Napřed záchrana, potom teprve výtka

Kázání bratra profesore Pavla Filipiho na Vinohradech 29.8.2010

Mt 14,22-33

Čtení Ž 69, 2-4 a 14-19

Mt 14:22-33  Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy.  ²³ Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám.  ²⁴ Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní.  ²⁵ K ránu šel k nim, kráčeje po moři.  ²⁶ Když ho učedníci viděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem.  ²⁷ Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!"  ²⁸ Petr mu odpověděl: "Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!"  ²⁹ A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi.  ³⁰ Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mne!"  ³¹ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: "Ty malověrný, proč jsi pochyboval?"  ³² Když vstoupil na loď, vítr se utišil.  ³³ Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: "Jistě jsi Boží Syn."

Kdybychom toto vyprávění četli v nějaké pohádce, nepřišlo by nám to divné. Pohádky pracují s takovými vyprávěními o různých nepřirozených nebo nadpřirozených dějích, bez problémů pracují se zázraky. Ale my nečteme v pohádce, nýbrž v bibli. A někteří lidé z toho usuzují, že bible není nic jiného než (pěkná nebo méně pěkná) pohádka.

Ale co my si počneme s tímto druhem vyprávění, jak Ježíš chodí po vodě, po rozbouřeném jezeře? A s těmi ostatními zázraky, které Ježíš konal? My víme něco o fyzikálních zákonech, k nimž například patří, že chodit po vodě není možné. Naše myšlení se tomu brání uvěřit. Ježíšova slova, jeho podobenství, jeho kázání – to bereme, i když bychom si někdy přáli, aby Ježíš tolik nepřeháněl, ale vcelku myslím, že i pro lidi, kteří v Krista nevěří, jsou některá jeho kázání zajímavá a inspirativní.

Ale co s těmi zázraky? Dříve, než přejdeme k jednotlivostem tohoto vyprávění, chci připomenout, co vy jako bdělí čtenáři evangelií již víte: Vyprávění o Ježíšových zázracích jsou v evangeliích četná, ale všechny ty tzv. zázraky Ježíš konal ve prospěch druhých lidí: nemocných, posedlých, hladových, ustrašených. Ani jeden z těchto zázraků neučinil Pán Ježíš ve svůj vlastní prospěch: aby se prosadil, aby někoho fascinoval, aby někoho potupil, aby se zachránil – ještě před svou potupnou smrtí odmítá povolat na svou záchranu legie andělů.

A tak tomu je i v dnešním příběhu. Ježíš kráčí po moři, ne proto, aby se předvedl, nýbrž aby překonal strach svých učedníků, vydaných na chatrné lodici nepřízni rozbouřeného jezera. (Tak tomu bylo již jednou, jen s tím rozdílem, že Ježíš už na lodici byl, ale spal tam…) Jak oni se do této situace vlastně dostali? Ne z vlastního rozhodnutí, ne z vlastního nerozumu, nerozvážnosti, pošetilosti. Vyslal je tam Ježíš, ano přiměl je, on je donutil, aby přeplavali na druhý břeh před ním, protože on má na tomto břehu ještě cosi na práci: propustit zástupy, které byl předtím (zázračně pěti chleby a dvěma rybami) nasytil – a hlavně aby se na odlehlém místě modlil. Mimochodem, všimli jste si, jak často se Ježíš, ten Boží Syn, podle vyprávění evangelistů o samotě modlí? Stojí to za zamyšlení: modlil se i Pán Ježíš.

Učedníci tedy jednají podle pokynu svého Pána, jsou teď na lodici v ohrožení života a nedivíme se, že se strachují. Je už pozdě k ránu a náhle vidí Ježíše, jak k nim kráčí, aby se k nim připojil. To je první poselství tohoto příběhu: Když se Kristův učedník – a kdo z nás by jím nechtěl být? – když se sbor učedníků (církev) na jeho pokyn vydává na cestu, kam jej (ji) jeho Pán vyslal, může se octnout v nesnadné situaci, v nejrůznějším vlnobití. A vypravěčův detail, že vítr vál proti ní (lodi) naznačuje protivenství, kterému je sbor učedníků vystaven. Bylo tomu tak v dějinách častokrát. A my si většinou ještě pamatujeme, jaký vítr proti Kristovým učedníkům, proti lodi církve vanul v minulém režimu – a kdoví, jestli ještě stále proti nám nefouká vítr veřejného mínění v naší společnosti. Lodička církve málokdy pluje na klidných vodách.

