Vinohradský sbor ČCE

Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí

Kázání Petra Slámy při rozloučení s Lukášem Laichterem

Ž 139, 1–12 a Mt 5,4

foto: lukas

Nazdar, ahoj Lukáši! To bychom dnes všichni chtěli říct. Ale právě to už nejde, na to už je pozdě. Lukáš odešel. Máváme a napínáme zrak na břehu temného oceánu, který ho vzal s sebou. Pozůstalí, zůstali jsme na břehu života. S Lukášem jsme ještě nebyli hotoví – anebo jsme si třeba mysleli, že ano, ale jeho nezvratný odchod teď ukazuje, kolik toho zůstalo k vysvětlení, k vyslyšení, k projasnění a k odpuštění. Lukáš byl – a není.

Měl rád světlo, potřeboval ho silněji než ostatní. Vzpomínám si, jak mi před mnoha léty líčil terapii světlem, na kterou tehdy chodil. Těžce snášel tmu. Věděl o ní, o té v sobě i o té venku. Měl na ní zvláštní citlivost, tma ho pronásledovala a zraňovala víc než ostatní lidi, kteří když se setmí, zavřou oči a spí.

Měl to tak v životě rozdané, že bděl, že za tmy nezavíral oči, ale buď se trápil, nebo s tmou bojoval. Sám jsem ho poprvé potkal kolem poloviny osmdesátých let, kdy se začal objevovat při polooficiálních akcích inspirovaných francouzským klášterem v Taizé. Nadchlo ho hnutí Archa, síť komunit postižených a zdravých, žijící pospolu s představou, že právě v postižených se s námi setkává Kristus. V 90. letech doprovázel tehdy u nás skoro neznámého zakladatele hnutí Jeana Vaniera po Čechách. Vím o několika lidech, které toto setkání celoživotně nasměrovalo. V intencích Archy pak v Čechách vznikla společnost Duha, u jejíhož rozjezdu Lukáš byl. V prvé polovině 90. let patřil k prvním z těch, kteří s nadací Člověk v tísni plánovali pomoc lidem ve válkou zmítané rozpadající se Jugoslávii. Neplánoval jen jako logistik od zeleného stolu, ale konvoje pomoci do Bosny sám doprovázel. Existují svědectví o tom, jak se nebál první linie, ale s nasazením života plnil svou misi. Ano, byl misionář. K tomu, co považoval za dobré, chtěl strhnout i lidi okolo. Samozřejmě často za cenu konfliktu. Byl u zrodu filmového festivalu Jeden svět. Dlouho předtím, než se festival podařilo etablovat ve veřejném mínění, Lukáš doma po večerech pořizoval titulky k filmům, které měly probouzet svědomí nově svobodného a k blahobytu se nesoucího národa. Lukáš chtěl pomáhat s nasazením, ale také profesionálně. Vystudoval speciální pedagogiku a v oboru pak v celku pracoval nejdelší část života, ať už to byla zmíněná Duha, Jedličkův ústav nebo – teď naposledy benešovský Rytmus. Osvěta a pomoc, to byl program, který zdědil po svých předcích, nakladatelské rodině Laichterových. Osvěta a pomoc, zápas s tmou v sobě i venku, to je něco, co ho pohánělo dopředu, ale i vnitřně stravovalo.

Pro mnohé byl vzorem a tahounem; někým, kdo suverénně překračuje meze toho, co prý nejde. Na svatebním oznámení s Janou měli verš z žalmu: „Čím jsou střely v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec.“ (Ž 127,5) V tom smyslu je tedy Lukáš blahoslavený, svůj toulec naplnil opravdu bohatě, když jim s Janou Pán Bůh dal tři syny, Štěpána, Prokopa a Jakuba. Jsou-li kluci šípy, byl Lukáš lukem. Vystřeloval je do dálky, podnikal s nimi daleké cesty, chtěl, aby znali barvy světa, aby se v něm orientovali a nebáli se. Měl je nadevše rád a takhle je otužoval.

Dlouhý kus cesty v Lukášově zápase s tmou ušla a vůbec z největší blízkosti ji poznala jeho žena Jana. Jestli má Pán Bůh anděly, které svým dětem posílá, aby jim trochu posvítili na cestu, tak takovým andělem Lukášovi byla Jana. V Bibli o tom sice nečteme, ale v jedné písni Karla Kryla se zpívá se o andělu, kterému polámali křídla. Křídla polámaná blízkostí toho, koho měl anděl chránit, když tma opakovaně vítězila – i bez křídel ale dál jeho anděl.

