Kde je tvůj bratr?

Kázání Ester Čaškové na Vinohradech 25.8.2013

Gen 4,1–16

To je ale nespravedlnost! Na Abelovu oběť Bůh shlédne, a na Kainovu ne! Byl snad Kain málo zbožný nebo se Hospodinu líbila víc ovečka než plody pole? Proč je to, Bože, jinak, než já chci, než já si představuji, než je spravedlivé?

Taková situace nerovnosti před Bohem je něco, co prožíváme každý den. Někdo má talent, je šikovný –a druhý je prostě nešika. Někdo je celý život zdravý a druhý je samá nemoc a brzy umírá. Někdo má děti zdravé, jinému se narodí dítě postižené těžkou vadou. Rovnost – ta je a musí být před zákonem, ale před Bohem je to jinak. Boží milosrdenství se projevuje u každého člověka jinak. Vrtá nám samozřejmě hlavou proč? A těžko se smiřujeme s tím, že to je prostě věc Božího rozhodnutí, jeho svrchovanosti a že Bůh není povinen se nám zodpovídat.

To zásadní je teprve v tom, jak se k téhle nerovnosti (nebo nespravedlnosti) my sami postavíme. Jak se zachováme, když se zdá, že jsme na tom hůř než jiní? Že si nás Pán Bůh nevšímá. I rozlítil se Kain náramně a opadla tvář jeho. Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal ve tváři.(ČEP). Možná se tomu ani nedivíme. Nestejné podmínky, nerovnost pokládáme za křivdu. Jak je to možné, že jsem na tom hůř? Co jsem komu udělal? Zač mě, Bože, trestáš? Takového vzteku je plný svět, zejména v Čechách. Hloupí se rozčilují na chytré, nemocní na zdravé, nevzdělaní na vzdělané, staří na mladé, ti, kdo nic neumějí, na ty, kteří v něčem vynikají. Neúspěšný těžko snáší úspěch svého bratra. A přitom nám vůbec nedojde, že svůj zájem, svůj úspěch v takové chvíli pokládáme za důležitější než svoje lidství, svoje vztahy k druhým lidem. Ale to je přece normální, že člověk myslí především na sebe. Nebo to tak nemá a nemusí být?

V každém z nás je kus Kaina. Když někdo v životě pochodí lépe než my, zahnízdí se nám v srdci závist. Kainovi opadla tvář. Tím se chce říci, že se rozzlobil na Hospodina. Už se nedívá vzhůru při modlitbě, nehledí k Pánu Bohu. Kouká na zem, na sebe a kolem sebe. Už nehledá pravdivou odpověď u Boha, Kain už našel falešnou odpověď sám u sebe. Tak to dopadá, když nezvládáme situaci nerovnosti a pochopíme ji jako nespravedlnost. Náš vztek nakonec směřuje proti Bohu. Kain zesinal, zatvrdil se a zahořkl. Je v tom až trochu biblické ironie. V předchozí kapitole se Adam před Bohem vymlouvá: žena, kterou jsi mi, ty Bože, dal, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. V příběhu bratrů nechybí mnoho, aby Kain řekl: Je to všechno tvoje vina, Hospodine.

Ale Hospodin řekl Kainovi: Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak zsinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit. Ty však máš nad ním vládnout!

I když vzplaneme hněvem, závistí, pocitem křivdy, nemusí být ještě pozdě. Záleží na tom, jak s tím pocitem odmítnutí naložíme, co uděláme dál. Závistivé oko je ovšem často začátek zlého jednání. Když se člověk neprobere ze zaslepeného hledění na sebe samého a nechce slyšet Boží varování, končí to špatně. Hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit.

Není marné představit si zlo jako číhající bestii. Uvědomit si její zákeřnost. Není to nic jednoduchého, s čím se musíme vypořádat. Pokušení je vlastně stále přítomné – ten obraz, že leží ve dveřích, je velice výmluvný. Ať jdeš kamkoli, musíš jít kolem něj. Musíš se s ním poprat. I když nevraždíme, naše myšlení a jednání může být vražedné povahy: Když ne já, tak ani on! To má za to! Jak často jsme svědky téhle zákeřné zášti, která zpoza rohu ničí dobré dílo a člověku ubližuje. Kolik záludnosti a závisti a nenávisti je mezi lidmi. A jak často možná i my sami musíme svádět zápas sami se sebou, abychom to těm druhým „nedali sežrat“, abychom aspoň slovem druhého nezranili, neponížili, „nesetřeli“. Naše lidství, ten úkol být druhému člověku bratrem, se rozbíjí na našem egoismu, naší závisti, naší ješitnosti.

Kain tu situaci nerovnosti nezvládl. Zničil nejen vztah ke svému bratru, ale i vztah k Bohu. Ta jeho oběť byla úplně marná. A přitom dostal varování a návod, jak z toho ven. I ty, když máš pocit, že jsi na tom hůř, přesto máš svůj úkol a také svoje zaslíbení. Ve vztahu s Bohem nikdy není všemu konec. Když nenecháš vstoupit hřích, když nepodlehneš závisti a budeš druhému to dobré přát a sám také dobro konat, Bůh slibuje, že tě také přijme. Že poznáš jeho požehnání. Krize, zkoušky a pokušení jsou pro nás výzvou k procvičování důvěry. Jsou to lekce pokory, kdy se člověk učí spoléhat na to, co nevidí, ale v co doufá. Na Boží moudrost a Boží zaslíbení…

To Kain neudělal. Vyřešil situaci po svém. Abel mu překážel, a on si možná představoval, že když ho odstraní, Boží přízeň bude patřit jemu, Kainovi. Jenže Bůh Abela hledá, ptá se po něm. Není to jen můj Bůh. Je také Bohem mého bratra. A zajímá ho, jaký spolu máme vztah, jak se k sobě chováme.

