Holandské obrázky

Karel Čapek před sedmdesáti lety psal své cestopisné črty z Itálie, Francie, Anglie a mnoha dalších zemí. Jeho výstižnému pozorování neuniklo ani Holandsko. Postřehy, které spisovatel zaznamenal, jsou platné i dnes, po mnoha desetiletích a velkých společenských změnách, které v Nizozemí proběhly.

Pokud byste tam cestovali, s Čapkovou knihou v batohu či v paměti, zjistili byste, že určité rysy jsou zřejmě vepsány do povahy země a národa hlouběji, než se zdá. Nevím, zda jsou jeho črty stejně platné i v jiných zemích, ale v Holandsku jsem se o tom opět přesvědčila na vlastní kůži.

Povaha Nizozemců nese jisté rysy protestanství. Oni sami nepopírají vrozenou praktičnost, skromnost, důraz na vzdělání, na tyto své vlastnosti jsou většinou i hrdí. Na druhou stranu jsou vděčnými terči vtipů o šetření, škudlení, až lakomství, podobně jako Skotové. Snad to vychází spíše ze země jako takové, vždyť Nizozemí bylo ve středověku hlavně z bahna a vody a za květinovými záhony, pastvinami a celou novou provincií, vyrvanou moři, stojí obrovská dřina. Možná tedy jsou zmiňované vlastnosti přirozeným a logickým důsledkem podmínek, ve kterých žili, a protestantský způsob života se k holandské povaze hodil lépe než jiné.

To všechno Čapek popsal ve svém cestopisu a já se pod to podepisuji. Národní povaha se příliš nezměnila, ani po tzv. „ontzuiling“ v šedesátých letech, kdy se společnost po několika staletích přestala dělit do různých tříd (protestanti, katolíci, liberálové, socialisti). I dnes má však každá skupina své noviny, televizi a rozhlas, do jisté míry i své školy. Jen spisovatelé a politici jsou už všech. Každý dál ví, co poslouchat a číst, aby s tím mohl souhlasit.

Všichni sbírají slevové kupóny, karty a body a řeknete-li u pokladny, že klubovou kartu nemáte a nechcete, musíte počítat s tím, že nad vámi bude celá fronta soustrastně kroutit hlavou, liberál i katolík.

Snad nejvýraznější připomínkou evangelických kořenů, které si všimne každý cizinec, jsou záclony. Respektive jejich nedostatek. Nizozemí bývalo kalvinistické (což vám připomenou i portréty zachmuřených dam a pánů v černém s bílým okružím v každé galerii) a pozůstatkem přísných zvyků jsou okna bez záclon, závěsů, či rolet. Tu a tam si někdo dá do půlky okna neprůhlednou fólii, ale to jen málokde. Vzhledem k lásce Holanďanů k velkým oknům a slunci vůbec máte většinou výhled skrz celý řadový domek až na zadní zahrádku. Přední pokoj tedy od středověku platí za parádní, nyní s velkou televizí, rodinnými fotkami, květinami a nejlepším nábytkem. To „aby se vidělo“. Vidí ovšem jen turisté. Údajně totiž není slušné se dívat dovnitř a platí prý nějaká nepsaná dohoda, že okna budou bez záclon, pokud se nikdo nebude dívat dovnitř.

Za Kalvína mělo být dovnitř vidět, protože kdo nepáchá nepravosti, nemá co skrývat. Důvody jsou různé, výsledek stejný – Nizozemci mají moc pěkné přední pokoje. To také není špatné protestantské dědictví.

Blanka Uličná