Ekumena v praxi

Rozhovor s Evou Vymětalovou Hrabákovou

Ve sboru je asi málo lidí, kteří neznají Mikuláše Vymětala, jenž byl v minulosti na částečný úvazek duchovním vinohradského sboru. Poslední dobou jej zase častěji vídáme, tentokrát i s jeho rodinou - Vymětalovi ve sborovém domě nyní bydlí a Mikuláš zde má kancelář. Jeho manželku Evu však někteří dosud příliš neznají - a proto jsem se vydala se s Evou více seznámit.

Evo, já vím o tobě vlastně jen to, že jsi husitská farářka, za manžela máš evangelického faráře a máte dcerky Juditu a Deboru. Pak jsem si také našla, že jsi v seznamu vyučujících na husitské teologické fakultě. A tam směřuje moje první otázka - v současné době učíš, nebo jsi na mateřské dovolené?

V současné době tam pracuji na dohodu o pracovní činnosti – mám hodinu a půl týdně přednášku na téma Starověký Izrael a jeho sousedé. To jsou zejména oblasti využívající západosemitské jazyky – soustředíme se na četbu textů z těchto oblastí, případně na historické informace vztahující se k náboženství západosemitských etnik. Je to výběrová přednáška zejména pro religionisty, judaisty, případně pro husitské teology i studenty z další z příbuzných oborů, kteří o to mají zájem.

Zůstala jsi na fakultě hned po ukončení studia?

Já jsem ještě zároveň studovala na filozofické fakultě religionistiku, kterou jsem pak dodělávala současně s doktorátem na husitské fakultě. Zabývala jsem se západosemitskými etniky, Ugaritem a okolními národy, jejich náboženstvím a vztahem ke Starému Zákonu. Inklinovala jsem k religionistice už na gymnáziu, vlastně v té primitivní podobě už na základní škole, a tak jsem ráda, že jsem i tento obor mohla studovat. Po ukončení religionistiky na FF UK jsem rok a půl působila jako farářka v jičínském sboru, potom jsem se opět vrátila na HTF, začala vyučovat jako asistentka a po obhajobě doktorské disertační práce jako odborná asistentka na katedře biblických studií.

Jak vzpomínáš na práci v jičínském sboru? Bylo to pro tebe zajímavé období?

Práce sama o sobě byla hezká, problémem bylo trochu to, že tam zůstal původní farář, a když jsem nastoupila jako nová duchovní, těžko se s tím vyrovnával. Byl se sborem srostlý, měl svoji představu o tom, jak by vše mělo probíhat, a neuměl se se svými aktivitami rozloučit – těžko jsem pak toho mohla mnoho dělat já, bylo to složité pro oba. Nakonec jsem ze sboru odešla a vrátila se ke své původní činnosti.

Jak velký byl jičínský sbor?

Byl to jeden z větších sborů v Církvi československé husitské. Byla tam docela příjemná mládež, učila jsem děti, pokoušela jsem se uskutečnit řadu aktivit. Mívali jsme také společně s jinými sbory ekumenické bohoslužby, hodně jsme se stýkali s katolíky, pořádali jsme setkání se zpěvy z Taizé. S mládeží mě práce hodně bavila. Do dnešní doby jsem s některými lidmi z Jičína v kontaktu a mám s nimi velmi přátelské vztahy.

Ekumena je asi s tvým životem dost spojená, nakonec máte s Mikulášem ekumenické manželství- byla jsi vždy proekumenicky zaměřená? Jak se vůbec utvářel tvůj vztah k víře, církvi?

Byla jsem pokřtěná v římskokatolické církvi, základní seznámení s křesťanstvím jsem získala zejména přes tetu, která byla terciářkou františkánského řádu. Ta se o mě v  předškolním věku starala, a tak mě nepřímo formovala též duchovně. Když zemřela, už jsem žádnou systematickou náboženskou výchovu neměla, o tyto otázky jsem se začala aktivně zajímat až kolem 15 let. Myslím, že to nebylo náhodou, zemřel mi tatínek, byla jsem hodně nemocná a většinu času jsem trávila doma. Nechodila jsem ani do školy, protože jsem měla individuální studium, takže jsem si doma hodně četla, přemýšlela o určitých otázkách a dospěla jsem k rozhodnutí žít "aktivním" křesťanským životem…

Dospěla jsi tedy k tomu víceméně samostatně a až pak jsi vyhledala sbor?

Nejdřív jsem se ptala v katolické církvi, ale tam pan farář nebyl příliš ochotný k rozhovorům, tak jsem to nakonec zkusila v husitském sboru v Kladně a tam jsem už zakotvila.

Místní bratr farář Jurek měl také velmi blízko k jiným církvím, stýkali jsme se hodně s jinými sbory, z evangelického i částečně z katolického prostředí, takže jsem k jiným církevním prostředím neměla nikdy daleko. V kladenském sboru jsem stále členkou, ale teď se tam moc nedostanu. V evangelické církvi mám řadu přátel, hlavně přes Mikuláše. Dokonce moje nejlepší kamarádka je evangelička, i když se mnou příliš nesdílí žitou víru. Ve vinohradském sboru jsem ještě neměla moc času k navazování vztahů, pořád hlavně pečuji o děti, ale přece jenom některé lidi už znám z pobytů na horách v Janských Lázních či ze setkání sester.

Jak bys srovnala evangelickou a husitskou církev? Obě asi budeš znát docela dobře - jsou rozdíly velké?

Musím říci, že Církev československá husitská je specifická v tom, že každý sbor je dost odlišný. Některý sbor je veden tradičně, postaru, odvolává se na původní národnostní důrazy, některé sbory jsou blízko evangelické církvi, některé katolické, jiné jsou trochu ovlivněny třeba i charismatickými důrazy. Celkově není až na výjimky zdůrazňován sjednocující prvek, v podstatě každý farář se svým společenstvím vytvoří nějakou zvláštnost. ( Jediným sjednocujícím prvkem je liturgie). Přestože má církev svou přesnou teologickou koncepci, mnoho sborů se jí vyloženě nedrží, zatímco v  evangelické církvi je, zdá se mi, koncepce až na nějaké výjimky víceméně stejná. V tom je asi zásadní rozdíl.

V Praze také chodíš do husitské církve?

S dětmi to moc nestíhám, jsem ráda, když přijdu sem, kde bydlíme. Také to vůbec není jednoduché se s dětmi soustředit, ať už sloužím bohoslužby já, nebo jsem jen přítomna. Už dlouho jsem si nedokázala vzít velký užitek z kázání, což je asi zkušenost všech rodičů s malými dětmi. Ale pokřtila jsem tady v husitském sboru svého synovce.

Ještě zpět k tvé práci. Jak by sis to po mateřské dovolené dál představovala? Chtěla bys zůstat u učení?

Pokud by to šlo, ráda bych časem učila víc. Duchovenská služba je na jednu stranu určitě pestřejší, člověk se setkává i s hraničními životními situacemi, spousta lidí je mu mnohem blíž a může být možná pak i víc zklamaný ze vztahů. Ve škole si odučí předmět, na který je specializovaný, promluví se studenty, vyzkouší je, ale ten osobní prvek už tam tolik nenese. Je to vlastně svým způsobem jednodušší – učení mě ale opravdu baví.

Ptala se Jana Šarounová