Bůh mi byl milostiv

Rozhovor se sestrou Dagmar Kyselovou

K sestře Kyselové jsem se vypravila jednoho odpoledne, abychom spolu jen krátce prošly odpovědi na otázky, které si dopředu připravila. Nakonec jsem zůstala déle - a odcházela s pocitem, jak málo času máme nebo si uděláme na to, abychom se vzájemně o sobě více dozvěděli, poznali se a zjistili například, že v našem životě hrálo roli úplně stejné městečko, byť třeba jen na pár let. Došlo také na prohlížení starých fotoalb z období, kdy sestra Kyselová hrála ochotnicky divadlo - i když mi trvalo dlouho, než jsem ji k tomu přemluvila. Ze zažloutlých fotek na mě očima skromné a nenápadné sestry Kyselové hleděla krásná mladá žena, v nejrůznějších rolích a kostýmech, usměvavá, smutná, pokaždé jiná. Nemohla jsem od fotek skoro odtrhnout oči a tím více mě zajímalo, jak se odvíjel život, který toto vše přinesl.

Povězte něco o dětství a mládí - pocházíte z věřící rodiny? Pokud ano, jak vás ve víře v dětství vedli?

Pocházím ze staré evangelické rodiny- vždy jsem byla hrdá na to, že evangelický rod Koudelků z maminčiny strany se táhne až za Bílou Horu. Přesto, že jsem rodačkou z Prahy (bydlela jsem s rodiči na Švihance), strávila jsem v Praze v dětství jen krátkou dobu.V mým čtyřech letech se rozstonal tatínek a lékaři, kteří ho ošetřovali, si s jeho chorobou nevěděli rady. Shodli se však v názoru, že bude nejlepší, když změní místo pobytu. Odstěhovali jsme se do Soběslavi, kde taťka bydlel s rodiči jako chlapec. Maminka nás - sestru a mne - vodila v Soběslavi do evangelické modlitebny, kde byl tehdy farářem br. Jiří Pištora. Když jsem povyrostla, chodívala jsem si hrát s jeho dětmi. Obě naše rodiny se spřátelily, bratr farář nás často navštěvoval… řekla bych, že on nás přivedl na cestu k Bohu.

Tatínkova nemoc se nelepšila, měl ale dost kamarádů ještě z doby studií. Sestavil malý domácí orchestr tamburašů a muzicírovalo se. To mu přinášelo dost radosti, takže své trápení statečně přemáhal. Když mi bylo asi 12 let, zemřela maminčina mladší sestra a zanechala tu dvě malé holčičky. Strýček požádal mé rodiče o pomoc a ti se rozhodli přestěhovat se do Nového Bydžova. V městě byl nevelký českobratrský sbor, ale neměl ani faráře, ani budovu. Jezdil tam každé nedělní odpoledne br. farář Henych z Hořic v Podkrkonoší. Konání bohoslužeb nám umožnili členové československé církve v sále své budovy. Náboženství nás učila sestra ze sboru vždy odpoledne po vyučování. Ve třídě jsem byla jediná evangelička…

Za několik roků jsme dostali svého faráře - br. Marounka, který mne posléze konfirmoval. Několik dní před tímto slavným dnem mi zemřel tatínek - bylo mi 14 let.

Kam jste vlastně chodila do školy a kde jste byla později zaměstnaná?

Po ukončení povinné školní docházky v obecné škole jsem navštěvovala tzv. měšťanku a rodinnou školu. Mezitím byly školy uzavřeny německými úřady a moje maminka mě na radu lékařky odvezla ke svému bratrovi - statkáři v Rokytovci, malé vesničce u Ml. Boleslavi. Pracovala jsem na poli, při různých pracích v hospodářství a bylo mi tam dobře. Po revoluci jsem nastoupila ještě do tzv. jednoleté odborné školy pro ženská povolání v Hořicích. Tím jsem ukončila své vzdělání. Naučila jsem se psát na stroji a po složení zkoušky u Krajského soudu v Jičíně jsem byla přiděla k Okresnímu soudu ve Varnsdorfu. Práce se mi moc líbila, pomýšlela jsem na studium práv, ale nevyšlo to. Vedle soudní budovy stál evangelický kostel, přihlásila jsem se tam do sboru. Neměl stálého faráře, střídali se duchovní z okolních měst. Setkala jsem se také se svým milým farářem Pištorou, který pro nás tolik znamenal v Soběslavi. Po zrušení soudu jsme byli všichni převeleni k soudu do Rumburku. Dojíždění pro nás bylo ale velmi nepříjemné. Odešla jsem zpátky k mamince do Bydžova a pracovala v tehdejší nemocenské pojišťovně. V městě existoval velmi dobrý soubor divadelních ochotníků, který se několikrát prosadil na přehlídce v Hronově. Protože jsem trochu zpívala a hrála v kostele na varhany, kde někteří ochotníci byli členy, dostala jsem pozvání, abych přišla mezi ně. Drápkem jsem uvízla a odehrála poměrně dost představení a odzpívala několik operet.

