Krize v církvi?

Úcastníci panelové diskuse o krizi v CCE. Zleva P. Sláma, J. Halama, I. Herold, J. Nechutová a M. Rejchrt. Šestý clen panelu T. Molnár fotografoval.

V nedělní podvečer 24. ledna 2010 se sešlo k debatě na toto téma vinohradském sboru asi 50 lidí. Příspěvky si připravili T. Molnár, I. Herold, J. Nechutová, J. Halama, M. Rejchrt a P. Sláma. Každý z nich popsal situaci z trochu jiného pohledu a s jiným důrazem. Jejich doslovné znění jste si mohli přečíst ve zvláštním vydání Hroznu.

Já jsem si ujasnila během tohoto večera některé věci, o které se s vámi chci podělit. Nemyslím si, že by církev byla ve větší krizi než kdykoliv jindy. Máme to dnes o něco těžší, protože nás nikdo nehlídá a neomezuje. J. Halama řekl:“Mírné pronásledování církvi svědčí nejvíc." My se dnes nemusíme vymezovat ani obhajovat, můžeme v klidu dělat svou práci a žít křes'tansky. Ale víme, jak to vypadá? Svět kolem nás se pronikavě změnil a mění. Rozpadly se staré autority i staré struktury, každý člověk – včetně školních dětí - ví o svých “nezadatelných právech" a dělá si, co chce. Svět se zmenšil díky snadné komunikaci a zavaluje nás množství informací, se kterými si leckdy nevíme rady. O náš čas a o naši pozornost soutěží reklamní billboardy a letáky, rádia, televize, internet. Čtete si častěji v bibli, nebo v nabídkách slev? Čas jsou peníze a peníze jsou “až na prvním místě"…

My křes'tané jsme součástí téhle měnící se společnosti a měníme se spolu s ní. Máme ale zaběhnuté určité formy práce a života v církvi a zatím nevíme, jak je přizpůsobit. Stojí lidé o biblické vzdělávání ve všední den večer? Mají na to ještě sílu po celodenní honičce v práci a kolem dětí? Chtějí si přece také užít kultury, sportu, zábavy, koníčků. Potřebují si aktivně odpočinout, aby byli v práci zase výkonní… Máme čas na svou zbožnost? A formujeme nějak křesťansky své rodiny? Cítíme zodpovědnost za církev, za sbor? Někdy mám dojem, že z církve se v povědomí lidí stala instituce, která tu funguje, protože jsme si zaplatili určité služby. Ale co církev jako společenství sdílení? Jako misijní fenomen? Víra ani nadšení se koupit nedá.

Myslím, že za pozornost stojí tyto myšlenky nedělního večera:

Úkony zbožnosti už neprovozujeme doma, přesunuli jsme je do sborového prostoru a na faráře.

Životní styl evangelíků ztratil ambice nepřizpůsobovat se tomuto světu.

Zůstali jsme křesťany kostelů, kam nás zahnali komunisté. Neumíme být církví mimo kostely. Společenství se zredukovalo na “duchovno“ (“Pracovní, soukromé a rodinné záležitosti do sboru netahám…“)

Zvykli jsme si za totality držet to, co máme, a neumíme pustit ani to, co už nefunguje.

Místo aktuálního zvěstování je kázání mnohdy historizujícím výkladem. My sami před Boží tváří přicházíme zkrátka.

Otázky k přemýšlení a k dalšímu rozhovoru:

• Jaká je úloha církve? (Má pěstovat obecnou zbožnost? Pečovat o sebe samu? Vysílat misionáře? Poskytovat nabídku “posvátna" a servis rituálů- pohřby, svatby, křty?)
• Co potřebujeme k tomu, abychom tuto úlohu mohli naplnit?
• Co čekáme od sboru, od faráře a co sami nabízíme?

• Jaké místo v mém žebříčku hodnot zaujímá víra a její projevy (zbožnost)? Toužím po růstu a prohloubení víry, nebo jsem spokojen s tím, jak to je? Kolik času jsem ochoten tomu věnovat?
• Kolik času, pozornosti a peněz jsem ochoten věnovat společenství sboru (církve)?
• Co dělat s formami církevního života, které jsou v krizi: biblické hodiny a vzdělávání vůbec, zpověď, schůzky mládeže, učení náboženství?
• Pro co mládež “hlasuje nohama"? Co by se muselo v církvi změnit, aby mladí přišli?
• Jak funguje širší společenství církve – seniorát?

Ester Čašková