dílem dobrých a statečných lidí, rodiny Kršákovy–Brzké, která mě vyreklamovala a ukrývala na pasekách hlavně u svých starých rodičů téměř do konce války. Nikdy nám neřekli, jak toho dosáhli. Jediným vysvětlením je fakt, že šlo o silně věřící katolickou rodinu a roli prostředníka mohl přijmout místní katolický farář, který tatínka dobře znal. Zpět ke stařence mě ovšem Němci nepustili.

Život na statku

Pan Kršák byl sedlák a měl velké hospodářství, pracovalo tam hodně lidí. Abych nebyla lidem moc na očích, bydlela jsem u starých rodičů Brzkých, kteří byli původem Poláci. Byli velmi laskaví, milí a po dlouhé době jsme poznala také pohlazení. Také oni pomáhali s pracemi, a tak jsem většinu dne trávila úplně sama. Sedávala jsem u okna a toužebně doufala, že po cestičce vedoucí ke stavení uvidím jít někoho z našich. Dočkala jsem se za rok. Počátkem dubna začalo být jasné, že bude brzo konec, a jednotlivý osud dítěte už nikoho nezajímal.

Zpátky doma

Přišla pro mě stařenka a odvedla mě domů. Rodiče se postupně vrátili koncem roku 1944 – utekli při bombardování a hned od začátku roku 1945 se ihned znovu zapojili do ilegální činností své partyzánské skupiny Jana Žižky z Trocnova. Tatínek se vrátil s otevřenou TBC – nakažen svým francouzským spoluvězněm, kterému dosloužil až do smrti. I přes toto své vážné onemocnění se stal aktivním účastníkem odboje a spolu se strýcem odešli ihned po návratu do základny v horách. Maminka byla tajně doma a působila opět jako spojka. Následovaly boje v ulicích, skrývání ve sklepích. Viděla jsem hořet Ploštinu, o níž byl později natočen film dle Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen, který byl pak záhy zakázán. Stačila jsem vidět poslední leteckou bitvu Američanů a Němců, kdy Němci zastřelili tři americké piloty při seskoku padákem, což bylo proti ženevským konvencím.

Osvobození

Vizovice byly osvobozeny 3.5.1945 a tenkrát jsem na náměstí pozorovala přijíždějící Rudou armádu. Tatínek se strýčkem se vrátili z hor, vidím je dodnes, jak byli roztrhaní, zarostlí a tatínek v hrozném stavu. Byl nemocný, s vysokými teplotami, a tak byl okamžitě hospitalizován nejdříve ve vizovické nemocnici, pak ve zlínské. Při prohlídce celé rodiny našli nález na plicích i u mne a také jsem se musela léčit. Vzhledem ke zdravotnímu stavu nás obou bylo lékaři doporučeno, abychom se přestěhovali do vyšších poloh. Tatínek znal prostředí Vítkova u Opavy ze svého předválečného působení u tamního soudu, a tak jsme se v prosinci 1945 přestěhovali.

Pokračování příště

číslo 166, květen 2016
předchozí   další

Obsah

Komorníkův křest
Můj život I.
Kdo je to Šimy?
Víkend v Herlíkovicích
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).