Vlastně už přesně nevím, jak to přišlo- jeho maminka velice krásně zpívala, chodila k našemu taťkovi zpívat. A také chodila do ochotnického souboru, stejně jako budoucí manžel i já. Manžel v dětství chodil s maminkou do československé církve, ale pak z církve vystoupil. Později jsme se vzali a měli jsme tři děti - dvě dcery a syna. V roce 1966 se naše rodina odstěhovala do Hradce Králové, kde manžel pracoval v kultuře. V tomto “salonu“ republiky jsme prožili jako rodina několik velmi pěkných let, ale z prověrek manžel vyšel jako “nepřítel dělnické třídy a hlavní organizátor protisovětského hnutí na Hradecku“. O práci přišel a pracoval jako čistič, zametal s nějakým strojem ulice. Po několika svízelných letech jsme konečně dostali povolení odstěhovat se do Prahy, což jsme realizovali již bez dcer v roce 1976. Náš poměrně spokojený klidný život byl bohužel přerušen manželovým onemocněním rakovinou plic, kterému po několika měsících v roce 1989 podlehl. Zůstala jsem sama. Moje rodina se o mě ale hezky stará. Od dětí mám sedm vnoučat a tři pravnuky, těším se na narození pravnoučka Matouška.

Čím jste se zabývala, co máte ráda, co děláte ve volném čase?

Hodně jsem se zabývala právě divadlem, hudbou. Vždy jsem milovala hudbu, svého času jsem hrála na varhany - už ale neumím zahrát ani Kočka leze dírou. Měla jsem také ráda ruční práce, četbu. Celý svůj život, kromě totalitních režimů, jsem cvičila v Sokole a jsem vyznavačkou učení Dr. Miroslava Tyrše. Ještě i 14. Všesokolského sletu v roce 2006 jsem se jako stará žena, členka Věrné gardy, zúčastnila. Po operaci jsem však do cvičení přestala už chodit.

Jaký je váš vztah k vinohradskému sboru? Kdy jste do něj přišla a co pro vás sbor znamená? Máte v něm své přátele?

Vinohradský sbor je pro mne druhým domovem. Chodím tam asi 20 let, začala jsem tam chodit poté, co mi zemřel manžel, hledala jsem podporu. Sice jsem bydlela ve Vršovicích, ale přesto jsem chodila na Vinohrady. Ani po přestěhování z Vršovic jsem sbor neopustila, i když bych to měla v Podolí blíž do kostelíčka "Pod skalou". Na Vinohradech mám hodně přátel, jak ze starší generace, tak i mladé milé lidičky. Dříve jsme se hodně scházeli s Rumlovými, sestrou Frantíkovou, Růženkou Soukupovou, Alenou Zikmundovou a dalšími - třeba jednou za dva měsíce jsme se sešli v něčím bytě (později už hlavně u Rumlových), povídali jsme si, zazpívali jsme a pomodlili se, bylo to hezké společenství. Teď už je nás méně…ale stále se občas setkávám s Františkou Pospíšilovou a dalšími. Moc obdivuji také sestru Hradeckou.

Jak Vám v životě pomáhala a pomáhá víra?

Přeji si a modlím se za to, abych dokázala vše, co mi dá náš Pán, přijmout s pokorou. Mám ale někdy obavy, je-li má víra dost silná. V Bydžově i v Hradci jsem prošla několika temnými roky, nechodila jsem do shromáždění, jen jsem se soustředila na domácí modlitby. Bůh mi byl milostiv, dopřál mi se vším se vyrovnat a vrátit se jako ztracená dcera.

Ptala se Jana Šarounová