Evangelíky jsem si našla sama

Rozhovor s Michaelou Valentovou

Míša byla nedávno pokřtěna v našem kostele a při té příležitosti se již sboru představila. V několika minutách a navíc před tolika neznámými lidmi toho však nelze říci mnoho. Ne všichni také v tu neděli byli na bohoslužbách, a tak je pro leckoho Míša prozatím novou tváří ve vinohradských lavicích, o níž toho mnoho nevědí. Snad to i tento rozhovor může pomoci trochu změnit.

Začněme s tvou profesí – vím, že máš vystudovaná práva. Kde nyní pracuješ a v čem tvoje práce především spočívá?

Pracuji v advokátní kanceláři jako koncipientka, jde o tříletou praxi, kdy koncipient nepracuje samostatně, ale jako zaměstnanec advokáta, který je jeho školitelem a nese za práci koncipienta odpovědnost. Já mám to štěstí, že dělám u svého táty, který má pochopení pro to, že mám rodinu. Když člověk dělá koncipienta v nějaké větší advokátní kanceláři, je to zpravidla práce velmi náročná na čas a často se specializuje jen na určitý okruh kauz. Já mám tu výhodu, že v malé kanceláři svého táty se potkám s veškerou agendou, která se zde řeší. Mám také možnost se bez obav poradit. Nejčastěji se má práce týká smluv, nemovitostí, soudních sporů ohledně nezaplacených dlužných částek, ale i rozvodů. Někdy to není úplně veselá práce, ale mám právo jako obor ráda. Představuje pro mě neustálou snahu člověka o nalezení spravedlivého řešení lidských sporů. Hodně ale záleží na úhlu pohledu.

Něco k tvé rodině - žiješ s Vaškem a máte spolu syna Matyáše, kterému budou tři roky. Jak zvládáš péči o syna a práci?

Jak už jsem říkala, je sladění práce a rodiny pro mě jednodušší tím, že pracuji u táty. Se synem je teď doma Vašek, který studuje magisterský obor fotografie na VŠUP. Na rodičovské dovolené jsme se vystřídali po dvou letech, kdy jsem dokončila studia a nastoupila do práce. Jsem ráda, že může být s tatínkem, a ne s někým cizím, když já chodím do práce. Navíc mi přijde dobré, že si Vašek také zkusí, co obnáší být s dítětem doma. Myslím, že to zvládá docela dobře. Musím ale říct, že jsem si myslela, že prohodit si role v rodině bude jednodušší.

Byla jsi pokřtěna v dospělosti – jaká byla tvoje cesta k víře, kdo a co na ní bylo důležité?

V mém hledání hráli roli určití lidé a určité knihy. Velmi mě třeba zaujala osobnost faráře Alfréda Kocába - setkala jsem se s ním na diamantové svatbě Vaškovy babičky a dědy, kde byl jako čestný host. Vaškova babička byla členkou chodovského sboru, kde pan Kocáb působil. Tento člověk mě velmi zaujal, nejvíce asi svým klidem a otevřeností. Zapůsobila na mě také jeho kniha pamětí Cestou necestou. Nikdy jsme spolu vlastně osobně nemluvili, zdá se mi ale, že na některých lidech je víra vidět, něco zvláštního z nich vyzařuje, aniž by cokoliv říkali. Velmi inspirativní pro mě byla i kniha pana profesora Hellera Jak orat s čertem, která mi ukázala víru trochu z jiného úhlu, než jsem ji dříve vnímala. Zajímavé a důležité pro mě byly také náboženské pořady Českého rozhlasu, i dnes je ráda poslouchám, třeba Ranní slovo. Když tam mluvili evangelíci, vždycky mi to bylo tak nějak nejbližší. Přemýšlela jsem o tom všem sama, a než jsem někam začala chodit, hledala jsem si na Internetu informace a studovala vyznání jednotlivých církví. Evangelická církev mi byla asi nejbližší tím, že se mi zdá hodně otevřená. Jsem člověk, který si nechce nechat církví tak úplně do všeho mluvit, a zdálo se mi, že evangelické vyznání je dost tolerantní. Měla jsem i několik kamarádů evangelíků. Nakonec jsem si tedy takto vybrala evangelickou církev, našla si nejbližší sbor – vinohradský – a začala jsem chodit jen tak inkognito do kostela poslouchat. Až po čase jsem se začala zajímat o křest a docházet na přípravnou biblickou hodinu, kterou vedla Ester. Tam jsem se seznámila i s dalšími lidmi, kteří se připravovali na křest nebo byli v církvi noví.

S jiným křesťanským společenstvím ses tedy vůbec nesetkala?

Samozřejmě jsem byla párkrát v katolickém kostele, ale to bylo třeba na Vánoce, jen si zazpívat, spíš to nějak patřilo k těm svátkům. Byla jsem se také podívat v Nuslích v husitské církvi, ale nebylo to úplně ono.

Našla jsi už mezi křesťany nějaké nové přátele?

Zatím moc ne, jsem v církvi teprve krátce, poznávám to tu. Určitě jsem zde ale již potkala pár zajímavých lidí, které bych ráda blíž poznala. Zajímavé je pro mě zjištění, že někteří mí staří přátelé jsou křesťané nebo se o víru zajímají, a já se to dozvídám vlastně až teď.

Jak vůbec tvé okolí reaguje na to, že ses dala pokřtít?

Asi si většinou trochu vybírám lidi, s kterými o tom budu mluvit. Když vidím, že ten člověk je naladěn vyloženě negativně, je těžké o tom mluvit, stejně by to nepochopil. Stává se, že řeknu, že jsem se dala pokřtít, a mí známí se chytají za hlavu a ptají se, jestli budu teď muset poslouchat papeže. Myslím ale, že je to většinou spíš nadsázka. Když však řeknu, že jsem pokřtěná v evangelické církvi, nacházím u nich větší pochopení. Myslím, že to trochu souvisí s vnímáním autorit. Není zde velké povědomí o rozdílech mezi církvemi. Jako by automaticky každý křesťan byl katolíkem. Na druhé straně ale zjišťuji, že mnohým z mých přátel věci kolem víry vrtají hlavou, aniž bychom o tom kdy dříve mluvili.

Lidé, kteří tvoří sbor, mají různá obdarování a je dobře, když je umějí mezi sebou sdílet. Co bys ty od sboru očekávala? Máš pocit, že je něco, co bys mohla zase do sboru přinést ty?

Asi jsem o tom zatím tolik nepřemýšlela, a i kdybych měla nějaký nápad, těžko to teď vzhledem k práci a rodině realizovat. Ale do sboru teď začala chodit i moje kamarádka Kája a spolu máme už delší dobu touhu zpívat, třeba vytvořit nějaký kroužek, něco nacvičit, líbí se nám gospely. Třeba se nám to podaří uskutečnit.

Ptala se Jana Šarounová