Vinohradský sbor ČCE

Můj život V. Maturita a tatínkovo opětovné zatčení

Vzpomínky Věry Vaňátkové

Sestra Věra, která je pravidelnou návštěvnicí našich bohoslužeb, prožila v životě věci, na které by se nemělo zapomenout. Pamatuje si okupaci i nelehké období padesátých let. Její rodina byla perzekvována jak Němci, tak komunisty, ona sama si z té doby přinesla mnohé šrámy na duši. Důvěra v Pána Boha jí byla vždy pomocí a posilou. V této části budeme sledovat život Věry a jejích rodičů v letech 1954–1957.

Na gymnáziu

Studijní léta jsou pro každého mladého člověka snad ta nejkrásnější. Je to určitý přelom, profesoři vám vykají, seznamujete se s jinými spolužáky, kteří nejsou místní, navazujete nová přátelství a celková atmosféra je zcela jiná. Tak tomu bylo i na naší škole. Měli jsme velké štěstí, že i v době hluboké totality naši profesoři byli až na několik málo výjimek tzv. „normální“, nezatíženi politickým systémem, vynikali svou odborností. Byli to totiž lidé, kteří dříve přednášeli na vysokých školách, ale jejich kádrový profil se moc nehodil, tak šup s nimi do pohraničí. A to byla naše výhra. Přesto i tak někteří museli v průběhu našeho studia odejít. Hned po prvním ročníku nuceně odcházel k naší velké lítosti vynikající matematik, prof. Sroka. Byl věřící katolík, vynikající hudebník, a tak kromě všech mší hrával na varhany také každý den k večeru. Ráda jsem ho poslouchala, neboť jak jsem dříve zmiňovala, bydleli jsme v blízkosti kostela. Další mimořádnou osobností byla PhDr.prof. Vítečková–Třísková, která nám přibližovala krásy českého jazyka a dějin. V jejích hodinách by bylo slyšet i špendlík spadnout, neboť tak poutavý výklad literatury a historie v kontextu celosvětových dějin se jen tak nezažije. Vždy před každou hodinou češtiny nebo dějepisu byla krátká lekce společenského chování, mravních zásad. Chtěla nám nenásilnou formou vštípit jiný obraz člověka, než byl ten socialistický. A dařilo se jí to výborně. Leč také na to doplatila.

Opavská léčebna a návrat domů

V naší rodině prozatím zůstávalo vše při starém. Maminka se pomalu zotavovala a já jsem ji nenechala dělat žádnou těžkou práci, vše jsem se snažila zvládnout za ni. Nejtěžší bylo uklízení uhlí do sklepa. O sobotách jsem nadále jezdila za tatínkem. Jeho stav byl stále stejný, bolesti přetrvávaly a ochrnutí se nelepšilo. Horší bylo, že pan primář ho v ústavu nemohl mít déle než vždy 3 měsíce. Vyjednal mu tedy lůžko na psychiatrickém pavilonu v Opavě, také na 3 měsíce, s tím, že jej pak opět přijme zpět. Nebylo to vůbec jednoduché, spousta nemocnic jej odmítla.

Tak jsem poprvé se smíšenými pocity jela do opavské léčebny. Trochu jsem se bála, nevěděla jsem, co mne tam čeká. Také reakce personálu nebyly moc povzbuzující, jako by se divili, že mám odvahu tam vkročit. Tatínek ležel totiž na uzavřeném oddělení pro těžké pacienty. Když sestra odemykala mříž, srdce mi bušilo strachem, ale chtěla jsem vidět tatínka a být u něj. Obraz, který se mi naskytl, byl nečekaný a téměř dojemný. U tatínkovy postele stáli dva pacienti, kteří se až láskyplně starali, zda má co pít, zda něco nepotřebuje a natřepávali mu přikrývku, aby ho tolik netlačila na bolavé nohy. Ihned mi hlásili, ať nemám strach a obavy, že se o tatínka dobře starají, a přitom mě hladili po vlasech. Byla jsem vším tím ohromena a tak nějak i zaskočena. Dva nemocní, kteří údajně byli hrozbou pro druhé, se chovali přátelsky a s láskou.

Z celého srdce jsem jim děkovala a chtěla se s nimi rozdělit o věci přinesené tatínkovi. To odmítli s tím, že mu to budou po částech dávat na přilepšenou. Nabyla jsem absolutního klidu a důvěřovala jim. Viděla jsem za tím vším řízení Boží a pod takovou ochranou Nejvyššího jsem nemusela mít strach. Cestou domů jsem děkovala v modlitbě za tatínka i za ty dva nemocné. Po uplynutí dané doby se tatínek vracel do rehabilitačního ústavu. Netrpělivě jsme čekali na vyřízení žádosti o milost, ale stále nic. Maminka zažádala, zda by bylo možné, aby tatínek nějakou dobu mohl být jako ležící doma. Kupodivu žádosti bylo vyhověno. Byli jsme rádi, že ho máme doma, neboť jsme všichni doufali, že domácí prostředí bude mít příznivější vliv na celkový stav. Nebylo to tak jednoduché, ale maminka udělala maximum. Sehnala bývalou sestru–diakonku, která dříve pracovala s nemocnými. Ta ukázala mamince základní cvičení, masáže dolních končetin, dechová cvičení a sehnala také pojízdné křeslo. To byl počátek sice pomalého, ale přesto zlepšování zdravotního stavu. Pokrokem už bylo, když jsme s maminkou tatínka dostaly na vozík. Mohl se tak po dlouhé době podívat po bytě a lépe viděl i z oken. Byla to pro něj velká vzpruha a on bojoval ze všech sil. Za čas jsme sehnaly vysoké podpažní berle a začal trpělivý nácvik kroků. Šlo to pomalu, velká slabost svalů a únava nedovolovala příliš, ale šlo to. A tak Vánoce 1955 byly už radostnější. A co teprve, když po novém roce přišla kladně vyřízená milost prezidenta republiky. Psychicky to tatínka neuvěřitelně pozvedlo a maminka znovu zažádala o přijetí do rehabilitačního ústavu, aby tam mohl naplno rehabilitovat. Jeho stav se postupně zlepšoval natolik, že už byl schopen chůze o francouzských berlích. To už mu ovšem zůstalo natrvalo. V polovině ruku mu byl vyřízen plný invalidní důchod, který však odmítl a nastoupil do práce. Stavební podnik hledal účetního a tatínka přijali. Práci měl rád, nečinila mu žádné potíže, protože byl také absolventem obchodní akademie.

