Vinohradský sbor ČCE

Po deseti letech

Rozhovor s Ester Čaškovou o práci v našem sboru

foto: Ester

Vzpomeneš si ještě na svá očekávání, s jakými jsi na Vinohrady přicházela? Naplnila se, nebo to nakonec bylo úplně jiné?

Pozvání na Vinohrady pro mě bylo velkou výzvou. Vím, že si mnoho mých kolegů na tenhle sbor „netroufalo“. Ale hledali jste především kazatele a já ráda kážu. A jsem si jistá, že evangelium potřebují slyšet lidé prostí i ti vzdělaní. S tím jsem tedy přišla na Vinohrady, kde pod kazatelnou sedával můj profesor Pavel Filipi. Musím říct, že byl velice laskavý a něco mi vytkl jen párkrát, většinou děkoval. A ještě jednu věc jsem chtěla vyzkoušet: jestli je možné změnit atmosféru sboru. Možná vám to tak nepřipadalo, ale pro lidi zvenčí byly Vinohrady trochu „kožený“, strnulý sbor. Myslím, že ta atmosféra je teď jiná, uvolněnější, vstřícnější, že se lidé znají a dávají si najevo, že jim na sobě záleží. A že je občas i veselo, když popletu čísla písní…

Co je na práci v pražském sboru rozdílné od tvého bývalého sboru v Moravči? A v seniorátu? V čem ses v Praze našla a co bylo naopak obtížné?

Lidé na Vysočině jsou nějak vděčnější, míň kritičtí. Taky nemůžete v Praze přijít na návštěvu jen tak, že jdete kolem. Stávalo se, že nějaký program odpadl, já měla najednou volno a nevěděla jsem, co s ním. Vím, že lidi ve městě jsou sebevědomější a kritičtější, ale přece jen mě trochu zaskočilo, že se o všem musí radit komise, a tím je rozhodování i o praktických věcech strašně zdlouhavé. Navíc se stejně stává, že převáží vliv toho, kdo je aktivní a věnuje sboru hodně času. Seniorát v Praze jako sdílení mezi sbory moc nefunguje. Velké sbory si vystačí samy, nepotřebují podporu. V Moravči se stalo, že když jsme měli bohoslužby do rádia, v Horních Dubenkách zrušili svoje bohoslužby a přijeli k nám, aby nás podpořili. Tady to bylo obráceně: když bylo vysílání bohoslužeb do televize, někteří členové sboru zůstali doma a koukali na televizi… Podobné je to ve vztahu k ekumenickým shromážděním. Lidé jsou rádi, že se konají, ale sami se jich neúčastní. Možná se v tom odráží postoj konzumentů různých kulturních akcí včetně toho, že si člověk vybírá, na co půjde. Církev ale nežije bez nás a bez naší účasti.

Z kterého úseku své práce v našem sboru máš největší radost a pocit, že se se ti v něm dařilo? V čem vidíš silné stránky našeho sboru? Co bys naopak považovala za dobré posílit, protože je z tvého pohledu slabší?

Ráda jsem pracovala s konfirmandy. A vlastně jsem se neplánovaně hodně věnovala i katechezi dospělých, díky novým zájemcům o křest. Musela jsem si sama ujasnit, co vlastně znamená být křesťan. Čemu věřím? A jak to jednoduše říct? Vypadá to divně, ale když člověk vyrůstá v církvi, některé věci jsou tak samozřejmé, že o nich ani nepřemýšlí a pak je neumí formulovat. To je myslím také náš problém ohledně misie. Za důležité pokládám chvilky pro děti před kázáním a požehnání dětem při Večeři Páně. Jako dítě jsem se vždycky cítila hrozně ochuzená, že tam nesmím, a vím, že děti to požehnání hodně prožívají. Je potřeba, aby věděly, že Pán Bůh není jen pro dospělé. A aby se na něco taky mohly těšit, mám v kanceláři šuple s bonbony a děti si po bohoslužbách mohou přijít zamlsat. Moc milé bylo setkávání seniorů v úterý. Já jim říkám „babičky“, i když Aleš Laichter babička není… Tam došlo často na osobní vyznání a sdílení radostí i starostí, takže mám pocit, že s „babičkami“ jsme si hodně blízko. A co se nedařilo? Biblické hodiny. Ale to je problém všude, nejen na Vinohradech. Dnes už se lidi nechtějí po večerech vzdělávat. Chtějí se bavit nebo odpočívat. A když už si udělají čas, musí to být „na úrovni“. Vyšli jsme tomu vstříc tím, že biblické výklady začal dělat Pavel Filipi a po něm další profesoři z fakulty. Myslím, že je to fajn a že by se v tom mohlo pokračovat.

Naše spolupráce nebyla zcela prostá nedorozumění a střetů různých pohledů na tutéž věc. Mám však pocit, že jsme se naučili se vzájemně přijímat se svými silnými stránkami i limity, respektovat a chápat se, nenutit druhého od svých očekávání, což nepovažuji jenom za lidské dílo. A jsem stále přesvědčená, že to je lepší než být „držitelem pravdy“. Přesto – jak se na toto obtížnější období díváš s odstupem času?

Bylo to pro mě velké školení pokory, ale jsem za něj vděčná. Myslím, že krize jsou dobré k tomu, aby člověk poznal sám sebe, pochopil, co je důležité a co ne. Můžu přiznat, že jsem se nikdy tolik nemodlila jako v prvních letech tady. A naučila jsem se, že věci mohou být i jinak, než se to líbí mně, a přitom to nemusí být špatně. Nevýhodou pro mě byl fakt, že jsem tu v týdnu byla bez manžela a chyběla mi jeho podpora. Často jsem se cítila dost sama.

K čemu se chystáš nyní? Nastupuješ do důchodu, ale určitě to neznamená konec farářské práce. Jaké máš plány pracovní i rodinné?

Už bych nechtěla mít svůj sbor. 34 let jsem každou neděli na jednom místě, i když ostatní odjíždějí na víkend ven. Na Vysočině mi to tolik nevadilo, děti byly malé a neměli jsme potřebu někam odjíždět. Teď je to jiné. Vnoučata máme v Českých Budějovicích a v Radotíně, čtvrté přibude na jaře na Moravě kousek od Letovic. Sama jsem zažila velikou pomoc své maminky, když jsem měla malé děti, a tak bych také chtěla být svým dcerám i snaše k ruce, budou-li o to stát. Myslím, že „hlídací babička“ se hodí, nejen když jsou děti nemocné. A těším se, že zase po 10 letech budeme s manželem spolu. Určitě se nebudu nudit, Mirek je podnikavý člověk, ještě bude pracovat a možná „užije“ i občasnou sekretářku. A na Vysočině je několik neobsazených sborů, kde občas potřebují kazatele. Obávám se, že žádostí bude víc než dost. A když bude přece jen čas, na zahrádce je vždycky co dělat, možná se dá i něco namalovat nebo nafotit. Taky si stěhuju do Cetoraze piáno, takže se třeba znovu trochu naučím hrát. A víš, kolik krabic knih stěhujeme?

Přejeme ti, aby sis na všechny ty knihy našla čas a aby ti všechno, co budeš po odchodu z Prahy dělat, dělalo radost.

Ptala se Jana Šarounová

číslo 180, leden 2018
předchozí   další

Obsah

Těšme se z pozvání
Z přímluvných modliteb
Po deseti letech
Slzy, marné slzy
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).