Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí

Kázání Petra Slámy při rozloučení s Lukášem Laichterem

Ž 139, 1–12 a Mt 5,4

Nazdar, ahoj Lukáši! To bychom dnes všichni chtěli říct. Ale právě to už nejde, na to už je pozdě. Lukáš odešel. Máváme a napínáme zrak na břehu temného oceánu, který ho vzal s sebou. Pozůstalí, zůstali jsme na břehu života. S Lukášem jsme ještě nebyli hotoví – anebo jsme si třeba mysleli, že ano, ale jeho nezvratný odchod teď ukazuje, kolik toho zůstalo k vysvětlení, k vyslyšení, k projasnění a k odpuštění. Lukáš byl – a není.

Měl rád světlo, potřeboval ho silněji než ostatní. Vzpomínám si, jak mi před mnoha léty líčil terapii světlem, na kterou tehdy chodil. Těžce snášel tmu. Věděl o ní, o té v sobě i o té venku. Měl na ní zvláštní citlivost, tma ho pronásledovala a zraňovala víc než ostatní lidi, kteří když se setmí, zavřou oči a spí.

Měl to tak v životě rozdané, že bděl, že za tmy nezavíral oči, ale buď se trápil, nebo s tmou bojoval. Sám jsem ho poprvé potkal kolem poloviny osmdesátých let, kdy se začal objevovat při polooficiálních akcích inspirovaných francouzským klášterem v Taizé. Nadchlo ho hnutí Archa, síť komunit postižených a zdravých, žijící pospolu s představou, že právě v postižených se s námi setkává Kristus. V 90. letech doprovázel tehdy u nás skoro neznámého zakladatele hnutí Jeana Vaniera po Čechách. Vím o několika lidech, které toto setkání celoživotně nasměrovalo. V intencích Archy pak v Čechách vznikla společnost Duha, u jejíhož rozjezdu Lukáš byl. V prvé polovině 90. let patřil k prvním z těch, kteří s nadací Člověk v tísni plánovali pomoc lidem ve válkou zmítané rozpadající se Jugoslávii. Neplánoval jen jako logistik od zeleného stolu, ale konvoje pomoci do Bosny sám doprovázel. Existují svědectví o tom, jak se nebál první linie, ale s nasazením života plnil svou misi. Ano, byl misionář. K tomu, co považoval za dobré, chtěl strhnout i lidi okolo. Samozřejmě často za cenu konfliktu. Byl u zrodu filmového festivalu Jeden svět. Dlouho předtím, než se festival podařilo etablovat ve veřejném mínění, Lukáš doma po večerech pořizoval titulky k filmům, které měly probouzet svědomí nově svobodného a k blahobytu se nesoucího národa. Lukáš chtěl pomáhat s nasazením, ale také profesionálně. Vystudoval speciální pedagogiku a v oboru pak v celku pracoval nejdelší část života, ať už to byla zmíněná Duha, Jedličkův ústav nebo – teď naposledy benešovský Rytmus. Osvěta a pomoc, to byl program, který zdědil po svých předcích, nakladatelské rodině Laichterových. Osvěta a pomoc, zápas s tmou v sobě i venku, to je něco, co ho pohánělo dopředu, ale i vnitřně stravovalo.

Pro mnohé byl vzorem a tahounem; někým, kdo suverénně překračuje meze toho, co prý nejde. Na svatebním oznámení s Janou měli verš z žalmu: „Čím jsou střely v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec.“ (Ž 127,5) V tom smyslu je tedy Lukáš blahoslavený, svůj toulec naplnil opravdu bohatě, když jim s Janou Pán Bůh dal tři syny, Štěpána, Prokopa a Jakuba. Jsou-li kluci šípy, byl Lukáš lukem. Vystřeloval je do dálky, podnikal s nimi daleké cesty, chtěl, aby znali barvy světa, aby se v něm orientovali a nebáli se. Měl je nadevše rád a takhle je otužoval.