Všimli jste si toho, že hned na začátku bible se Bůh dvakrát ptá: Nejdřív: Kde jsi, Adame? A hned potom: Kde je Abel, bratr tvůj? Jaký máš vztah ke mně a ke svému bližnímu? To jsou ty základní otázky života. Ježíš je pak dopoví v konkrétním dvojpřikázání lásky i v hodnocení života: Co jste učinili jednomu z nejmenších bratří, mně jste učinili. Člověk nemá zodpovědnost jen sám za sebe. Má ji také za bližního. A tak by nás otázka po těch, co se stali obětí, neměla nechat v klidu. Kde je Abel, bratr tvůj? Kde jsou tví Indiáni, Američane? Kde jsou tví Židé, Evropane? Kde jsou,člověče, všichni tví zamordovaní, padlí, zmizelí, umučení? Kde jsou ti, kdo doplatili na lidskou závist, nezodpovědnou politiku, nacionalismus, rasismus, komunismus? Kde jsou všechny oběti kriminálníků, sadistů, špatných řidičů a fanatických teroristů? Kde jsou oběti lhostejných spoluobčanů? Jak to, že ty, Kaine, žiješ, když miliony a stamiliony Abelů zabila ruka člověka?

Kain odpověděl: Nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra? Možná si řeknete, že my s tím nic moc nenaděláme. Neovlivníme světovou ani naši politiku, nezměníme agresivní chování řidičů na dálnici ani protiromské nálady v Čechách. Ale nejde přece jen o války a dokonané vraždy. Každý záchvěv hněvu, závisti, zloby vůči bližnímu je projevem toho, že Kainův příběh je i příběhem naším. Neseme svůj díl zodpovědnosti za lidské tragedie. Být člověkem znamená nést vinu spolu s celým lidstvem. A nedělat si o něm iluze.

Bůh se ptá: Kde je tvůj bratr Abel? Kain to ví, Bůh to ví, my to víme. Ale někdy si myslíme, že zlé věci je možné zamést pod koberec, když se o nich nikdo nedozví. Vina se ututlá a žijeme dál, jakoby nic. Jenže i když mrtvoly mlčí, Bůh slyší volat jejich krev. Před Bohem svět vypadá jinak než před našimi smysly. Země napájená krví dovede křičet a Hospodin slyší. Všecko, co děláš, dělej, jako Pánu,radí Nový zákon. Nemysli si, že existuje něco, co víš jenom ty a co se utají. Nemysli si, že můžeš jednat zle, když tě nikdo nevidí. Prolitá krev tě volá před Boží soud. A to, co tady dál čteme je hrůzné: Buď nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby přijala z tvé ruky krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.

To je úděl toho, kdo závidí, kdo nenávidí – nebude mít klid. Bude se trápit výčitkami, žít ve strachu z lidí, strachu z pravdy, ve strachu ze sebe samého. Zloba působí, že člověk je hnán vlastní minulostí, obviňován vlastní existencí.

Teprve teď Kain přizná svou vinu. Už je ale pozdě. Spousta věcí se nedá napravit. Ale přesto je důležité, aby člověk svůj hřích přiznal a vyznal. Víte, jak je to jiné i u soudu, když se obžalovaný přizná. Možná mu až tehdy dojde, co zlého udělal, prohlédne – a třeba lituje. Často se stává, že teprve před smrtí se člověku vynořují vzpomínky na zlé věci, které udělal. Přicházejí výčitky svědomí a strach. I Kain se v téhle chvíli ocitá na rozhraní mezi životem a smrtí. Je vypovězen z Boží blízkosti a tam, kde není Bůh, není žádný zákon, který člověka chrání. Člověk je člověku vlkem. S tím Kain realisticky počítá. Aj, vyháníš mne dnes ze země a kdo mne najde, zabije mne. Co jiného mohl vrah svého bratra čekat?

Ale Hospodin je Bůh plný překvapení. I řekl Hospodin, Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou. A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.

Trest smrti se nekoná. Hospodin je proti. On totiž není Bohem likvidace a rychlých řešení. Hospodin je Bohem budoucnosti, Bohem naděje. I zločinec patří Bohu, a ne lidské pomstychtivosti. Proto je Kain chráněn Hospodinovým znamením.

I když je to překvapivé, Stvořitel neskoncoval se svým porušeným stvořením. Se zabijáckým lidstvem. Ještě pro něj má naději. Sice se ještě jednou dočteme, že litoval, že učinil člověka, ale nevzdá to.

Kain jako první poznal, co je Boží milost. Co je nezasloužená šance. Bůh totiž na rozdíl od nás neláme hůl ani nad tím, kdo se dopustil neodpustitelného. V Božích očích má totiž lidský život nesmírně vysokou cenu. Ano, vylitá krev křičí. A je vylévána ještě pořád. Také Ježíšova krev byla vylita – a mluví k Bohu lépe než ta Abelova. Na rozdíl od něj Ježíšova krev neobžalovává, ale volá za nás po Božím milosrdenství a odpuštění. Bůh se stal Kainovi – i nám v Kristu bratrem. A proto se před ním nemusíme schovávat. Můžeme pozvednout svou tvář.

Pane, většinou nejsme připraveni na to, že nějak zasáhneš do našeho života. Dej, abychom se učili vyhlížet. Abychom uměli přijímat jako z tvé ruky i to, co není podle naší chuti, protože věříme, že ty víš líp než my, co vede k tobě blíž. Amen