Spojuje nás panování Ježíše Krista

Kázání Ester Čaškové v kostele u Panny Marie Sněžné v rámci Ekumenického týdne, leden 2014

1 Korintským 1,3–17

Církev dnes není populární. Myslím, že to není úplně na závadu, protože doby vnějšího útlaku a pronásledování byly pro církev v jejím duchovním směřování vždycky plodnější než doby blahobytu, kdy všecko nějak běží, funguje a není oč zápasit. Když existence církve není samozřejmou daností, musíme se ptát spolu s ostatními: proč tu jsme? Co je to vlastně církev? Jaký je její úkol? A plní ho?

Apoštol Pavel za sbor v Korintu děkuje. Je to Boží zázrak, Boží milost, že v tomhle pohanském přístavním městě mohlo být kázáno evangelium a založen sbor. Že se našli lidé, kteří v Ježíše Krista jako svého Spasitele uvěřili. To není samo sebou, nikdy, ani tehdy ani dnes. Ale dokládá to, že kázané slovo evangelia a dosvědčovaná víra mají moc. A také to, že stát se křesťanem, být pokřtěn v Kristovo jméno, je výsada. Víra je přece nezasloužený dar, a navíc Duch svatý spolu s ní dává i další dary. Obohacuje člověka novým poznáním – nejdřív poznáním vlastního hříchu, ale také odpuštěním, rozšiřuje obzor života až za jeho konec ke vzkříšení. Ujišťuje o Boží věrnosti, o naplnění zaslíbení. Neumím si představit život bez víry. Apoštol u korintských bratří a sester tyto dary uznává a raduje se z nich. Ale je zajímavé, že se nezmiňuje ani o víře sboru (kterou chválil třeba u bratří v Římě), nemluví ani o jejich lásce (kterou zmiňoval v listu do Filipis) a nemluví ani o naději, která byla předmětem jeho chvály v Tesalonice. Korintský sbor na tom není špatně, ale je vidět, že mu něco chybí. Je to právě pokora, vzájemná láska a jednota. A z dopisu Chloe je vidět, že si toho někteří také jsou vědomi.

Někdy mají lidé pocit, že láska znamená, že na sebe v církvi musíme být hodní. Mějme se přece rádi. To je určitě dobře, když se máme rádi, ale neznamená to, že si budeme lhát do kapsy, plácat se po ramenou, jak jsme dobří a zavírat oči před problémy. S láskou přece souvisí pravda. Duch svatý, který je láska, ten nám pravdu odhaluje. A pravda často bolí.

Odvážím se říci, že rozdělení křesťanů je věc, která nás bolí. Je potřeba si to přiznat, vyznávat to jako vinu a prosit za odpuštění. Kolik škody napáchala naše nejednota a vzájemná nevraživost na věrohodnosti evangelia! Právem nám to lidé zvenčí připomínají. Jednota církve je nutným předpokladem k tomu, abychom byli církví Ježíše Krista.

Tato jednota ale nebyla nikdy samozřejmá. Tendence k rozmíškám byly už v prvních sborech, jak vidíme na Korintu. Ti, kteří uvěří v Ježíše Krista, si nejsou automaticky osobně bližší. Často vznikají právě ve sborech napětí a konflikty. A jdou většinou na vrub lidské ješitnosti a přehnané ctižádosti. Ty rozbíjejí solidaritu, vzájemnou sounáležitost, ochotu druhým naslouchat. Jenže víra není záležitostí soukromou či niternou. Víra se vždycky týká i společenství. Ztratíme-li vědomí, že jeden druhého potřebujeme a máme při sobě stát, přestáváme být sborem Kristových svědků. Kde jsou lidé, vždycky budou problémy. Ale právě na způsobu, jakým je dokážeme řešit, se ukazuje věrohodnost křesťanské existence. Umíme si odpouštět? Snažit se o vzájemné pochopení? Umíme dát druhému šanci? Mít pro druhé naději? Záleží nám na nich? K žádoucí jednotě dojdeme jen tehdy, když se necháme vést Duchem svatým. Jednota nám nespadne sama do klína. Vyžaduje od nás úsilí překonávat staré způsoby sebeprosazování. Pokládat druhého za přednějšího než sebe a myslet na to, co slouží druhým. To nám však není vrozeno. Svou přirozeností tíhneme spíš k soběstřednosti a sebeprosazování. A právě tomu se máme bránit.

Tam, kde se s námi něco děje, tam už na nás pracuje Duch svatý. Vede nás k poznání viny, k touze po odpuštění, ke skutkům milosrdenství a k naději. Vina a odpuštění, milosrdenství a naděje. To všechno náš svět hrozně potřebuje. Předpokladem působení Ducha je však naše pokora. Pokora před Bohem a vědomí, že nemám na nic nárok. Že nejsem lepší než ti druzí. Pokora, která nepohrdá druhým, ani když se vážně provinil. Vždyť všichni žijeme z toho, co pro nás svou pokornou službou vykonal Ježíš Kristus.

Proč tu tedy jako Kristova církev jsme a máme být? Abychom dál nesli evangelium o tom, který přišel spasit hříšníky a dát naději všem, kteří se bojí. Jako pokřtění lidé jsme tu proto, abychom svědčili o Kristu jako Pánu. Svým životem k němu ukazovali. Učili se hledat jeho království nejdřív. A prosili za to, aby nás Duch svatý vedl k pokoře, protože jen takoví jsou pro Pána Boha použitelní.

Setkáváme se tu dnes jako členové rozdělených církví. Apoštol by nás asi za současný stav nepochválil. Ale vlastně možná pochválil – totiž za to, že se snažíme vzájemně se poznat, odbourat předsudky a učit se jedni od druhých. Že se učíme modlit se spolu i jedni za druhé. Že nám není jedno, jak církev vypadá. Práce je před námi moc a moc. Nejen překonávat nevraživost českého prostředí. Ale přemýšlet o tom, jak přinášet evangelium do 21. století? Do světa počítačů a facebooků. Mezi lidi, kteří nemají důvěru v instituce a nechtějí být zaškatulkováni v žádné církvi.

Naší jedinou nadějí v tomhle náročném úkolu nové doby je to, že církev není naše. Je Kristova. A na nás je, abychom mu při vší své křehkosti zůstali věrní. Táhli za jeden provaz jako jeho bratři a sestry… Vždyť nás všechny spojuje panování Ježíše Krista. Skrze něj jediného jsme spaseni. To je proprium církve. Tohle nezamlčet a nezašantročit je náš úkol. Amen