Gottland Někteří členové našeho sboru společně vyšli na popud Zuzky Bruknerové do divadla na představení s názvem Gottland. Scénář byl vypracován podle knihy polského autora Maria Szcygiela - kniha přibližuje na životních osudech známých i méně známých Čechů naši novodobou historii. Autor, redaktor deníku Gazeta Wyborcza, sice žije ve Varšavě, ale k naší zemi má blízký vztah. Má ji rád, ale zároveň se na ni dokáže dívat z nadhledu cizince. A jaké byly dojmy z představení? Knihu Gottland, ze které režisér Štindl vycházel, jsem četla. Byla jsem proto velmi zvědavá, jak takový roztříštěný děj knihy, skládající se ze střípků šokujících či neznámých životních příběhů českých osobností, převede do divadelní podoby. Výsledek se mi nelíbil. Aby se tvůrci přiblížili dnešnímu technokratickému divákovi, velmi násilně celým dějem prostupovaly počítače, Internet a Facebook. Z knihy si pak režisér „vypíchl“ jen ty nejšťavnatější příběhy a pár šokujících informací z dnešní popkultury si ještě nad rámec knihy přidal. Výsledek mne nepobavil ani mne nepoučil, nevedl mne k zamyšlení nad českou minulostí či povahou. Ale třeba lépe promluvil k mladým divákům (teenagerům), kteří byli v divadle zastoupeni více než dvěma třetinami. Eva Svobodová Marius Szcygiel a Petr Štindl nás vlastně dost provokují, tedy nás čtenáře dobrých historických knih i memoárů. Vzpomněla jsem si na Werichovo: „Čtete!?? „ „Čtu.“ „I kníhy?!“ Ten, kdo shlédl ve Švandově divadle uvedené představení, musel trochu srovnat krok i vnímání spíše s nečtenáři nebo čtenáři plytkých tiskovin, počínaje optimismem hýřícími Květy a konče nervy drásajícími výplody Blesku, které bloudící spoluobčany v poklidu jejich domácích ohňů uvádějí do bezpečné komunity moderních idolů a „světců“ postsekulárního českého světa. Přesto nebylo úplně ztracené to spolu s nimi prožít: je dobré vést dialog s vlastním kmenovým společenstvím a zaostřovat si zrak ironickými polskými brýlemi. Ostatně autor někde napsal, že na Češích je zvláštní v Evropě tak neobvyklé bezvěrectví, takže není divu, kteří moderní „světci“ tu odkrývají svá ledví. (V představení neslyšíme patetické zvolání ruského písničkáře: „My nemáme žádného Husa, Palackého a Masaryka,… a tak jsme za Vámi Čechy o 200 let evropského vývoje opožděni!.“ My jsme ho mohli zaslechnout v Hořovicích na koncertu Berkatu, jak může potvrdit Evka i Mirka.) Zůstává však otázkou, zda my Husa, Palackého a Masaryka ještě máme. Představení, trochu fraška, trochu autopsychoanalýza národní paměti a trochu karnevalové třeštění, kdy vlastně nevíme, zda před Lídou Baarovou, Janem i Tomášem Baťovými, Janem Procházkou, Helenkou Vondráčkovou aj. máme cudně odvrátit tvář, když odhalují svá nitra, nebo se úlevně smát takové trapnosti. A tak vlastně dost dobře rozumíme citlivému a zmatenému mladíkovi, který se proplétá jejich osobními příběhy i celonárodními příběhy 20. století. Helena Wernischová |
číslo 118, červen 2011 Obsah Církev tu není sama pro sebeNoc kostelů 1 Noc kostelů 2 Malá zpráva o dorostu Šáreckým údolím ke svatému Matěji Gottland Z Bohemky do Bělče Sborové akce Archiv Výběr z Hroznůročník 2024 Ke stažení Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 (122 kB) Bohemská kuchařka (899 kB) Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině ( 387 kB) |