Maturita a zkoušky na vysokou školu

Mé studium na gymnáziu se pomalu chýlilo ke konci a nastal čas maturit. Červen 1957. Nejdříve písemné zkoušky z českého a ruského jazyka, pak ústní. O pořadí se losovalo a já začínala hned první den, první odpoledne. Než ale nadešel den D, přišla za námi paní prof. dr. Vítečková a naposledy k nám promlouvala, tak jak to dělávala po celou dobu studia. Kladla nám na srdce, že zkouška dospělosti je také první velkou společenskou událostí, na kterou budeme vzpomínat, tak ať ji nezklameme. Tenkrát bylo zvykem (alespoň u nás), že se maturovalo ve svazáckém oblečení (modrá košile a červený šátek). My jsme se tiše dohodli, že přijdeme všichni ve společenském, pánové tmavý oblek, dámy v černých šatech s ozdobou. A tak se stalo.

foto: profka
prof. dr. Vítečková-Třísková

První den začíná vždy slavnostním zahájením a u nás navíc přišel snad celý okresní výbor komunistické strany. Ten šok, když nás viděli nastupovat, byl nepopsatelný. A paní profesorka zcela vzadu se spokojeně usmívala a tím nám dodávala notnou dávku odvahy.

Maturita dopadla dobře. Po krátkém vydechnutí jsem jela k přijímacím zkouškám na lékařskou fakultu v Olomouci. Spolu se mnou se hlásil i můj spolužák, syn okresního tajemníka strany. Mohla jsem předpokládat, jak to dopadne. Ale moje mládí stále věřilo. Zkoušky jsem udělala na samé výborné (biologie, fyzika, chemie), s mimořádnou pochvalou doc. Bochníčka, než se ovšem ujal slova soudruh kádrovák. Známé fráze, jak jsem si mohla dovolit hlásit na vysokou školu atd. Za 14 dní přišlo vyrozumění, že nejsem přijata. Můj spolužák ano. Kuriózní bylo, že se mi ještě na půdě fakulty přiznal, že téměř nic nevěděl, nebo žalostně málo. Přesto jsem mu to přála, ale cítila jsem velikou nespravedlnost. Rovněž moje kamarádka se nedostala na vysokou, její původ byl nežádoucí, a tak si našla místo v bance. Jenže onemocněla zánětem mozkových blan, takže nemohla nastoupit a o místo by přišla.

Nastoupila jsem tedy za ni, abych jí to místo podržela. Měla jsem ostatně i nějakou zkušenost, minulé prázdniny jsem v bance jako brigádnice pracovala. A ještě rok před tím jsem administrativně vedla celou opravářskou dílnu ve Fulneku včetně výplat. Pan účetní nastupoval do lázní a ještě si vybíral dovolenou. Dílna měla asi 100 dělníků. Musela jsem si sama poradit, protože tam už nikdo jiný nebyl, bylo to dislokované pracoviště.

Další nespravedlností bylo, když paní prof. dr. Vítečková dostala ve škole výpověď. Napsala mi krásný posudek na vysokou a to byla špička ledovce, aby se jí zbavili. Mne nepřijali a ji přeřadili do vzdálené vesnice na dvojtřídku. Ale i to bylo málo a poslali ji do družiny. Tak se degradoval mozkový potenciál učitelů. Pak už požádala o důchod, aby měla klid. Moc mne to mrzelo, mluvila jsem s ní o tom, a ona byla zcela vyrovnaná a řekla mi, že ničeho nelituje, důležité pro ni bylo čisté svědomí.

Tatínek znovu zatčen

Největší nespravedlností ovšem bylo, když jednoho dne přišli k nám domů tři pánové v čele s krajským prokurátorem a tatínka zatkli znovu. Maminka se domáhala vysvětlení, odpověď zněla ironicky. Důvodem byl nesouhlas s prvním rozsudkem 12 let, bylo to pro pana prokurátora příliš málo. Nahrávala tomu celková politická situace, zejména v sousedním Maďarsku. Na podzim předešlého roku tam došlo k velkému protivládnímu povstání, které pak bylo krvavě potlačeno. Naši soudruzi se báli, aby i u nás něco podobného nenastalo, tak udělali spoustu opatření. Pro ně stále nepohodlní lidé byli opět zavíráni a současně byly připraveny seznamy rodin k případnému odsunu na. Sibiř. Naše rodina byla mezi nimi.

Pokračování příště

číslo 170, listopad 2016
předchozí   další

Obsah

On zjevil své slovo v kázání
Můj život V
Konfirmace
Sola Fide 2017
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redaktory jsou a , Tiskovou sazbu připravuje , internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).