Chhlang tunle – přejít přes řeku – tak se řekne khmérsky porod Kambodža, jak ji po roce vidí Hanka Šilarová Je to už víc než rok, co jsem se poprvé vydala pracovat do Takea, do jižní provincie v Kambodži. Teď už tady začínám třetí měsíc druhého pobytu a není dne, abych nepřemýšlela o tom, co by bylo možné změnit, jestli můj přístup je správný, jestli dobře rozumím tomu, jak ti lidé tady žijí, a má-li to všechno smysl a jaký. Možná je na čase si tak trochu zabilancovat, potřebuji to i sama pro sebe a někomu tím třeba trochu osvětlím, cože to tady v té Kambodži, tak daleko od nás, vlastně dělám. Při řádění Rudých Khmerů v sedmdesátých letech padla jejich rukou nebo následně zemřela hlady a podvýživou třetina národa, za své vzala veškerá inteligence a společnost zůstala až do konce minulého století úplně rozložená. Existovala v podstatě nulová možnost vzdělávat se a mnoho sfér, na jednom z prvních míst zdravotnictví, je v troskách. Dnes již školy fungují a po celé zemi jsou zdravotnická centra a nemocnice. Kvalita vzdělávání i zdravotnické péče je však dost ubohá. Trvá nedostatek vzdělaných lidi, kteří by mohli předávat své znalosti dál. V celé zemi se stále děje mnoho bezpráví, na jedné straně jsou velmi bohatí lidé, především úředníci, kteří si své posty koupili a nestydatě obírají lidi o peníze, stavějí si luxusní vily a jezdí v těch nejdražších autech, na straně druhé jsou lidé velmi chudí. Krajina je obdělávána, a přesto v ní žijí lidé na pokraji hladu a podvýživy. Nevím přesně, co by se s tím mělo dělat, proč to tak je, ale vím, že se to nedá nechat bez povšimnutí. Rozdávání mýdel těhotným a matkám ve vsi - nejdřív se mi to úplně nezdálo, ale má to velký úspěch, dárky dost táhnou. Organizace Člověk v tísni se rozhodla přiložit ruku k dílu v oblasti zdravotnictví. Zdravotnická péče je tady nedostačující, takže jsme se především zaměřili na péči o matky před porodem, během porodu a po něm a také péči o malé děti. Snažíme se o zlepšení úrovně ve dvaceti osmi centrech. Ani v jednom z center není lékař a vzdělání porodních asistentek není dostačující, často nemají ani základní znalosti o hygieně, natožpak aby věděly, jak správně postupovat při porodu. Před rokem, když jsem přijela do Takea, byla pouze ve dvou centrech zavedena elektřina, ve čtyřech tekla občas voda, porodní asistentky neměly téměř žádné nástroje, vybavení ani potřebný materiál, centra byla velmi špinavá a zanedbaná a většina matek rodila doma. Pro představu, vloni umřelo při porodu 500 rodiček z 10 000, velké množství dětí má průjmy, cizopasníky, jsou podvyživené a úmrtnost je také velmi vysoká, podle loňských čísel se každé desáté dítě nedožije pěti let. Děti tu nevypadají až tak zle, jsou celkem pěkné, ale hrozne droboučké. Takový "prcek" vypadá hrozně roztomilý a šikovný až do chvíle, než se dozvíte, kolik mu je opravdu let. Matky také nemají většinou ani základní hygienické návyky, spíš věří různým pověrám, které se dědí z generace na generaci, nechávají na sebe i své děti navazovat různé barevné šňůrky jako ochranu proti zlým duchům, zapalují ohně pod postelí, taky proti duchům. A k tomu pak pijí nepřevařenou vodu, co je všude kolem, v níž také plaví krávy, perou, myjí nádobí a prostě všechno ostatní. Jedí převážně rýži, takže celkem málo vitamínů. Jedna z našich aktivit se proto zaměřila na vzdělávání matek ve vesnicích - nejdříve se zaškolí porodní báby v jednotlivých centrech, aby věděly, co mají přednášet, vytisknou se letáčky s obrázky o správné výživě v těhotenství, o kojení, o hygieně, o výživě pro malé děti, jak je třeba si šetřit peníze na porod, jak se poznají různá rizika v těhotenství a jak je třeba navštěvovat centra a rodit v centru. Pak se rozešlou dobrovolníci do vesnic, kde oznámí, kdy přijde porodní bába školit a pak probíhá samotné školení. Na konci školení dostane