Slova, slova, slova X.

Křest, křtíti

Občas se nám stává, že se pohodlně usadíme v nějaké představě, třeba o tom, že křesťanství Slovanům přinesli Konstantin a Metoděj. Neradi se pak díváme na náznaky, jež takovou představu mohou narušit. I když mnohé výrazy církevní mluvy mají kořeny slovanské, přece jen sem tam najdeme slovo, které připomene, že nikoliv z Konstantinopole přišedší bratří, ale Ludvík Němec byl tím, kdo Boemanským knížatům, v jejichž počtu i Češi nalezeni jsou, dal udělit svátost křtu. Ač to bylo narychlo, v divném datu a bez předchozí katecheze, což ukazuje na puzení spíše politické nežli misijní, bylo to přece jen o dobrých 18 let dříve, nežli Konstantin a Metoděj, vyslanci císaře Římanů Michaela III, dorazili na Moravu. Kořeny slova „křest, křtíti“ nalezneme tedy ve středověké němčině a jsou to kořeny tak silné, že dosáhly nejen do češtiny, ale i do staroslověnštiny. Středohornoněmčina si pro tuto svátost vytvořila novotvar, který není vztažený k vnější formě obřadu, tedy k obmytí vodou. To je trochu nečekané, když víme, že autoři novozákonních spisů pro křest volí slovo označující ponoření. Zdá se však, že středověká němčina jde po podstatě, nikoliv po formě křtu – doslovný překlad onoho kristen (kristenen), znamená prý „vštípit v Krista“, učinit křesťanem, nebo doslova „zkristusovat“. Proč takový výraz zvolili, se můžeme jen dohadovat. Ať už se však středověcí Germáni rozhodli, že při jejich hygienických návycích je „vštípení v Krista“ daleko představitelnější obraz nežli „ponoření (do vody)“, což by velmi souznělo také se vztahem našich slovanských předků ke kontaktu s vodou, anebo potkali na své cestě ke křesťanství misionáře srdce čistého a řeči moudré, zanechali nám ve výrazech křtít a křest hezké dědictví. Vždyť kdo z nás by si nepřál být s radostí „zkristusován“, vštípen v počet lidu Kristova. V každém případě, alespoň pro mě, je myšlenka na takové vštípení v obec Kristovu o dost příjemnější a radostnější nežli myšlenka na ponoření do studené vody.

Matěj Cháb