Nejde chtít někam patřit, a nic do toho neinvestovat

Rozhovor s kurátorkou sboru Janou Šarounovou

JŠ: Pokud máš na mysli základní údaje, můj muž Honza je fyzik, pracuje v Ústavu jaderné fyziky v Řeži. Dcera Anička (15) a syn Vojta (13) chodí na Arcibiskupské gymnázium. Mně bude letos 40 a pracuji jako logopedka s lidmi s těžkými poruchami řeči - většinou jde o klienty se závažným zdravotním postižením.

PS: Do sboru jste přišli před dvěma lety. Jaký byl váš předchozí sbor? Jaká vaše předchozí "cesta víry"?

JŠ: Já jsem na Vinohradech byla dokonce pokřtěná, protože oba moji rodiče odsud pocházeli. Oba však dostali umístěnku do pohraničí, takže jsem prvních deset let svého života strávila v Rumburku. Další období dětství a dospívání pak v Kolíně. Na obou místech jsme byli zakotveni v místním evangelickém sboru. Po mém příchodu na studia do Prahy to však bylo trochu jinak. Dost intenzívně jsem tehdy hledala společenství, kam bych přes týden chodila, ale nějak se mi nedařilo nikde zapadnout. V té době jsem také hodně uvažovala o nejzákladnějších duchovních otázkách, o tom, jestli moje víra není daná spíše zvykem a výchovou. Obojí mě přivedlo do tehdejšího holešovického sboru ČCE, o němž jsem hodně slyšela, chtěla jsem se však na vlastní oči přesvědčit, jaké to tam vlastně je. Upřímná víra i vztah k bibli mě velmi oslovily, ujasnila jsem si i prožila mnoho důležitých věcí a nakonec jsem tam začala přes týden chodit pravidelně. Poznala jsem tam i svého manžela, který asi v polovině osmdesátých let v tomto sboru uvěřil. Po svatbě a přestěhování do Prahy jsem se stala i já členkou holešovického sboru ČCE. Pozdější odchod sboru z ČCE jsme oba vnímali dosti bolestně, ale byli jsme součástí společenství, které jsme nechtěli tak náhle měnit. Po dalších letech, kdy byl již sbor samostatnou denominací Křesťanské společenství, však začalo přibývat věcí, ke kterým jsme se nedokázali vnitřně ani vnějšně připojit, a začali jsme být tak trochu stranou. Tou dobou jsme už občas do vinohradského sboru chodili. Nakonec z KS nejdřív odešel Honza, vstoupil sem a já jsem ho s dětmi následovala o něco později.

PS: Když si představíš, že bys po maturitě z Kolína do Prahy přišla na podzim roku 2004, podařilo by se ti jako cizí studentce na Vinohradech ”zapadnout”? Samozřejmě se nejde přesadit o mnoho let dozadu. Ptám se spíše, jak vnímáš otevřenost vinohradského sboru a věrohodnost jeho křesťanství.

JŠ: Jak vidíš, v roce 2002 jsem zapadla docela dobře a otevřenost sboru mě příjemně překvapila. Jenomže mi už není těch 18. Tehdy pro mě do pražské mládeže na Vinohradech nebo ve Vršovicích nebylo snadné proniknout. Nikomu to nezazlívám, stejný pocit mohli mít příchozí v naší mládeži Poděbradského seniorátu. V tom věku má asi člověk větší potřebu identifikovat se se skupinou vrstevníků. A když už se identifikuje, nekouká příliš okolo, jestli se někdo necítí sám. Jak je to v mládeži teď, nedokážu posoudit. Otevřenosti se musíme ale učit všichni, mladí i staří. Na druhé straně nelze chtít někam patřit, a nic do toho neinvestovat.

PS: Díky Holešovicům máš od našeho sboru i od celé ČCE větší odstup. Zároveň jsi uvnitř, takže se máš co vyjadřovat. V čem vidíš silné stránky sborového života Vinohrad L.P.2004 a v čem jeho Achillovy paty?

JŠ: Důležité mi připadá, že jsou tady zastoupeny všechny generace, což třeba v Holešovicích moc nebylo. Někdy to může být na soužití náročnější, ale zase na druhé straně obohacující. Starší bratři a sestry jsou často příkladem toho, že lze s pomocí Boží přestát lecjaké životní bouře a neztratit víru. Oslovuje mě také nesmírná trpělivost některých z nich, když jsou konfrontováni s nemocí a bolestmi stáří. Myslím, že se sbor jako celek snaží být otevřeným pro příchozí, což je vidět i v dětských skupinkách. Poslední dobou jsem začala chodit pravidelně na biblické hodiny a připadá mi, že tato součást sborového života funguje výborně, i když za poměrně malé účasti. To jsem ale zmínila jen některé složky sborové práce, těch silných stránek je mnohem víc. A Achillovy paty? Možná misijní působení, které je úkolem církve, ať chceme nebo ne. Největší Achillovou patou nás všech je ale asi to, že jsme lidé, kteří nejsou prosti hříchu. Z toho pak plynou různé nesrovnalosti ve vztazích, netolerance, zbytečné negativní mluvení o druhých. Nakonec v prvotní církvi to také bylo, jak čteme v epištolách, a bylo to i ve všech sborech, které jsem blíže poznala. To ale neznamená, že to být musí, a neměli bychom se s tím smiřovat. Především každý sám u sebe.

PS: Mohu dosvědčit, že jsi se do kurátorské funkce příliš nedrala. Jaké byly tvé důvody proti? Co tě nakonec přesvědčilo, že jsi funkci přijala?

JŠ: No, mě myšlenka, že bych měla být kurátorkou, zpočátku vůbec nenapadla. Když mě s ní pak kdosi oslovil, brala jsem to tak, že je asi nutno vybírat z více kandidátů. Po takřka týdnu přemítání a modliteb jsem na volební staršovstvo šla rozhodnuta kandidaturu nepřijmout. Z několika důvodů. Tím největším bylo vědomí, že si jako zaměstnaná matka nedospělých dětí nemohu na sebe naložit mnoho dalších povinností. Dalším důvodem bylo třeba to, že ve sboru nejsem tak dlouho a nevidím dobře do všech záležitostí. A co mě nakonec přesvědčilo? Asi hlavně průběh volby a velká důvěra, kterou jsem nečekala a kterou vnímám jako velmi zavazující. I když někdy si říkám, že ta důvěra může pramenit jen z toho, že jsem toho zatím nestihla moc zkazit - ve sboru nejsem tak dlouho, nezasahovala jsem do zásadnějších záležitostí, a kdo nic nedělá, nic nezkazí a nikoho nenaštve.

PS: Tím to není. Každopádně ale teď do věcí zásadních zasahovat budeš. Přeju ti, aby ti případné starosti a rozmíšky, které z kurátorování vyplynou, nazkalily radost a naději z Pána Boha. Děkuji za rozhovor.

Petr Sláma