každá přítomná mýdlo a nůžtičky na nehty. Když přijde matka porodit do centra, dostane barevný ručník, další voňavé mýdlo, lahvičku s dezinfekcí a čtverečky na pupík mimina. Pod každé centrum spadá okolo patnácti až dvaceti vesnic. Už takhle malí kluci si čistí rýži k obědu, zatím je to pro ně hra. Když už jsme matky do center nalákaly, musíme se také postarat o samotná centra a jejich vybavení. S odstupem času jsem svůj první loňský dojem z center přehodnotila. To, co tady člověk podniká, musí přizpůsobit zdejším podmínkám a musí to být pro porodní báby dosažitelné. V tropech se prostě práší, okna nejsou zasklena, cesty okolo jsou prašné a svoje dokáže i všechen hmyz, po kterém zůstává hodně nepořádku. Hygiena porodního pokoje nikdy nemůže dosáhnout toho, na co jsme u nás zvyklí. Od loňska se ale přece jen ve většině center podařilo hodně změnit. Letos jsem si dala za úkol objet všechna centra a povědět jim něco o tom, jak mají mít pořád připravené všechno alespoň na jeden porod, samozřejmě s názornými ukázkami, a doplnit ve všech centrech vybavení, které jim chybí. Ke dnešku je všude elektřina, všude mají možnost sterilizovat, mají dostatek nástrojů, materiálu a dezinfekci, samozřejmě na místní poměry… S vodou je to horší, ale s tou jsou v období sucha problémy všude. Takže nakoupíme a rozvážíme a školíme a často taky hodně diskutujeme o tom, že je to z naší strany podpora, ale víc a víc musejí dělat sami. "Pevné dno a volný strop," někde tomu rozumí, ale třeba zrovna včera po mně chtěl šéf centra hromadu písku a travní semeno… Za naší podpory probíhá také školení porodních bab v porodnici s osobním školitelem - chodí normálně do služeb, stíhají za ten měsíc tak okolo deseti porodů. Po celý rok pro nás pracuje místní školitelka Sominia, kterou jsme vloni našli a zaměstnali, má připravená témata, objíždí jednotlivá centra a školí a školí, teď zrovna třetí dobu porodní. Báby také vědí, že když mají pochyby nebo otázky okolo porodu, je možné je při její návštěvě společně probrat. Já jsem letos tohle pustila, protože jsem se opakovaně přesvědčila o tom, ze Sominia to dělá dobře. V oblasti, kde jsou "naše" centra, jsou dvě nemocnice, do kterých je možné rodičku přivézt, nastanou-li komplikace. Je potřeba zajistit - jak jen je to možné - i včasný převoz ze vzdálenějších míst, učit báby rozpoznávat možná rizika, zajistit péči i pro ty nejchudší. Zakládají se Equity fondy přímo v buddhistických klášterech, které by už v příštím roce měly fungovat pro čtyřicet vesnic. Je nutné zajistit také setkávání šéfů ze všech center, aby si mohli předávat zkušenosti. To jsou plány na příští rok, důležité je samozřejmě další vzdělávání, budou-li nějaké peníze. Sominia školí Nejmenovaný šéf kanceláře na ambasádě v Bangkoku (i pro Kambodžu) se o naší činnosti s despektem vyjádřil: "Staráte se o to, aby přežilo víc hladových krků." Snad je ale přece jen lepší regulovat porodnost, plánovat rodičovství a snížit novorozeneckou a mateřskou úmrtnost, než to prostě nechat tak, jak to bylo doposud! Chhlang tunle – přejít přes řeku – tak se řekne khmérsky porod. Někdo přejde a někoho řeka odnese. My se snažíme starat o to, aby ta řeka nebyla moc divoká, a nebo ještě jinak – aby dokázali s menšími ztrátami překonat i divokou řeku. Od minulého roku se počet porodů v centrech zdvojnásobil a v několika dokonce ztrojnásobil, na předporodní péči chodí matek ještě víc a můžeme očekávat, že po školení ve vesnicích, které v těchto dnech dokončují všechny báby, se návštěvnost ještě zvýší. Tak snad to má přece jen nějaký smysl… Přeji pokojný advent a brzy se těším nashledanou. Hanka Šilarová |
číslo 102, prosinec 2009 Obsah Bůh nás očekává tam, kde se dává naléztVlastně do sboru patřím celý život Chhlang tunle Konfirmace Sborová solidarita II. Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |