Proč vlastně v kostele zní hudba a zpěv?

čtení o církevní hudbě, 2. část

Co všechno může být nazýváno církevní hudbou a jaké jsou nejstarší doklady o použití hudby a zpěvu v církvi, jsme si připomenuli minule. Dnes se přiblížíme trochu více k současnosti, ještě stále to však bude spíše historie, i když výrazně přesahující k dnešku.

Raný středověk

V této době dochází k určitému cestování církevně-hudebních prvků a forem hudby a zpěvu po provinciích říše. Už dříve naznačená pouť střídavého zpěvu žalmů chórem z Egypta do Irska je současně také cestou zvonů. Zvony (původně staroegyptský nástroj) pak putují spolu s misionáři z Irska do Střední Evropy (poprvé např. v Reichenau). Dodnes se dochovaly některé románské zvony. Vrcholu umění v odlévání a zvuku zvonů bylo dosaženo na konci 15. století (pozdně gotický zvon, zvaný Gloriosa). Soustavy zvonů a zvonkohry vyplňovaly mezery, které vznikaly omezením ostatních hudebních nástrojů v určitých obdobích, např. v rusko-ortodoxní církvi, ale i v reformovaném Nizozemí.

Podobným příkladem putování hudby je cesta varhan (a hudební formy zvané diaphonia basilica) z Cařihradu do Cách (Aachen). Předehrou k tomu bylo darování varhan císařem Konstantinem králi Pipinovi r.757. Od doby korunovace Karla Velikého se pak použití varhan stalo nezbytným. Varhanní hudba se šířila přes rezidence králů a vysokých hodnostářů i přes katedrály a dómy, objevuje se také vícehlasá hudba.

Putování lze pozorovat i u jednohlasého liturgického zpěvu. Římský styl se předává dál a rozšiřuje se na všech důležitých místech Evropy. Jihofrancouzská, španělská a milánská tradice zpěvu ustupuje. V karolínské době dochází k největšímu rozkvětu jednohlasého zpěvu, neboť notované zpěvy, vzniklé zde v 9. a 10. století, překonávají vše, co kdy v tomto druhu zpěvu předtím i potom vzniklo. Tato perioda je dnes označována ve specifickém a užším smyslu jako gregoriánské období, gregoriánský zpěv v širším smyslu je pak označován jako chorál.

Škola Notre Dame — vícehlasé kompozice

První vícehlasé kompozice představují organa pařížské školy Notre Dame. Organa jsou ohromné slavnostní kompozice, v nichž se používají především dlouhé tóny (punctus organicus), silně prohnuté hlasy jsou charakteristické periodickým rytmem a řečovou artikulací (protihlas se označuje jako motetus — později se termín moteto používá pro označení textovaných hudebních kompozic bez ohledu na hudební strukturu a styl).

Vznik složitých vícehlasých kompozic byl silně vázán na místo (např. právě Notre Dame), kde existovaly věcné a osobní předpoklady (královské město Paříž, chóry kleriků a kapelní mistři odpovídající kvality) a lze s ním počítat jen na málo místech v Evropě. Ve většině tehdejších kostelů se zpíval chorál, více méně nouzově zprostředkovávaný knězem či jáhnem.

Pozdně gotická hudba

Ve 14. století vzniká nová hudba, zvaná ars nova, určená k provozování v gotických katedrálách. Z perspektivy této hudby se pak organa a moteta jeví jako ars antiqua. Nový styl se projevuje především vícehlasým zpěvem čtyřhlasů, velkoprostorovým uspořádáním a izorytmií — je to srovnání s architektonickými idejemi katedrál. Jako zvláštní forma mše se objevuje nově také rekviem.

Rozvoj nové hudby byl dán hlavně stavbou nových velkých varhanních nástrojů na vysoké úrovni, jejíž výsledky je mnohde možné posoudit i dnes (Groningen, Sion, Bologna, Rysum). Varhany sloužily hlavně k doprovázení vokálních skladeb (zpěvu), ale i k samostatné hře (reprodukování liturgických melodií jedno i vícehlasých, s přechodem k prvním varhanním kompozicím).