Ale k tomu se hned druží druhé poselství tohoto příběhu: Pán k lodičce přichází. Proti všemu zdání, proti vší kalkulaci, proti všem odhadům: on své učedníky nenechá opuštěné napospas vlnám a protivnému větru. Jde jim na pomoc. Je to tak nečekané, tak překvapivé, že oni ho nepoznávají, ano jsou zděšeni, domnívají se, že to, co se k nim blíží, je přízrak, přelud, duch, iluze, fantasma. Je to dost divné. My samozřejmě víme, že mezi lidmi – i našimi současníky – jsou tací, kteří Ježíše pokládají za přelud, výplod bludné mysli předěšených učedníků-křesťanů, kteří si strach z nepoznaného a ze své smrtelnosti promítají do postavy Ježíše Krista (nebo Boha). Byli a jsou to i lidé učení, vzdělaní, poctiví, kteří si právě ve své poctivosti uložili nevěřit fantasmatům, přeludům, náboženským iluzím. Nu dobrá, to jsou lidé „světa“, ale zde máme učedníky, sbor učedníků, církev – a oni nepoznávají svého Pána. Ovšem: vždyť oni jej až dosud vídali kráčet po zemi, ne po vodě, oni mají své vlastní představy, jak jejich Pán vypadá a jak jedná, jak by měl jednat. A toto jim do jejich představ nepasuje, prostě: fantasma. Kolikrát jen církev nepoznala svého Pána, protože prostě měla jiné, svoje představy o něm a o tom, jak by se měl nebo neměl zachovat. Vyprávění evangelií nešetří kritikou na nechápavost učedníků, na nechápavost církve.

Ale ani teď je jejich Pán neponechá na pospas jejich strachu a nejistotě: Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se. Můžeme předpokládat, že jim to slovo stačilo a oni se uklidnili, bouře sice ještě nepolevila, protivný vítr dále fučí, ale oni už slyšeli: Pán o nás ví, je nám nablízku. S tím se sbor učedníků, s tím se církev může spokojit i v nepohodě. A spokojili jsme se s tím, když jsme v dobách ohrožení spoléhali na to, že náš Pán o nás ví, že nyní můžeme klidně věřit a čekat, že jeho lodička dopluje tam, kam má, že určitě dojedeme na druhý břeh. Velmi nám to pomáhalo v minulých dobách vnější nepřízně. Věřili jsme, že on o nás ví, věřili jsme jeho slovu, ujišťovali jsme se o tom pod kazatelnami a u stolů Páně. A pro utvrzení a povzbuzení zpívali jsme rádi: Ty malé stádce nezoufej, když nepřátel chce divý rej tě zcela v zkázu jíti… to nemá dlouho býti. (194).

Ale také mezi námi byli Petrové. Muži či ženy, kterým pouhé slovo bylo málo, kteří chtěli něco víc, než jenom tiše v lodičce církve čekat a trpělivě doufat. Chce to, aby se Ježíš prokázal činem, nějakou akcí. A je třeba ho k tomu vyzvat, pohnout. „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ Aha! Uděláme zkoušku, uděláme pokus. A ukáže se, jestli jsi to ty. Pokušení vystavit Krista nebo Boha zkoušce je veliké. To je jedna možnost: vyprovokovat Pána k činu nějakým vlastním odvážným činem, ověřit si činem, že jsme skutečně v ruce Páně. Jeho slovo nám nestačí, chceme důkaz.

Někteří vykladači, mezi nimi i Kalvín, soudí, že to byla od Petra svévole, troufalost, pýcha, ješitné silácké gesto (u Petra nic neobvyklého). Že přecenil svou víru (jako tenkrát při zatčení Ježíše –„kdyby tě všichni opustili, já tě neopustím“ – až do chvíle, kdy zakokrhal kohout) a místo aby s ostatními učedníky „svěřil celý život Pánu“ ; místo toho, aby s ostatními učedníky trpělivě, tiše čekal, věřil a doufal, chce, aby se stalo něco mimořádného. Ale všimněme si: Petr nepodniká něco jen tak o své újmě, on žádá Ježíše, aby ho k sobě zavolal – poruč mi, ať přijdu k tobě – čeká na jeho pokyn a příkaz. On ví, že je to riziko a nechce je podstoupit bez toho, že by to Ježíš garantoval. A ten pokyn dostane. Ježíš mu říká: Pojď.

