Za Helenkou Hradeckou

Milá Helenko,

poznala jsem Tě před deseti lety, bylo ti 92 let, a já jsem a vždy budu Pánu Bohu za setkání s tebou vděčná. Díky němu jsem zažila jedno z nejcennějších přátelství.

Učila jsi mě odvaze a odhodlání. Ač omezená v pohybu, vydávala ses s námi na náročné výlety a Tvoje veliká radost z nich a z toho, že jsme pospolu, byla i mou radostí. I nemožné se s Tebou stávalo možným. Díky!

Učila jsi mě zdravé asertivitě. Nebála ses říct si o jakoukoli pomoc, a přitom jsi dokázala respektovat možnosti druhých, jak to umí jen málokdo. Každé moje "ne" jsi dokázala pochopit, aniž bys mě zatížila pocitem viny. Díky!

Učila jsi mě pochybovat a přemýšlet. Při verši z modlitby Páně „a neuvedˇ nás v pokušení,“ jsi vždy na chvíli zmlkla. Pobuřoval Tě, protože se neslučoval s Tvým vnímáním Boha. „Proč by nám něco takového dělal?“ říkala jsi. Kdykoli ho teď slyším nebo říkám, pokaždé si na Tebe vzpomenu. Díky!

Učila jsi mě poznávat, co je důležité a co ne. V posledních letech jsem Tě navštěvovala v domově důchodců. Jela jsem za Tebou, vezla si s sebou všechny své starosti a trápení a snažila se je cestou ze sebe setřást, plná odhodlání Tebe potěšit a povzbudit. A když jsem k Tobě vstoupila, z toho světa, který mně skýtal naprostou volnost a svobodu, k Tvému lůžku, na které jsi byla upoutaná, nevím nevím, zda jsem své odhodlání naplnila. Protože jsi to často byla Ty, kdo mi osušil slzy. A když jsme si dovyprávěly a spolu nakonec zazpívaly a pomodlily se a já jsem od Tebe odcházela, pokaždé jsem cítila, jak „být s Tebou“ ve mně zaselo klid, smíření a naději. Díky!

Učila jsi mě vděčnosti za každý den. I v tak vysokém věku, kterého ses dožila, se všemi omezeními, které Ti stáří přinášelo, jsi pokaždé dokázala vyprávět o tom, co Ti rozjasnilo den. Ať už to bylo slunce, rozkvetlé stromy, barevné listí, zpívající pták nebo čerstvě napadaný sníh za Tvým oknem nebo návštěva někoho, koho se Ti podařilo povzbudit, společné zpívání s ostatními obyvateli domova důchodců nebo květina, kterou jsem Ti přinesla. Díky!

Ale především a nade vším jsi mě učila odpouštět a milovat. Nikdy ses na nikoho nezlobila, vždycky ses pokoušela pochopit pohnutky ostatních, a to i těch, kteří se k tobě nechovali vlídně. Za ty ses vždycky modlila. Díky tady snad ani nestačí!

Až při mé poslední návštěvě, několik dní před tím, než ses vydala na „cestu domů,“ jsem cítila, že se loučíš. Tvůj hlas byl slabší a pohled vzdálenější.

I já se tedy loučím, ale v mém srdci zůstáváš inspirací a nadějí.

A vím, že nejen v mém, ale i v srdcích všech těch, kteří měli příležitost Tě poznat.

Jana Melicharová