Překlenout samotu

Rozhovor s novou sborovou sestrou Jarmilou Raisovou

Jarmila Raisová

Přestože jsi, Jarmilo, členkou našeho sboru a novou sborovou sestrou teprve od září, začínáme si všímat, že jsi se svým milým úsměvem často tam, kde je potřeba přiložit ruku k dílu. Mnozí členové sboru tě však zatím vůbec neznají. Můžeš se krátce představit?

Narodila jsem v Praze a dosud jsem nikde jinde nežila. Nyní bydlím v Záběhlicích, odkud to je na faru půl hodiny cesty čistého času. Jsem vdaná a mám dvě děti — kluky, Tomáš nedávno oslavil své 16. narozeniny a mladšímu Jakubovi jsou 4 roky. Manžel pracuje jako počítačový operátor — grafik. Před narozením Kubíka jsem pracovala v bance jako správce účtů. Během mateřské jsem chodila na kurzy angličtiny do YWCY, kde jsem se později začala aktivněji podílet na činnosti tohoto sdružení. Když nastal čas hledání zaměstnání, zcela jistě jsem věděla, co dělat nechci. Modlila jsem se k Bohu, aby mi pomohl najít takovou práci, kde bych byla prospěšná. A tak jsem se stala vinohradskou sborovou sestrou.

Jaké jsi měla představy o práci sborové sestry a jak nyní vidíš realitu?

Když jsem to řekla jedné své známé, ptala se, jestli budu zpívat ve sboru. Já sama jsem si dříve myslela, že sborová sestra sedí při bohoslužbě někde vzadu u literatury, má možná na starosti sbírku, jeden dva dny je v kanceláři, kde čeká, jestli někdo přijde zaplatit salár, a to je vše. Nyní mám představu jasnější. Je to práce velmi rozmanitá a zajímavá, od pradlenky až po účetní. Každý den spoustu drobných úkonů, které je nezbytné udělat. Musím se ještě hodně učit a nebráním se radám starších a mladších sester i bratrů. Každopádně mám z této činnosti radost a je mi potěšením být mezi tak milými a hodnými lidmi, kteří jsou ve zdejším sboru. Myslím, že bych měla mít přehled o tom, kdo potřebuje pomoci, navštívit a povzbudit. Je zapotřebí úzké spolupráce s křesťanskou službou, ale i s jinými členy sboru, kteří o někom potřebném vědí.

Vím, že tvoje cesta do vinohradského sboru a vůbec do naší církve nebyla úplně jednoduchá. Vždycky je vlastně zázrak, když Pán Bůh někoho osloví a najde, ať už ten člověk vyrostl v křesťanské rodině, nebo ne. Jak to bylo u tebe?

Mě vychovávala babička evangelička a děda komunista. Každý večer se se mnou babička modlila, tím jsem si vytvořila osobní vztah k Bohu. Ale jinak jsme nikam do sboru nechodily, ani jsme o víře nemluvily a Bibli jsme si nečetly. Pokud si vzpomínám, jednou za čas přišla babičku navštívit nějaká moc milá věřící paní (možná to byla sborová sestra) a povídaly si spolu. (Až v posledních letech života si babička denně četla Bibli a působila vyrovnaným dojmem). Když jsem přišla do puberty, Boha jsem opustila a myslela si, že si najdu sama lepší cestu. Následující roky byly pro mě velkým hledáním a tápáním. Zajímalo mě, co nabízejí různá jiná náboženství. Až jednou mě kamarádka pozvala na bohoslužbu k Salvátorovi, kde kázal Svatopluk Karásek. Teprve tam jsem si uvědomila, kde mám své kořeny a která cesta je pro mě ta pravá, a ve 33 letech jsem se nechala pokřtít.

To je zajímavé povídání. Často si říkám, že člověk ani neví, jak moc pro něj v životě znamenaly modlitby druhých. Možná babička či ta „sborová sestra“ se víc modlily, než mluvily a to často umějí právě někteří staří a moudří lidé. V náplni tvé práce se návštěvy starších lidí rozhodně objeví. Říkala jsi, že se na ně těšíš…

Na návštěvy se opravdu dost těším, doufám, že brzy vykonám první a poté budou následovat další. Trému ale mám velkou. Starší lidé mají hodně zkušeností, vědomostí a zážitků, které můžou říci mladším. V YWCE ( křesťanské sdružení mladých žen), kde jsem působila a dle svých časových možností působím i nyní, je starších žen dost. Byly jsme společně na několika výletech a bylo to velmi povzbuzující. Na mateřské jsem se zvláště ze začátku cítila velmi osaměle a uvědomila jsem si, že lidé v důchodu na tom mohou být stejně — mezi lidmi, a přece sami. Moje idea je snažit se tu samotu překlenout, postavit „most“ mezi nimi. Hodně maminek a malých dětí nemá žádnou babičku a některé babičky třeba zase nemají dceru nebo vnoučky. Nebo je mají, ale může váznout komunikace. Myslím, že společná setkání by mohla být oboustranně prospěšná a příjemná. Myšlenka „stavby mostu“ se mi svou symbolikou velmi líbí, v širším zaměření může značit i mosty mezi různými církvemi a to je dost aktuální…