Vždyť mám být za co vděčen

Zamyšlení nad stářím

Když jsem hledal námět, kterým bych zase jednou pozdravil čtenáře Hroznu, poradila mi Alena: "Napiš něco o stáří, jak ho prožíváš. K tomu jsi přece plně kvalifikován." Uznal jsem, že měla pravdu. Zkusím se přiznat k tomu, čím mě stáří zaskočilo, jak se s ním vyrovnávám, v čem hledám radost a naději.

Vrcholné stáří jsem poznal, když jsem už nestačil dojít dál než sto dvacet metrů, které dělí náš dům od trafiky, kam jsem chodil pro noviny. Došel jsem tam, ale zpět jsem to musel vzít rovnou, mimo značený přechod - a to vyvolávalo nelibost zdejších motoristů.

Dvě hole mi pomáhají udržet rovnováhu, ale jako dopravní prostředek jsou pomalé. Proto, abych se vůbec mohl podívat do světa, musel jsem se smířit s vozíkem. Je hezký, zapůjčený z Charity, ale dost těžký a s mými devadesáti kily nic snadného pro toho, kdo mě tlačí. A většinou to musí být Alena.

Objevit se na vozíku v ulicích města, kde jsem dřív byl zvyklý rychle chodit, není snadné. Přivádí mě to do stavu plné pokory - ale pokory, která není zcela přirozená, která je vynucená, přitom musí být připravena se proměnit ve veselý úsměv, když potkáme známého. A nad to, jsem zbabělec - malá přední kolečka jsou projektovaná na jízdu v bytě, zatímco venku mě každá drobná překážka stresuje a mám pocit, že hrozí, že vypadnu dopředu. Asi to chce více zkušeností.

Je ovšem i více znaků stáří než samotná chůze. V šachu jsem prohrál všechny partie, ke kterým jsem v posledním roce sehnal partnera. A při studiu španělštiny, kterou jsem si loni vybral jako stimulátor mozkové činnosti, zápasím s ospalostí.

Přiznávám se k tomu, že jsem začínal Pánu Bohu vyčítat, proč mě nechává tak dlouho živořit, že těch osmdesát pět let už stačilo… Ale hned jsem se za takové myšlenky zastyděl. Vždyť mám tolik a tolik, za co Pánu života děkovat! .

A tak přestaň, chlapče, brblat a uvědom si, kolik lásky se ti stále dostává! A za co všechno musíš být Pánu Bohu vděčen! A nauč se konečně prožívat své dny v opravdové pokoře, která je otevřená pro pravou radost, která dovede krásu života odhalit i vsedě na vozíku!

Vždyť díky vozíku jsem se mohl zúčastnit nádherné svatby naší vnučky Alenky Buzkové! Vzala si astronoma Adama Růžičku a byli oddáni farářkou Irenou Škeříkovou na trávníku zámeckého parku. Pohoštění pro osmdesát členů rodiny a přátel bylo podáváno v zámku.

A vozíku vděčím i za krásný výlet tuto sobotu na hrad Helfštýn, kam jsem se dřív nikdy nedostal.

Mám za co být vděčen! Je to až k nevíře! Jen v posledních dvou týdnech kázali v kostelech Vsetína a okolí čtyři členové rodiny: Martin, Marek, Pavel Otter a náš vnuk Ondřej Zikmund.

Dochází i k neporozumění mezi námi, ale řešíme je v plné důvěře jednoho ke druhému. Překvapil mě třeba pohřeb Milana Paumera v Poděbradech. Kázal tam náš Marek, který v Paumerovi a Mašínech vidí jediné statečné, kteří vystoupili proti komunistům. Zapomíná na to, že svobodu národa nelze vystavět na řadě velmi podlých, zákeřných zločinů. Ale vím, že Marek nemůže mít stejné zážitky z totality jako já, který jsem socialistickému zdravotnictví věnoval hodně sil a důvěry.

Potěšila nás Mariánka Otterová, když se přihlásila ke hnutí proAlt. Je to nestranické hnutí, které chce řešit politické otázky diskusí, místo stávkování. Mezi podepsanými, kteří hnutí podpořili, jsou Erazim Kohák, prof. Bělohradský, Odilo Štampach …

Pavlínka Buzková nám vypravovala o své daleké cestě do Grand Rapids, USA, kde reprezentovala naši církev. Předtím navštívila litevskou Klajpedu. Do Prahy s ní přijel i jeden z jejích kolegů, brazilský student Myron. Je dobré vidět svět očima mladých, člověk si pak uvědomí, kde je jeho místo.

Nu, je to opravdu až k nevíře, co všechno se mi dostalo a stále dostává. A jak velkým darem je to, že se smím těšit na každý nový den! A že se smíme s Alenou těšit i na setkání s Vámi všemi, našimi vinohradskými přáteli. Kéž nám k tomu Pán brzy pomůže!

Vojtěch Zikmund