Jako pokřtěný evangelík měl Lukáš kmotru, svou tetu Martu Laichterovou. Sledovala jeho cestu od narození a asi měsíc před smrtí mu v předtuše milujícího člověka napsala dopis, kterým ho volala na břeh života. Psala v něm: „Byla jsem a i teď jsem hrdá, že mám takového synovce, jako jsi Ty. Vždycky mě bolelo a těžce jsem nesla každé tvé trápení… Právě teď to tak nevidíš, ale dokázal jsi v životě řadu věcí. A to nejen v Bosně, ale i tady v Čechách … Vidím tě v hlavním sále městské knihovny, jak jsi promítal filmy hrstce návštěvníků. A teď je to kolos. A práce mezi lidmi, kteří na pomoc čekají, protože si sami nemohou pomoci … Prosíme tě, rozhodni se pro nás, přes všechno své zklamání a zármutek.“

Nestalo se tak, zklamání a zármutek převážily. Tma Lukášovi zastřela výhled. Na nejnižším stupni životní houpačky tak Lukáš naplnil jiné blahoslavenství, Ježíšova slova: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ (Mt 5,4) V tu chvíli na tomto světě zřejmě nebylo síly, která by ho potěšila. Lukáš zůstal na milost nemilost už jedině síle, která není z tohoto světa. Kam se to vydal, o tom nevíme. Ale je tady tradice víry, která i ty temné vody okolo břehů života vidí jako oblast poddanou Boží ruce. „Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí.“ Stvořitele a dárce života i smrti si nedovedeme nijak představit. Můžeme nekonečnem vynásobit jeden okamžik, mluvit o bezhraničné velikosti bytí. Křesťanská tradice víry, křesťanská „parta“, jak Lukáš říkával, má ale Bibli. A v ní má napsané, že ono nekonečné bytí má jméno, to jméno je Hospodin, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. V Bibli se o něm s nadsázkou, v metafoře, mluví tak, že má ruce, kterými svět stvořil a drží, a má srdce, které se svírá láskou ke svému stvoření, a má tvář, kterou k nám láskyplně obrací a sleduje nás jako otec nebo matka sledují své děti. Ve svém stvořeném světě, v čase, který stvořil, se s námi Bůh setkává. Vyústěním Bible je příběh o tom, jak na svět přišel člověk Ježíš z města Nazaret, který žil naplno lásku a víru. Zemřel o jedenáct let mladší než Lukáš. Pán Bůh ho ale poté, kdy byl popraven, vytrhl ze smrti. Radostně nad jeho životem prohlásil, že právě takhle si to při stvoření představoval. A tomu se říká evangelium: že Pán Bůh staví na hlavu představy o úspěšném životě. Milující Bůh střepy našich životů padající ke dnu zániku, zapomnění a nesmyslu zachytává, vytahuje, slepuje a uzdravuje. Pán Bůh má perspektivu, kterou nemá nikdo jiný, z té nás zná lépe než my sami sebe, zná nás v čase našich životů, zná nás i tehdy, když ocitneme mimo tento čas. Je tu naděje, že jednou v jeho náručí se my všichni najdeme v plném světle, ospravedlnění a usmíření. Amen.

Uveřejněním kázání jsme chtěli vzpomenout na Lukáše, který do našeho sboru patřil a kterého mnozí z nás znali, často právě jako toho, kdo bojuje za nejslabší a nejzranitelnější. Jeho život se uzavřel v květnu roku 2012. Místo po něm zůstává prázdné, zvláště v životech jeho nejbližších. Pro ně vyprošujeme sílu a naději.

číslo 131, listopad 2012
předchozí   další

Obsah

Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí
Konfirmace I.
O společných schůzkách mládeže a konfirmandů
Hvozdnice
Sborová rodinná dovolená
NŠ listopad 2012
Pozvánka do Muzea Karla Zemana
Ze staršovstva
Sborové akce

Archiv

Výběr z Hroznů
ročník 2024
ročník 2023
ročník 2022
ročník 2021
ročník 2020
ročník 2019
ročník 2018
ročník 2017
ročník 2016
ročník 2015
ročník 2014
ročník 2013
ročník 2012
ročník 2011
ročník 2010
ročník 2009
ročník 2008
ročník 2007
ročník 2006
ročník 2005
ročník 2004
ročník 2003
ročník 2002

Ke stažení

Rozhovor na téma "Krize v ČCE?", Vinohrady 24.1.2010 PDF soubor ke stažení (122 kB)

Bohemská kuchařka PDF soubor ke stažení (899 kB)

Kazatelé Pujmanovi z Bohemky a český pobělohorský evangelický exil na jižní Ukrajině (PDF soubor ke stažení 387 kB)

Bulvární plátek LIS, rok 2007

Bulvární plátek LIS, rok 2005


Hrozen vychází přibližně jednou za měsíc. Redakce: Eliška Novotná. Tiskovou sazbu připravuje Jan Mach, internetovou . Příspěvky, reakce či dotazy posílejte na adresu sboru (Korunní 60, 120 00 Praha Vinohrady, tel. 224 253 550, e-mail: nebo přímo redaktorům).