Slova, slova, slova IV.

Rouhání

Stejně jako „hřích“ přišlo rouhání do našeho církevního jazyka přes staroslověnštinu… Věrozvěsti tu sáhli do praslovanské slovní zásoby po výrazu, který se pravděpodobně kryl významově s řeckým termínem „blasfemie". To prý původně značilo pomlouvání, tupení nebo zesměšňování. Stejné je to se praslovanským základem – „rogati se“ tj. posmívati se. Rouhačem tedy byl soluňským rodákům ten, kdo se Bohu posmíval, vědomě jej haněl a tupil.

Sami tak nějak cítíme, že když někdo hřeší, nemusí to být ještě úplný průšvih. Zato rouhání průšvih je. Že tenhle pocit je jaksi všeobecný, je vidět také z toho, že slovo samé sice zavání archaismem, ale na rozdíl od toho výše zmiňovaného hříchu bylo donedávna součástí československého trestního práva. Kdo se do roku 1950 rouhal, mohl být odsouzen k žaláři. Rouhání bylo i v minulosti velmi nedávné předmětem rozhodování ctihodných soudců mezinárodního soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku, neboť například ve Velké Británii je stále v platnosti (a jak vidět i v užívání) „světský“ zákon proti rouhání se křesťanské víře. Dvakrát soudci rozhodli o tom (1994, Otto-Preminger-Institute vs. Austria a 1997, Nigel Wingrove vs. United Kingdom), že tam, kde světská legislativa v Evropě užívá zákonů o rouhání, užívá jich po právu. Lépe se tedy nerouhat, když s tím může být takové popotahování v časnosti tohoto světa, a raději si nepředstavovat, jak by to mohlo s rouhači dopadnout u soudu posledního.

mch