Láska je tím prvním

Kázání Ester Čaškové na pohřbu bratra Jaromíra Novotného

Milá sestro Novotná, milá Zdenko a Báro,

na parte jste tatínkovi vybraly chválu svaté lásky. A také z vašeho vyprávění jsem získala dojem, že b.Novotný byl člověkem, který celou duší lásku vnímal, přijímal i dával. Takový člověk je to, co bible nazývá „člověk k obrazu Božímu“. Nejde totiž o to, jak Pán Bůh vypadá, ale jaký je: a my ho poznáváme jako Boha milujícího, pečujícího. Jako Otce, který se o nás stará tak, aby se nám dobře žilo a pokojně umíralo.

Podstatou lidství je to, že se rodíme z lásky a jsme určeni pro vztahy lásky. Milovat se člověk naučí tím, že lásku zakusí, zažije, že vyrůstá v prostředí, které mu dává najevo, že je chtěný, milovaný, obklopován bezpečím a péčí. Bratr Novotný vstřebal do svého srdce mnoho z tohoto daru, byl jím nesen a sdílel ho s vámi po celý svůj život. Od mládí ho formovala láska k přírodě, ke stvoření, láska k tvořivé práci, láska k hudbě a umění. Láska vedla jeho kroky i do vinohradského sboru, když se k překvapení b.faráře chtěl sám dát přepsat z katolíka na evangelíka. Když pak přišel žádat o sňatek s evangeličkou, bylo zřejmé, že se zde spojila láska ke společenství i láska k vyvolené ženě.

Svědectví bible, jak jsme ho četli, však ukazuje, že naše radost ze života a vztahy lásky mají ještě mnohem hlubší kořeny. Někdo by se totiž mohl cítit znevýhodněn, když nevyrostl v láskyplném prostředí. Své rodiče si nikdo nemůžeme vybrat, ba ani dobu, do které se narodíme, ani okolnosti, které náš život formují. Bratr Novotný to neměl jednoduché. Narodil se po první válce rodičům, kteří předtím přišli o 5 dětí. Jeho tatínek se vrátil z legií a Jaromíra měl v 50 letech. Rodiče se později rozešli, a tak získal b.Novotný nového tatínka i nevlastní sestru. Rodinné podmínky mu po roce 1948 vynesly titul nežádoucího člena společnosti, a tak se ocitl na tři roky mezi pétépáky. Když se vrátil domů, dopadly na něj starosti o obchod i o sestru, protože krátce po sobě zemřel jak jeho vlastní, tak i nevlastní otec. V jednadvaceti letech musel b. Novotný rychle dospět a převzít zodpovědnost za rodinu. Svůj život pak přizpůsobil i potřebám maminky, která si zlomila nohu a potřebovala pomoc.

Přestože rodiče nebyli aktivně věřící, Jaromír si už jako dítě prosadil, že se nechá biřmovat. Pán Bůh si totiž vede každého z nás svým zvláštním způsobem, mnohdy skrytě, přitahuje nás k sobě skrze všelijaké neviditelné nitky vztahů, setkání, úkolů nebo i krizí. Vede nás tak k poznání své lásky, abychom k ní mohli přitakat. Proto čteme v té Janově epištole: „Ne my jsme si zamilovali Boha, ale on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“

V naší době se láska mnohdy prezentuje jen jako pocit, jako něco prchavého, nejistého, nespolehlivého. To nám možná ztěžuje pochopení těchto souvislostí. Proto je dobře, že je tu řeč také o tom, že Pána Boha vedla jeho láska k činu: Poslal svého syna jak oběť za naše hříchy.

Dobře víte, že když má člověk někoho rád, nemůže ho nechat být, když je v úzkých. Pán Bůh dobře ví, jak nás do úzkých dostává hřích. Jak je to obtížné žít šťastně a spokojeně, vycházet spolu, být tolerantní. Kolik úsilí to stojí, když spolu několik generací žije pohromadě. Jak se musí lidé vzájemně přizpůsobovat, učit se dávat druhému prostor. Ale i když se máme opravdu rádi, krizím se nevyhneme. Ten druhý je tak jiný, než já, chová se jinak, než očekávám nebo potřebuji. A já nemám dost sil nebo trpělivosti to ustát. A pak jsou věci, které do života zasáhnou zvenčí, nezaviněně a také působí bolest. Hřích nám ukazuje hranice našeho stvořeného lidství. Vůči stárnutí a nakonec vůči smrti jsme bezmocní.

A právě v tomhle citlivém bodě Pán Bůh projevil svou lásku skutkem. Neslibuje naplano, ale za svým slovem stojí: Jako oběť smíření za naše hříchy poslal svého Syna. Ano, láska se pozná podle skutků. A my si tedy můžeme být Boží láskou jisti. Proto slyšíme z Janova listu i vybídnutí k vzájemné lásce. Když po nás Pán Bůh něco žádá, ukazuje nejdřív, co už jsme dostali. Když nás vybízí k tomu, abychom se navzájem milovali, začíná u toho, že on miluje nás. To je pramen, ze kterého čerpáme sílu. I ti, kterým nebylo dopřáno láskyplné dětství, i ti, kteří byli vystaveni nespravedlivé šikaně, prožili politické zvraty a nejistoty – i ti si mohou být jisti, že Bůh je na jejich straně. Postaral se o to, abychom nemuseli žít ve strachu, abychom nemuseli vyhlížet budoucnost s obavami. Život obklopený Boží láskou znamená svobodu a naději.

Bratr Novotný svou víru, naději i lásku štědře dával najevo ve svých vztazích, v tom, jak se věnoval svým dětem i vnučkám a zapojoval je do svých aktivit, s jakou chutí v tichu rybařil a se stejnou chutí se stýkal s lidmi. Kvůli společenství měl rádi i vinohradský sbor, měl schopnost nadhledu a jeho humor dokázal odlehčit těžké situace. Obnovený obchod byl radostí jeho důchodových let, naplnil jeho činorodou mysl a podnikavého ducha. A tak člověka napadne: Může láska dojít svého cíle? Ten dnešní text říká, že ano: „Jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle“. Pán Bůh s námi má svůj záměr. Stvořil nás ke svému obrazu, abychom odráželi do světa jeho lásku. Když tento úkol přijmeme, pak skrze nás může Pán Bůh v tomhle světě mnoho udělat.

Ve všem, co vás váš tatínek naučil, v čem vám byl příkladem, co s vámi sdílel, v tom všem dobrém zanechal otisk Boží lásky, která ve vás dál roste a přináší plody. Duch svatý totiž není planý, Duch nese mnoho ovoce. A láska je tím prvním. Tak smíme poznat, že v nás opravdu přebývá Bůh, že jsme s ním ve spojení, že máme kontakt.

A to je to jediné, co je důležité ve chvíli umírání. Protože na věčnosti z nás zůstane to, co je v nás už nyní z Ducha svatého. Všechno ostatní pomine, zvetší jako obnošený šat, pomine jako smrtelné tělo. Ale láska zůstává. Víru a naději potřebujeme pro tento život. Když už jsme v Boží náruči, zůstává jen láska, a tím dosáhla svého cíle.

Svěřujeme bratra Novotného do Boží láskyplné náruče, do společenství církve zvítězilé, těch, kteří jsou kolem jeho trůnu a vyhlížejí spolu s námi zjevení slávy Božích synů.

Tak to dosvědčuje apoštol Pavel v 8. kap.Římanům:

^“Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“.