A teprve teď Petr vykročí z lodičky na vodu a kráčí ke svému Pánu. Ale sotva udělá pár kroků, uvidí, jaký je vítr (jak to, že až teď?) a přepadne ho strach, začne tonout a volá: Pane, zachraň mě! Jako žalmista… Kolikrát jsme to viděli nebo i sami zažili. Učinili jsme nějaké odvážné předsevzetí víry, ale než jsme je mohli dotáhnout do konce, zradily nás překážky na cestě, zalekli jsme se důsledků, přepadla nás obava, jestli to dokážeme. A náhle jsme pohlédli sami do sebe, zkontrolovali jsme si své zásoby víry a rezervy vytrvalosti, a hle, ony jsou slabé, my na to prostě nemáme, přecenili jsme své síly, toneme ve zmatku a strachu, tohle se nemůže podařit. Ten vítr proti nám je silnější, než jsme si mysleli. (Oblíbenou názornou pomůckou je: Petr přestal hledět na Pána a začal hledět na vítr a na své síly…) Kolikrát mně už zradilo mé vlastní nitro, když jsem se do něj příliš zahleděl, kolikrát mi můj strach z vlastní slabosti a nedostatečnosti, moje pochybování zabránily, abych kráčel za svým Pánem i proti větru…

Ale ještě není konec: Ježíš hned (opět: hned) vztáhl ruku, uchopil ho a řekl: Ty malověrný, proč jsi pochyboval?  Tak přece šťastný konec. Ale do happyendu to má daleko. Ano, Ježíš Petra dovedl za ruku až do lodice k ostatním učedníkům. Nenechal ho utonout. Tím se také těším, tím se těšme, když toneme ve strachu a zmatcích svého nitra. Ale je tu také ta výtka, to pokárání za malověrnost, za pochybování. A já tu výtku slyším i na svou adresu, ty malověrný, proč pochybuješ? A hned vím, proč pochybuju, proč jsem pochyboval: že jsem příliš pozorně hleděl na sebe a do sebe a na ten vítr, který proti mně fouká, na svou tělesnou slabost, ano i svůj hřích, zvažoval všechna pro a proti a na slovo Kristovo se nespolehl víc než na slabou sílu své víry. Takové je další poučení této podivné epizody. Když spoléhám víc na své vlastní chabé potenciály víry než na slovo svého Pána, začnu ztrácet půdu pod nohama a klesám ke dnu.

Ano, to je poučení této podivné epizody. Ale ne ještě její evangelium. Povšimněme si ještě jednou a přesně, co je tu řečeno: Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl: Ty malověrný, proč jsi pochyboval? Nejdřív jej uchopí za ruku, zachrání. A potom teprve přijde pokárání. Napřed záchrana, potom výtka. Dovedli bychom si představit jiný scénář. Zkusmo: Ježíš Petra pokárá za malověrnost, a řekne: No, když pochybuješ, tak já tě nemůžu zachraňovat, tvůj strach tě přemohl, máš smůlu a půjdeš ke dnu, můžeš si za to sám. Nejeden lidský pán by takto jednal. Nebo jiná varianta: Ježíš Petra pokárá, že pochyboval, a řekne: No dobrá, pochyboval jsi, ale já tě přesto zachráním, podej mi ruku. Tak by jednal už málokterý lidský pán a zjednal by si úctu a vděčnost za svou velkorysost. Zde je však pořadí jiné. Zde jedná jiný Pán, Boží syn. A toto pořadí je evangeliem této podivné příhody. Náš Pán nám napřed podává ruku – a teprve potom nás napomíná. Nezažili jste to také? Já ano.

Pane Ježíši Kriste,

děkujeme ti, že ty nás svým slovem ujišťuješ, že o nás víš a, žes nám nablízku v každé nepohodě.

Nauč nás, prosíme, na tvé slovo spoléhat více, než na tu nepohodu, a více, než na svou slabou víru.

Napomeň nás vždy, když se nás zmocní pochybnosti, že tvé slovo nestačí na to, co námi zmítá.

AMEN