Dlouhý kus cesty v Lukášově zápase s tmou ušla a vůbec z největší blízkosti ji poznala jeho žena Jana. Jestli má Pán Bůh anděly, které svým dětem posílá, aby jim trochu posvítili na cestu, tak takovým andělem Lukášovi byla Jana. V Bibli o tom sice nečteme, ale v jedné písni Karla Kryla se zpívá se o andělu, kterému polámali křídla. Křídla polámaná blízkostí toho, koho měl anděl chránit, když tma opakovaně vítězila – i bez křídel ale dál jeho anděl.

Jako pokřtěný evangelík měl Lukáš kmotru, svou tetu Martu Laichterovou. Sledovala jeho cestu od narození a asi měsíc před smrtí mu v předtuše milujícího člověka napsala dopis, kterým ho volala na břeh života. Psala v něm: „Byla jsem a i teď jsem hrdá, že mám takového synovce, jako jsi Ty. Vždycky mě bolelo a těžce jsem nesla každé tvé trápení… Právě teď to tak nevidíš, ale dokázal jsi v životě řadu věcí. A to nejen v Bosně, ale i tady v Čechách … Vidím tě v hlavním sále městské knihovny, jak jsi promítal filmy hrstce návštěvníků. A teď je to kolos. A práce mezi lidmi, kteří na pomoc čekají, protože si sami nemohou pomoci … Prosíme tě, rozhodni se pro nás, přes všechno své zklamání a zármutek.“

Nestalo se tak, zklamání a zármutek převážily. Tma Lukášovi zastřela výhled. Na nejnižším stupni životní houpačky tak Lukáš naplnil jiné blahoslavenství, Ježíšova slova: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ (Mt 5,4) V tu chvíli na tomto světě zřejmě nebylo síly, která by ho potěšila. Lukáš zůstal na milost nemilost už jedině síle, která není z tohoto světa. Kam se to vydal, o tom nevíme. Ale je tady tradice víry, která i ty temné vody okolo břehů života vidí jako oblast poddanou Boží ruce. „Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí.“ Stvořitele a dárce života i smrti si nedovedeme nijak představit. Můžeme nekonečnem vynásobit jeden okamžik, mluvit o bezhraničné velikosti bytí. Křesťanská tradice víry, křesťanská „parta“, jak Lukáš říkával, má ale Bibli. A v ní má napsané, že ono nekonečné bytí má jméno, to jméno je Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. V Bibli se o něm s nadsázkou, v metafoře, mluví tak, že má ruce, kterými svět stvořil a drží, a má srdce, které se svírá láskou ke svému stvoření, a má tvář, kterou k nám láskyplně obrací a sleduje nás jako otec nebo matka sledují své děti. Ve svém stvořeném světě, v čase, který stvořil, se s námi Bůh setkává. Vyústěním Bible je příběh o tom, jak na svět přišel člověk Ježíš z města Nazaret, který žil naplno lásku a víru. Zemřel o jedenáct let mladší než Lukáš. Pán Bůh ho ale poté, kdy byl popraven, vytrhl ze smrti. Radostně nad jeho životem prohlásil, že právě takhle si to při stvoření představoval. A tomu se říká evangelium: že Pán Bůh staví na hlavu představy o úspěšném životě. Milující Bůh střepy našich životů padající ke dnu zániku, zapomnění a nesmyslu zachytává, vytahuje, slepuje a uzdravuje. Pán Bůh má perspektivu, kterou nemá nikdo jiný, z té nás zná lépe než my sami sebe, zná nás v čase našich životů, zná nás i tehdy, když ocitneme mimo tento čas. Je tu naděje, že jednou v jeho náručí se my všichni najdeme v plném světle, ospravedlnění a usmíření. Amen.

Uveřejněním kázání jsme chtěli vzpomenout na Lukáše, který do našeho sboru patřil a kterého mnozí z nás znali, často právě jako toho, kdo bojuje za nejslabší a nejzranitelnější. Jeho život se uzavřel v květnu roku 2012. Místo po něm zůstává prázdné, zvláště v životech jeho nejbližších. Pro ně vyprošujeme sílu a naději.