Výběr z Hroznů  obsah   předchozí  další

Slova, slova, slova IV.

Rouhání

Stejně jako „hřích“ přišlo rouhání do našeho církevního jazyka přes staroslověnštinu… Věrozvěsti tu sáhli do praslovanské slovní zásoby po výrazu, který se pravděpodobně kryl významově s řeckým termínem „blasfemie". To prý původně značilo pomlouvání, tupení nebo zesměšňování. Stejné je to se praslovanským základem – „rogati se“ tj. posmívati se. Rouhačem tedy byl soluňským rodákům ten, kdo se Bohu posmíval, vědomě jej haněl a tupil.

Sami tak nějak cítíme, že když někdo hřeší, nemusí to být ještě úplný průšvih. Zato rouhání průšvih je. Že tenhle pocit je jaksi všeobecný, je vidět také z toho, že slovo samé sice zavání archaismem, ale na rozdíl od toho výše zmiňovaného hříchu bylo donedávna součástí československého trestního práva. Kdo se do roku 1950 rouhal, mohl být odsouzen k žaláři. Rouhání bylo i v minulosti velmi nedávné předmětem rozhodování ctihodných soudců mezinárodního soudního dvora pro lidská práva ve Štrasburku, neboť například ve Velké Británii je stále v platnosti (a jak vidět i v užívání) „světský“ zákon proti rouhání se křesťanské víře. Dvakrát soudci rozhodli o tom (1994, Otto-Preminger-Institute vs. Austria a 1997, Nigel Wingrove vs. United Kingdom), že tam, kde světská legislativa v Evropě užívá zákonů o rouhání, užívá jich po právu. Lépe se tedy nerouhat, když s tím může být takové popotahování v časnosti tohoto světa, a raději si nepředstavovat, jak by to mohlo s rouhači dopadnout u soudu posledního.

mch

Vyšlo v Hroznu č. 94, ročník 2009. Celé číslo najdete zde.   Vydává sbor ČCE v Praze na Vinohradech