Renesance

Hlavní proud církevní hudby v 15. a 16. století představuje generace franko-vlámských skladatelů (nizozemská škola). Hlavnímu představiteli Josquinovi se dostalo nejvyššího uznání např. i od Martina Luthera. Toto skladatelské umění dosáhlo svého vrcholu v dílech di Lassa a Palestriny a došlo uznání i od Tridentského koncilu.

Reformace

Reformace přinesla do vývoje hudby sociologicko-duchovní podnět, dochází k výraznému oživení církevního zpěvu. Velkou roli přitom hrála jednak myšlenka kněžství všech věřících, ale i silná katechetická motivace reformátorů. K tomu přibylo ještě zavedení lidové řeči do bohoslužby. Reformátoři (např. Martin Luther) navazovali na hymnus a překládali ho, ale současně čerpali též z necírkevní lidové písně. Z hudebního bohatství je důležité zmínit z luterské oblasti některé žalmy, z reformační oblasti pak v podstatě celý žaltář (který je nám dodnes blízký).

Lidový zpěv měl rozhodující podíl na šíření reformace. Duchovní a kulturní bohatství, jaké představuje německá duchovní píseň evangelické, ale i katolické církve (v německé jazykové oblasti), vyniká ve srovnání s románskými zeměmi, kde je při bohoslužbách obec převážně úplně němá.

Z hlediska hudebního je důležité, že tyto písně byly přednášeny ve vícehlasém provedení (forma tenorové písňové věty), písně byly produkovány chlapeckými a dospělými hlasy za přispění instrumentalistů pod vedením kantora (nebo učitele), případně i za střídání chóru a obce. Spojení církevní hudby a školy se uchovalo ve všech následujících epochách v podstatě až po současnost.

Monodie a generálbas

Na přelomu 16. a 17. století se objevil nový způsob muzicírování ve smyslu znovuzrození (renesance) a přispěl k vývoji dramatického sólového zpěvu s kontinuální (průběžnou) nástrojovou podporou (basso continuo). Dnešní varhanní doprovod zpěvu sboru, harmonická struktura církevní, ale i populární hudby, dokonce i symbolika kytarových hmatů, všechny tyto formy sledují harmonické principy rozvinuté na počátku hudebního baroka.

V Itálii byly tyto zpěvy zvány cantata (na rozdíl od instrumentální sonaty). Důležité zůstává složení z více částí, monodicko-dramatický zpěv, k tomu přistupující předehry a mezihry (sinfonia) a též chórové věty. Vrchol této kantátové formy je vidět na díle Johanna Sebastina Bacha.

Varhany jsou v této době již tak rozšířeny, že se s nimi prakticky ve všech kostelech počítá (přesto však i dnes existují na Západě kostely, v nichž varhany nebyly nikdy instalovány). V bohoslužbě varhany nejprve zastupovaly chór, v zemích reformace přistupují varhanní věty k formám kostelních písní.

Dalekosáhlé důsledky mělo obrazoborectví švýcarské reformace, které vedlo k odstraňování varhan z kostelů. V Nizozemí to bylo praktikováno méně radikálně, ale varhanní hudba také prakticky vymizela (viz použití zvonů). S novými uměleckými kompozicemi však začaly znít varhany po bohoslužbě, před posluchači z řad vzdělanějšího občanstva. Náročná hudba, pořádaná vedle bohoslužby, se tak stala novým úkolem a vyjádřením církevní hudby (občansko-církevní a později jen občanské koncerty).

To jsme se již přiblížili 19. století a vlastně současnosti, neboť pozorní čtenáři si jistě všimli, že z mnohých již jmenovaných období máme ve svém zpěvníku celou řadu písní (např. žaltář). Ale a tom ještě bude řeč později.

Miloš Lešikar